ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1211.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1211/2022-207
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobců a) J. I., nar. XY, bytem XY, b) P. N., nar. XY, bytem XY, c) B. S., nar. XY, bytem XY, a d) H. D., nar. XY, bytem XY, všech zastoupených Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o omluvu a zaplacení peněžitého zadostiučinění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 201/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2021, č. j. 19 Co 282/2021-164, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Každý ze žalobců je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 75 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou domáhali na žalované omluvy a zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 30 000 Kč [pro žalobce a), c) a d)], respektive 40 000 Kč [pro žalobce b)], která jim měla vzniknout v souvislosti se zákonem č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, jenž byl protiústavně novelizován zákonem č. 14/2017 Sb. (účinným od 1. 9. 2017) a zákonem č. 112/2018 Sb., v důsledku čehož byly neomezeně, dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány citlivé údaje žalobců z důvodu jejich působení v postavení funkcionářů místní samosprávy, čímž docházelo k setrvalému porušování jejich práv na ochranu soukromí v podobě práva na informační sebeurčení zaručeného čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod. Nemajetková újma byla žalobcům působena od září 2017 do listopadu 2020 zveřejněním oznámení o majetku za roky 2017, 2018 a 2019 v Centrálním registru oznámení. Citované novelizace byly zrušeny k 31. 12. 2020 nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 7. 2021, č. j. 15 C 201/2020-128, zamítl žalobu, aby se žalovaná žalobcům omluvila ve formě dopisů v naformulovaném znění (výroky I, III, V a VII), a rovněž zamítl žalobu o zaplacení částky 30 000 Kč pro žalobce a) a žalobkyně c) a d), stejně jako žalobu o zaplacení částky 40 000 Kč pro žalobce b) (výroky II, IV, VI a VIII). Každému ze žalobců pak soud prvního stupně uložil zaplatit žalované náhradu nákladů řízení částku 450 Kč (výroky IX až XII).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 10. 11. 2021, č. j. 19 Co 282/2021-164, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že každý ze žalobců je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 225 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v plném rozsahu včasně podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o samostatných nárocích žalobců na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 30 000 Kč, respektive 40 000 Kč.
Pokud jde o část výroku ve věci samé, kterými bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí jednotlivých nároků žalobců na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v penězích, pak v této části nebylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, přičemž se současně nejedná o nároky ze spotřebitelské smlouvy, pracovněprávního vztahu či o věc uvedenou v ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř., a ani napadené rozhodnutí nepatří mezi rozhodnutí vyjmenovaná v ustanovení §238a o. s. ř., což zakládá nepřípustnost dovolání. Za tohoto stavu se dovolací soud nemohl v této části zabývat ani případnými vadami řízení (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobci napadli dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výroku II o nákladech řízení, podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Dovolání napadající zbývající část výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé, jíž bylo potvrzeno zamítnutí omluvy, kterou by žalovaná měla poskytnout žalobcům, není podle §237 o. s. ř. rovněž přípustné. V rozsudku ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1021/2022, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v době do vydání předmětného derogačního nálezu Ústavního soudu (11. 2. 2020) bylo Ministerstvo spravedlnosti jako orgán veřejné moci povinno postupovat dle platné a účinné právní úpravy a v souladu s §13 odst. 3 zákona o střetu zájmů a v rozsahu stanoveném §14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů prostřednictvím veřejné datové sítě umožňovat nahlížení do registru oznámení veřejných funkcionářů uvedených v §2 odst. 1 tohoto zákona (dále jen „političtí veřejní funkcionáři“) bez předchozí žádosti, neboť do vydání předmětného nálezu Ústavního soudu si Ministerstvo spravedlnosti jako orgán veřejné moci nebylo oprávněno učinit samo závěr o protiústavnosti této právní úpravy (části zákona o střetu zájmů), který je vyhrazen Ústavnímu soudu. V době od vydání předmětného nálezu (11. 2. 2020) do 6. 11. 2020 (tvrzené ukončení plošného zveřejňování) sice aplikací §13 odst. 3, ve spojení s Ústavním soudem zrušeným (od 1. 1. 2021) §14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů, došlo ze strany Ministerstva spravedlnosti k zásahu do základního práva žalobců, a to do práva na soukromí, respektive na informační sebeurčení, neboť způsob zpřístupňování údajů z registru oznámení u politických veřejných funkcionářů spočívající v přímém zveřejnění údajů není pro dosažení sledovaného legitimního cíle zákona o střetu zájmů potřebný, tento úřední postup však stále nepředstavoval nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), neboť daný zásah nedosahoval takové intenzity, aby odůvodňoval aplikaci nosných důvodů předmětného nálezu Ústavního soudu již v době před jeho vykonatelností. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí rovněž uzavřel, že k závěru o nesprávnosti úředního postupu Ministerstva spravedlnosti, respektive o vzniku nároku na zadostiučinění za něj, nelze dospět ani prostřednictvím žalobci prosazované přímé aplikovatelnosti čl. 8 odst. 1 a 2, ve spojení s čl. 13 Úmluvy a čl. 7 a 10 Listiny, zabývajících se ochranou soukromí, neboť tyto články nezakládají přímý nárok na odškodnění (zadostiučinění) za zásah do takového práva. Takový nárok je založen čl. 36 odst. 3 Listiny a dále právní úpravou zákona č. 82/1998 Sb., v jejichž intencích je třeba nárok žalobců posuzovat s tím, že při posuzování, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu dle §13 odst. 1 OdpŠk, je třeba se (po vyslovení neústavnosti právní úpravy Ústavním soudem) zásahem do práva na soukromí a jeho intenzitou zabývat, což Nejvyšší soud ve zmiňovaném rozhodnutí též učinil a dospěl k závěru, že zásah nebyl natolik intenzivní, aby neaplikování protiústavní právní normy ještě před vykonatelností předmětného nálezu Ústavního soudu odůvodnil. Uvedený závěr se beze zbytku vztahuje i na nyní řešený případ.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Vzhledem k tomu, že žalobci žalobou uplatnili samostatné nároky, dovolací soud uložil zaplatit samostatně každému ze žalobců ¼ z celkové č ástky nákladů dovolacího řízení, jež žalované vznikly, což odpovídá částce 75 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 10. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu