ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1159.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1159/2022-420
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně Wander in a.s. , identifikační číslo osoby 46347429, se sídlem ve Znojmě, Dobšická 3662/25, zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Rokycanova 809/1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 49/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2021, č. j. 29 Co 342/2021-400, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 22 506 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne15. 6. 2021, č. j. 14 C 49/2016-375, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 494 972,11 Kč s příslušenstvím (výrok I) a současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 402 116 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), dále žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 51 679 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody, která jí měla být způsobena v důsledku nezákonného rozhodnutí vydaného v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 42 Cm 369/99 (dále jen „posuzované řízení“).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním směřujícím proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Námitka žalované, že doposud nebylo prokázáno, že pohledávka žalobce vůči společnosti CORSAIR je nevymahatelná, představuje kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu, jejich správnosti či úplnosti, přitom nevystihuje jediný způsobilý dovolací důvod v podobě nesprávného právního posouzení věci [podle §241a odst. 1 o. s. ř.] a současně ani nezakládá žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Proto ani pouhý odlišný názor žalované na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012).
Ani námitka žalované, že odvolací soud svým rozhodnutím, v rámci kterého dospěl k závěru, že společnost CORSAIR je nemajetná, se dopustil porušení norem procesního práva upravujícího dokazování (především ustanovení §132 o. s. ř.), když učinil uvedený závěr na základě nedostatečně prokázané skutečnosti, a její související odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2296/2016). Nebyla-li přezkoumatelným způsobem zhodnocena okolnost významná pro posouzení opodstatněnosti uplatněného nároku, ač byla tvrzena a bylo k ní provedeno dokazování, chybí skutkový podklad nezbytný pro aplikaci příslušné právní normy, jde tedy o neúplné, a tudíž nesprávné právní posouzení věci, a je tak naplněn uplatněný dovolací důvod (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2353/2014).
V dané věci však soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování, z něhož učinil skutkový závěr, že společnost CORSAIR je nemajetná a pohledávka žalobkyně je nevymahatelná. Tento skutkový závěr odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně přezkoumatelným způsobem odůvodnil, přičemž vyšel z řady důkazů tuto skutečnost prokazujících. Případná vadnost odborného vyjádření č. 1/2021 zpracované Z. D., které bylo soudy hodnoceno ve spojení s ostatními důkazy provedenými soudem prvního stupně, nemohla mít na skutkový závěr o nevymahatelnosti pohledávky žalobce vliv.
Vady řízení namítané žalovanou pak nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu §237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Tyto náklady jsou tvořeny náklady právního zastoupení advokátem podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 6 vyhl. č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby ve výši 18 300 Kč, náhradou hotových výdajů advokáta podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 300 Kč a 21% DPH ve výši 3 906 Kč, celkem tedy 22 506 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 6. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu