ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1214.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1214/2022-459
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Hany Poláškové Wincorové ve věci žalobce J. A. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1215/32, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o 280.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 136/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2021, č. j. 62 Co 299/2021-397, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu – podle jeho názoru – byla způsobena nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřené délky řízení vedených u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 143/2005, 28 C 365/2008 a 11 C 94/2012. Vzniklou újmu v uvedených řízeních ztotožnil s částkami 60.000 Kč, 80.000 Kč a 140.000 Kč, které pokládá za přiměřené.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 17. 7. 2020, č. j. 12 C 136/2018-282, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení 280.000 Kč „se zákonným úrokem z prodlení z uvedené částky od 25. 10. 2017 do zaplacení“ , a žalované přiznal na náhradě nákladů řízení 300 Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že právo na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou tvrzenými průtahy v řízeních vedených u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 143/2005 a 28 C 365/2008 je promlčeno (§32 odst. 3, §35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Postup Obvodního soudu pro Prahu 6, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 94/2012 zhodnotil soud prvního stupně z hlediska všech relevantních kritérií (§31a odst. 2, 3 zákona č. 82/1998 Sb.) a dospěl k závěru, že jeho celková délka sedmi let a devíti měsíců se přiměřenosti nevymyká, tedy nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. je vyloučen.
Rozsudkem ze dne 20. 10. 2021, č. j. 62 Co 299/2021-397, Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně označil právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené tvrzenými průtahy v řízeních vedených u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 143/2005 a 28 C 365/2008 za promlčené a délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 94/2012 zhodnotil jako přiměřenou, byť blížící se době hraniční. Poukázal na to, že řízení probíhající ve více stupních soudní soustavy nebylo možné s ohledem na jeho složitost a všechny okolnosti skončit dříve. Soudům nelze vytknout nekoncentrovaný, chaotický či nepřipravený postup, naopak z obsahu spisu vyplývá, že jednotlivé úkony byly činěny v přiměřených lhůtách či bezodkladně, v řízení nedocházelo k žádným průtahům, jednání byla nařizována řádně připravená, úkony soudů jednoznačně směřovaly ke skončení věci, avšak vždy v návaznosti na konkrétní procesní návrhy účastníků, kterých v dané věci nebylo málo a s nimiž se soudy musely vypořádat.
V dovolání, jímž napadl rozhodnutí odvolacího soudu, žalobce k dovolacímu přezkumu předložil tři právní otázky: 1) Posouzení zahájení a konce řízení, za které je uplatňován nárok na odškodnění za nepřiměřenou délku řízení (podle dovolatele toto dovolací soud dosud neřešil); 2) Posouzení významu předmětu řízení pro žalobce z hlediska jeho věku a zdravotního stavu - v době nabytí právní moci rozhodnutí ve věci 11 C 94/2012 dovršil čtyřiasedmdesáti let a součástí spisu bylo i několik zpráv o jeho zdravotním stavu (podle dovolatele se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu); 3) Zda postup soudů při rozhodování o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce lze považovat za nesprávný úřední postup (podle dovolatele toto dovolací soud dosud neřešil). Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1, věty první, o. s. ř., lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a vyšel z toho, že:
Dne 6. 6. 2005 podal žalobce u Obvodního soudu pro Prahu 6 žalobu proti Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen „Úřad“) na náhradu škody způsobené neoprávněným zveřejněním a nesprávným úředním postupem (řízení vedeno pod sp. zn. 14 C 143/2005). Rozsudkem z 12. 9. 2007 obvodní soud žalobu zamítl. Na základě odvolání Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu částečně potvrdil (v tomto rozsahu nabylo rozhodnutí 23. 10. 2008 právní moci) a částečně (ve výrocích o vydání osvědčení o autorství průmyslového vzoru a nákladech řízení) zrušil a vrátil obvodnímu soudu zpět k dalšímu řízení. Ten usnesením z 6. 11. 2009 řízení o vydání osvědčení o autorství průmyslového vzoru zastavil a věc postoupil Úřadu. Městský soud v Praze rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že věc se Úřadu nepostupuje. Usnesení nabylo právní moci 12. 5. 2010.
Dne 19. 12. 2008 podal žalobce u Obvodního soudu pro Prahu 6 žalobu, jíž požadoval, aby mu Úřad zaplatil 7.000.000 Kč jako nemajetkovou újmu - za udržování protiprávního stavu ve věci dvou žalobcových průmyslových vzorů (řízení vedeno pod sp. zn. 28 C 365/2008). Toto řízení skončilo usnesením z 21. 11. 2011, kterým bylo řízení zastaveno, neboť žalobce před podáním žaloby neuplatnil nárok nejdříve u Úřadu. Usnesení nabylo právní moci 14. 12. 2011.
Dne 2. 7. 2012 podal žalobce u Obvodního soudu pro Prahu 6 žalobu proti České republice - Úřadu průmyslového vlastnictví na náhradu škody ve výši 7.000.000 Kč za nesprávný úřední postup a na úhradu nemajetkové újmy „na zdraví“ ve výši 8.000.000 Kč, se kterou spojil žádost o osvobození od soudního poplatku (řízení vedeno pod sp. zn. 11 C 94/2012). Usnesením z 27. 12. 2012 obvodní soud nepřiznal žalobci osvobození a jeho žádost o ustanovení advokáta zamítl. Spis byl s odvoláním žalobce předložen 26. 2. 2013 odvolacímu soudu, který usnesením z 20. 3. 2013 rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Po doplnění žaloby podáním z 10. 7. 2013 přiznal obvodní soud usnesením z 3. 10. 2013 žalobci osvobození od soudních poplatků a ustanovil mu zástupce (advokátku). Dne 13. 11. 2013 žalobce požádal o ustanovení nového advokáta – jeho žádosti bylo vyhověno usnesením z 22. 11. 2013. Ustanovený zástupce následně požádal o prodloužení lhůty k podání přepracované žaloby, kterou – po vyhovění jeho opakované žádosti mimo jiné z důvodu pracovní neschopnosti klienta – soudu dodal 27. 2. 2014. Další přepracovanou a doplněnou verzi žaloby ustanovený advokát předložil soudu 14. 4. 2014. Obvodní soud 29. 4. 2014 vyzval žalovanou, aby se k žalobě vyjádřila - podání soudu došlo 10. 6. 2014. Dne 13. 8. 2014 se k vyjádření žalované vyjádřil opět žalobce a 4. 9. 2014 zaslal soudu podání obsahující okruh dotazů pro znalce. Následující den žalobcův zástupce požádal o zálohu a usnesením z 1. 10. 2014 mu ji obvodní soud poskytl. Dne 29. 9. 2014 se ve věci opět vyjádřila žalovaná. Usnesením ze 7. 10. 2014 vyzval obvodní soud žalobce k doplnění podstatných náležitostí žaloby, v důsledku čehož žalobcův advokát opakovaně žádal o prodloužení lhůty k odstranění vad. Žaloba byla doplněna 4. 11. 2014. Usnesením z 28. 11. 2014 soud ustanovil ve věci znalce, který 2. 4. 2015 požádal o prodloužení lhůty k vypracování znaleckého posudku. Znalecký posudek spolu s vyúčtováním znalečného měl obvodní soud k dispozici 21. 4. 2015, dne 5. 6. 2015 rozhodl o znalečném a tentýž den navrhl žalobce výslech znalce. Dne 9. 6. 2015 požádala žalovaná o prodloužení lhůty k vyjádření se ke znaleckému posudku (vyjádření došlo soudu 18. 6. 2015). Dne 25. 8. 2015 vznesl zástupce žalobce žádost o přiznání další zálohy, obvodní soud mu vyhověl usnesením z 26. 8. 2015. Žalobce se ke znaleckému posudku vyjádřil 17. 9. 2015, dne 30. 10. 2015 bylo soudu doručeno vyjádření znalce k námitkám. Dne 18. 11. 2015 se ve věci vyjádřil žalobce, dne 11. 12. 2015 žalovaná. Dne 10. 3. 2016 nařídil obvodní soud na 11. 5. 2016 jednání, k němuž byl předvolán znalec. Jednání, při kterém byl slyšen znalec, bylo odročeno na 20. 6. 2016. Dne 6. 6. 2016 se ve věci vyjádřil žalobce, dne 16. 6. 2016 se vyjádřila žalovaná. Dne 20. 6. 2016 se konalo jednání, které bylo odročeno na 12. 10. 2016. V mezidobí žalobce doplnil svá tvrzení (18. 7. a 25. 8. 2016) a žalovaná se 5. 9. 2016 k věci vyjádřila. Dne 23. 9. 2016 požádal žalobce o odvolání ustanoveného advokáta (podáním z 5. 10. 2016 advokát soudu sdělil, že mezi ním a žalobcem došlo ke ztrátě důvěry, nadto se žalobce nedostavil na sjednanou schůzku). Usnesením ze 7. 10. 2016 obvodní soud ustanoveného advokáta odvolal a rozhodl, že žalobci se nový advokát neustanovuje. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce odvolal a spis byl 25. 10. 2016 předložen Městskému soudu v Praze. Usnesením z 3. 11. 2016 odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Dne 21. 11. 2016 ustanovený advokát vyúčtoval odměnu (byla mu přiznána usnesením z 24. 11. 2016); stejného dne obvodní soud nařídil ve věci jednání na 20. 2. 2017. Dne 6. 12. 2016 podal žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, 15. 12. 2016 obvodní soud vyzval původně ustanoveného advokáta k vyjádření. Spis byl Nejvyššímu soudu předložen 1. 2. 2017, dne 3. 3. 2017 byl spis vrácen obvodnímu soudu bez věcného vyřízení, neboť nebyly splněny podmínky pro dovolací řízení. Usnesením ze dne 9. 3. 2017 obvodní soud žalobce vyzval, aby si pro dovolací řízení zvolil zástupce. Spis byl 24. 4. 2017 opětovně předložen Nejvyššímu soudu, který usnesením ze dne 21. 6. 2017 řízení zastavil a spis vrátil obvodnímu soudu. Dne 29. 8. 2017 žalobce požádal o osvobození od soudních poplatků. Dne 4. 10. 2017 se ve věci konalo jednání, při dalším jednání 13. 11. 2017 byl vyhlášen rozsudek. Následně soudce požádal o prodloužení lhůty k písemnému vyhotovení rozhodnutí. Dne 22. 2. 2018 žalobce napadl rozsudek odvoláním a usnesením z 26. 2. 2018 jej obvodní soud vyzval k doplnění podstatných náležitostí; stejného dne – 26. 2. 2018 – obvodní soud zastavil řízení o žádosti žalobce o ustanovení advokáta z 22. 2. 2018. Žalobce odvolání doplnil podáním z 12. 3. 2018. Žalovaná se na výzvu soudu vyjádřila 3. 4. 2018. Spis byl odvolacímu soudu předložen 10. 4. 2018, jednání bylo nařízeno na 12. 6. 2018. Ve spise jsou založena vyjádření soudkyně k námitce podjatosti vznesené žalobcem. Dne 22. 5. 2018 žalobce zaslal soudu další podání. Dne 5. 6. 2018 se k námitce podjatosti vyjádřil znalec. Rozsudek, kterým potvrdil rozhodnutí obvodního soudu, vyhlásil odvolací soud 12. 6. 2018; pravomocným se rozhodnutí stalo 23. 7. 2018. O měsíc později (23. 8. 2018) podal žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání a současně požádal o ustanovení advokáta. Usnesením z 29. 8. 2018 obvodní soud řízení o žádosti žalobce zastavil; 31. 8. 2018 žalobce žádost doplnil přehledem svých majetkových poměrů. Dne 13. 9. 2018 se žalobce proti usnesení o zastavení řízení odvolal a 4. 10. 2018 byl spis předložen odvolacímu soudu. Usnesením z 10. 10. 2018 odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu zpět k dalšímu řízení. Následně obvodní soud žalobci usnesením z 3. 12. 2018 přiznal osvobození od soudních poplatků a jeho žádost o ustanovení zástupce pro dovolací řízení zamítl. Žalobce se opět odvolal (20. 12. 2018) a spis byl odvolacímu soudu předložen 29. 1. 2019. Odvolací soud usnesením z 15. 2. 2019 rozhodnutí o zamítnutí žádosti žalobce o ustanovení advokáta zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Usnesením z 5. 4. 2019 obvodní soud žalobci ustanovil pro dovolací řízení zástupce (advokátku), který 24. 5. 2019 doplnil dovolání. Žalovaná byla k vyjádření vyzvána usnesením z 30. 5. 2019 a vyjádřila se po prodloužení lhůty 11. 6. 2019. Věc byla 11. 7. 2019 předložena Nejvyššímu soudu, který usnesením z 30. 3. 2020 žalobcovo dovolání odmítl (právní moci rozhodnutí nabylo 27. 4. 2020).
K otázce ad 1) :
Žalobce spatřuje pochybení odvolacího soudu v tom, že uplatněné nároky posuzoval samostatně v jednotlivých řízeních vedených od roku 2005 a nikoli za (jedno) řízení dané jejich souhrnem. Podle žalobce je takový postup nesprávný, neboť všechna tři řízení vycházela z nesprávného úředního postupu Úřadu a řešila nároky vzešlé z tohoto pochybení. Žalobce tak všechna tři řízení vnímal jako celek a domnívá se, že nepřiměřená délka soudního řízení trvala od roku 2005 do roku 2017, tedy dvanáct let. Svůj názor podepřel rozhodnutím Nejvyššího soudu, ze kterého dovodil, že počátek (konec) řízení rozhodný pro posouzení uplatněného nároku se ne vždy striktně odvíjí od počátku a konce řízení podle procesních předpisů (viz níže).
Pro účely posouzení přiměřenosti délky doby řízení je nutné ohraničit jeho trvání, tedy určit počátek a konec řízení. Určení okamžiku, kdy došlo k zahájení řízení je zpravidla stanoveno zákonem. Tak – mimo jiné – platí, že zahajuje-li se řízení na návrh, je řízení započato dnem, kdy návrh na zahájení řízení došel orgánu (soudu). Co se týče skončení řízení, je třeba vycházet z toho, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. V podmínkách České republiky je tedy nutno do doby řízení započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní (srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011, dále jen „stanovisko Cpjn 206/2010“).
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015, na který odkazuje sám dovolatel, lze dále dovodit, že počátek a konec řízení se nemusí vždy striktně odvíjet od počátku a konce řízení podle procesních předpisů (viz výše), neboť je nutné reflektovat, že odškodněna má být újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení. Tak může být počátek či konec řízení ve vztahu ke konkrétnímu účastníkovi určen jeho vědomím o probíhajícím řízení či o tom, že mu v daném řízení nebude vyhověno [ „pokud tudíž v některém bodě řízení bylo účastníku řízení zřejmé, že mu nebude vyhověno, je nutné z hlediska posouzení přiměřenosti délky řízení tento okamžik považovat za konec řízení, ač řízení nebylo formálně ukončeno v souladu s procesními předpisy, neboť v dalším průběhu řízení, již pouze formálně trvajícího, účastník nemohl být v nejistotě ohledně jeho výsledku. … Rovněž při určování rozhodného počátku řízení je nutné mít na zřeteli, kdy dané řízení bylo způsobilé účastníku působit újmu spočívající v nejistotě ohledně výsledku. … Účastníku řízení totiž může vznikat újma jen tehdy, jestliže takové řízení trvá a účastník je takto vnímá. Jestliže tomu tak není, tedy osoba považující se za poškozeného si není vědoma toho, že nějaké řízení, jehož je účastníkem, je nebo by měla být, se vede, a že tedy nevyčkává jeho skončení (konečného rozhodnutí), nemůže jí vznikat újma nemajetkové povahy pramenící z nejistoty ohledně výsledku řízení“ ].
Z řečeného lze dovodit, že řízení zahajované na návrh (jako v posuzované věci) obecně začíná okamžikem, kdy je návrh na zahájení řízení doručen soudu. Tento okamžik se může v jednotlivém případě lišit ve vztahu ke konkrétnímu účastníku např. v situaci, kdy je proti němu řízení zahájeno, aniž o tom ví apod. V posuzovaném případě to byl sám žalobce, kdo aktivně zahájil postupně tři soudní řízení (odlišující se svým předmětem), která byla pravomocně skončena. Není tedy pochyb o tom, že každé z uvedených řízení má ve vztahu k žalobci svůj počátek v okamžiku doručení žaloby soudu. Stejně tak není důvod pro odlišné posouzení konce jednotlivých řízení od obecného pravidla (ve vztahu k žalobci všechna tři řízení skončila nabytím právní mocí konečných rozhodnutí). Odvolací (a před ním i soud prvního stupně) tak správně posuzovaly splnění podmínek pro případné přiznání nároku ve vztahu k jednotlivým soudním řízením žalobcem zahájeným samostatně.
K otázce ad 2) :
Aby bylo možno uzavřít, že účastník má právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, je třeba nejprve vyřešit to, zda vůbec v konkrétním případě došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, tedy zda řízení skutečně bylo nepřiměřeně dlouhé. Vzhledem k velmi odlišnému stupni složitosti a náročnosti jednotlivých sporů projednávaných v občanském soudním řízení není – až na výjimky – možné obecně stanovit lhůtu, v níž by soud měl rozhodnout. Nejvyšší soud proto při posuzování přiměřenosti délky řízení vychází z toho, že je třeba nejdříve stanovit celkovou délku řízení a poté posoudit, zda odpovídá složitosti a skutkové a právní náročnosti projednávané věci (srov. rozsudek ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4889/2009, či stanovisko Cpjn 206/2010). Přitom bere v úvahu konkrétní okolnosti případu a zohledňuje zejména složitost řízení, chování poškozeného, postup příslušných orgánů, význam předmětu řízení pro poškozeného či počet instancí, které se řešením daného sporu zabývaly. Je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka (§2 o. s. ř.), přičemž je třeba postupovat nejen podle zákonné úpravy, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009).
Odvolací soud (soud prvního stupně) tak v projednávané věci nejdříve konstatoval, že celková délka posuzovaného řízení činila sedm let a devět měsíců a následně se zabýval konkrétními okolnostmi případu a zohlednil výše uvedená kritéria, včetně významu řízení pro žalobce.
Kritérium významu řízení je nejvýznamnějším kritériem v případě posuzování formy a výše zadostiučinění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011), byť svůj vliv má jistě i na hodnocení přiměřenosti celkové délky řízení, a to zejména z toho pohledu, zda postup orgánu veřejné moci byl adekvátní předmětu řízení a zřejmému významu řízení pro účastníky. Obecně platí, že zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje při uplatnění nároku z odpovědnosti za neprojednání věci v přiměřené lhůtě poškozený (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010). Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně. U těch se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu §31a odst. 3 písm. e/ zákona č. 82/1998 Sb. presumuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009).
Jinak řečeno, i ve sporu, který nesplňuje výše uvedená kritéria, je možné dovodit zvýšený význam předmětu řízení pro poškozeného, v takovém případě však povinnost tvrzení a povinnost důkazní ohledně existence okolností zvyšujících význam předmětu řízení tíží poškozeného a nelze bez dalšího vyjít z domněnky, že je význam předmět řízení pro poškozeného zvyšován, jako je to v případě věcí výše příkladmo vyjmenovaných (např. již výše citovaný rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2800/2009). Uvedené skutečnosti tak samy o sobě zakládají předpoklad přednostního a bezprůtahového postupu soudů v daných věcech (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4904/2016).
Nejde-li o vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného a netvrdí-li zvýšený význam předmětu řízení sám poškozený, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009).
Předmětem posuzovaného řízení byl nárok na náhradu škody (ušlého zisku) ve výši 7.000.000 Kč a nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 8.000.000 Kč (v průběhu řízení byla žaloba v rozsahu 5.000.000 Kč vzata zpět), způsobených žalobci nesprávným úředním postupem Úřadu. Odvolací soud k významu předmětu řízení pro žalobce pouze uvedl, že „byl pro žalobce standardní“ . Soud prvního stupně, jehož rozhodnutí odvolací soud potvrdil a s jehož posouzením se zcela ztotožnil, nadto (s poukazem na stanovisko Cpjn 206/2010) uvedl pouze to, že význam řízení hodnotí jako standardní, neboť se nejednalo o věc, u níž se presumuje zvýšený zájem, jakkoli jedním z nároků byl také nárok na náhradu škody. Ani jeden ze soudů nižších stupňů se kritériem věku a zdravotního stavu žalobce nezabýval.
Nezohlednil-li odvolací soud věk účastníka, učinil tak v souladu s judikaturou dovolacího soudu; dovolateli v době nabytí právní moci posledního rozhodnutí (v roce 2020) bylo čtyřiasedmdesát let. Přitom v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu byl ustálen názor, že osobami v pokročilejším věku (ve smyslu stanoviska Cpjn 206/2010) jsou myšleny osoby starší sedmdesáti pěti let, a to vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu a zejména zdravotní stav (srov. rozsudky ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1476/2012, či ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013).
V žalobě žalobce uvedl ve vztahu k žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, že v současné době trpí častými kolapsy a ztrátou vědomí. Ve své reakci na vyjádření žalované k žalobě (bod 18) zmínil, že v původním řízení (tj. v řízení vedeném pod sp. zn. 11 C 94/2012) „se nedočkal, aby znalec v oboru zdravotnictví posoudil můj špatný zdravotní stav, způsobený délkou řízení, obstrukcí …“ . V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně námitku nepřihlédnutí k jeho věku a zdravotnímu stavu nevznesl; činí tak až v dovolání. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že soudy a jiné orgány veřejné moci při vyřizování jim napadlých případů by měly s větší péčí přistupovat k těm řízením, jejichž účastníky jsou osoby vážně nemocné či osoby vyššího věku. Negativní důsledky nepřiměřeně dlouhého řízení jsou osobami v pokročilejším věku či osobami těžce nemocnými vnímány zpravidla intenzivněji, a jedná se tak objektivně o výraznější zásah do jejich práva na spravedlivý proces. Jestliže byly takové jejich poměry soudu známy, lze dovodit předpoklad přednostního a bezprůtahového postupu ve věci (srov. rozsudky ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1980/2019, či již výše citovaný sp. zn. 30 Cdo 4904/2016).
Námitku, že soudy měly přihlédnout také ke zdravotnímu stavu žalobce, považuje Nejvyšší soud za nedůvodnou. Z předchozích rozhodnutí obecných soudů a obsahu spisu sice vyplývá, že obsahem spisového materiálu u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 94/2012 byly i zprávy týkající se zdravotního stavu žalobce, nicméně tyto nebyly v řízení jako důkaz provedeny. V žalobě (v jejím doplnění) ani v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalobce výhradu, aby při posuzování přiměřenosti délky daného řízení soudy zohlednily také jeho zdravotní stav, nezmínil. Z žádného jeho tvrzení nelze dovodit, že by své zdravotní problémy spojoval s nepřiměřenou délkou posuzovaného soudního řízení. Své zdravotní potíže uvedl pouze ve vztahu k žádosti o ustanovení zástupce podané společně s žalobou. Nezohlednění zdravotního stavu ve vztahu k předmětu tohoto řízení žalobce zmínil až v dovolání; soudy nižších stupňů se tak – ve smyslu výše uvedeném – o zdravotních poměrech žalobce nedozvěděly, nebyly jim známy, a proto k nim nemohly ani přihlédnout.
Důvodná není námitka, že předmětem řízení sp. zn. 11 C 94/2012 byla náhrada škody (újmy na zdraví), čímž šlo o řízení s typově zvýšeným významem (srov. výše citovaný rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2800/2009). Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně totiž vyplývá, že v řízení vedeném pod sp. zn. 11 C 94/2012 se žalobce (dovolatel) po státu domáhal jednak náhrady škody a jednak zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobených nesprávným úředním postupem Úřadu, přičemž existenci nemajetkové újmy dovozoval právě z dopadů nesprávného úředního postupu na jeho zdraví. Nepožadoval tedy nahradit škodu na zdraví (nešlo o řízení týkající se zdraví, jak má na mysli rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, tedy o nárok za přímé poškození zdraví /bod 39 odůvodnění/).
K otázce ad 3) :
Námitkou, že postup soudů při opakovaném rozhodování o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce na úrovni dvou a v jednom případě i tří stupňů soudní soustavy, lze považovat za nesprávný úřední postup, resp. za postup neúčelný a nehospodárný (k čemuž měl soud při posuzování přiměřenosti celkové délky řízení přihlédnout), dovolatel napadá skutkový závěr, ze kterého vyšel odvolací soud. Přitom pomíjí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 (§211) o. s. ř. dovolacímu přezkumu nepodléhají.
V projednávané věci soudy nižších stupňů po zhodnocení provedených důkazů neoznačily postup soudů při rozhodování o žádostech žalobce o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce za neúčelný. Soudy rozhodovaly opakovaně proto, že žalobce nejdříve požadoval ustanovit jiného advokáta, než který mu byl původně ustanoven (čemuž bylo vyhověno), a následně požádal o odvolání takto ustanoveného advokáta, který soudu sdělil, že mezi ním a žalobcem (klientem) došlo ke ztrátě důvěry a že se žalobce nedostavil na sjednanou schůzku. Soud advokáta zastupováním zprostil, nového zástupce žalobci již neustanovil. Následně byl žalobci ustanoven advokát pro dovolací řízení. Je tak zřejmé, že rozhodování o návrzích žalobce nebylo zapříčiněno neúčelným (nehospodárným) postupem soudu, jako tomu bylo ve věci vedené pod sp. zn. 26 Cdo 1928/2014, v níž Nejvyšší soud vyšel z odlišných skutkových okolností (ustanovení zmocněnci byli zproštěni zastupováním nikoliv z důvodu na straně účastníka, ale z důvodů týkajících se zástupců), ale tím, že žalobce opakovaně žádal o změnu právního zástupce.
Uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení, vychází-li z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Předloženou argumentací se tak žalobce domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 9. 2022
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu