ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1001.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1001/2022-249
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce Z. P. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem v Mohelnici, Olomoucká 261/36, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 2 420 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 53/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2021, č. j. 21 Co 284/2021-217, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 3. 2021, č. j. 31 C 53/2020-156, uložil žalované zaplatit žalobci částku ve výši 30 000 Kč (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku ve výši 2 390 000 Kč (výrok II), a uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 30 934 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé, v zamítavém výroku II o věci samé co do částky 590 000 Kč a ve výroku III o nákladech řízení (výrok I), v zamítavém výroku II o věci samé ohledně částky 1 800 000 Kč rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok II) a uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 12 342 Kč (výrok II).
Uvedené částky se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku vedení trestního řízení u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 3 T 19/2017, které skončilo zprošťujícím rozsudkem dne 3. 4. 2019.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud předesílá, že podané dovolání je na samé hraně jeho tzv. projednatelnosti, neboť z ustálené judikatury dovolacího soudu plyne, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu z https://nalus.usoud.cz ). Žalobce neuvedl explicitně některý z předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v §237 o. s. ř., podané dovolání je ve svém převažujícím rozsahu pouhým pokračováním prosté (v dovolacím řízení nepřípustné) polemiky se soudy obou stupňů a nevystihuje formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku. Pokud žalobce uvádí, že „nastala doba, kdy by měla být změněna judikatura právě v oblasti trestního stíhání zástupců samosprávy zejména v malých jednotkách samosprávy (obce a malá města)“, neformuluje tím žádnou jedinečnou otázku dovolacím soudem již řešenou, která by měla být posouzena jinak, ani neoznačuje žádnou konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, jež by podle jeho názoru měla být dovolacím soudem překonána. Z obsahu dovolání je však zřejmé, že se žalobce domáhal rovněž přezkumu správnosti posouzení otázky přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu v případě nezákonného trestního stíhání veřejně činných osob (zastupitelů obcí a měst) s tím, že daná otázka dosud neměla být v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.
Uvedená otázka ovšem nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3858/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 4002/14, plyne závěr, že „ze skutečnosti, že osobou trestně stíhanou je osoba veřejně činná, nelze obecně dovodit vznik nemajetkové újmy v důsledku trestního stíhání ani ve větší ani v menší míře, než u osoby jiné. Vždy je třeba přihlížet k intenzitě újmy konkrétní osoby, ať již byla veřejně činnou či nikoliv.“ Soudy nižších stupňů tak nepochybily, když ve svých rozhodnutích, vycházeje z jimi zjištěného skutkového stavu, jímž je Nejvyšší soud v dovolacím řízení vázán, podrobně popsaly zjištěné dopady trestního stíhání do osobnostní sféry dovolatele a řádně odůvodnily, jakým způsobem se dobraly k výši náhrady za způsobenou nemateriální újmu. Právě individuální přístup k určování výše zadostiučinění zohledňující jedinečné okolnosti té které projednávané věci ostatně akcentuje i Ústavní soud, podle kterého je obecný soud povinen „odpovědně přihlédnout ke všem nepříznivým následkům, vyvolaným … trestním řízením a zvážit jeho veškeré negativní dopady, dotýkající se zejména osobnostní integrity konkrétního poškozeného“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2551/13).
K polemice žalobce ohledně výše přiznaného zadostiučinění Nejvyšší soud uvádí, že při jejím určení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud při stanovení formy a výše zadostiučinění posuzoval kritéria vymezená ustálenou judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, nebo ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), tedy přihlédl-li k délce trestního stíhání, k povaze trestní věci, pro kterou byl žalobce stíhán, a k dopadům trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce, jakož i k výši odškodnění poskytnutého poškozeným v obdobných případech.
Nejvyšší soud nadto ve své judikatuře opakovaně uvádí, že v případě náhrady nemajetkové újmy způsobené trestním řízením, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, rovněž platí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, přičemž výslednou částkou se zabývá tehdy, byla-li by zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy řečeno, Nejvyšší soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Nesouhlasí-li žalobce s tím, že ve věcech, z nichž vyšel soud prvního stupně a odvolací soud, lze shledat shodné znaky s posuzovaným případem, když namítá, že „(p)odobný případ ještě v českém právním prostoru řešen nebyl“, nejde o námitku proti právnímu posouzení, ale proti skutkovým zjištěním, na kterých odvolací soud své rozhodnutí ve vztahu k výši odškodnění žalobce založil. Námitka proti skutkovým zjištěním přitom není způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 věta prvá o. s. ř.) a zároveň platí, že pro rozhodnutí Nejvyššího soudu je určující stav v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu (§243f odst. 1 o. s. ř.).
K doplněním dovolání ze dne 8. 3. 2022, 9. 3. 2022 a 22. 3. 2022 pak nemohl Nejvyšší soud přihlédnout, neboť byla podána po lhůtě pro podání dovolání, ve které je možno doplnit dovolání o údaj, v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nebo o vymezení důvodu dovolání (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, když žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 6. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu