ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1234.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1234/2022-79
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce O. R., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Marií Farníkovou Fabišovou, advokátkou, se sídlem v Praze 8, Pernerova 124/34, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 12 C 332/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2021, č. j. 19 Co 319/2021-62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč.
Odůvodnění:
Žalobce (dále také „dovolatel“) se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 100 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem orgánů rozhodujících o žádosti žalobce o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky, která byla podána k odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra dne 1. 7. 2015 a s konečnou platností o ní bylo pravomocně rozhodnuto až dne 9. 3. 2021, přičemž částky 80 000 Kč se žalobce domáhal za nejistotu s nemožností plánovat svůj soukromý a rodinný život a podnikatelské aktivity a částky 20 000 Kč za pocit beznaděje a přesvědčení, že je obětí šikany (tento druhý nárok nebyl předmětem odvolacího a dovolacího řízení).
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 8. 2021, č. j. 12 C 332/2020-43, uložil povinnost žalované zaplatit žalobci částku 75 000 Kč (výrok I), zamítl žalobu co do zaplacení částky 25 000 Kč (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení částky 75 000 Kč (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád , ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“., odmítl jako nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Dovolání není přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. v rozsahu námitek týkajících se kritérií pro stanovení formy a případné výše odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen „OdpŠk“], při jejichž řešení se měl dovolací soud odchýlit od závěrů Nejvyššího soudu uvedených v jeho rozsudku ze dne 15. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, a rozsudku ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 674/2020, a také od judikatury Ústavního soudu, konkrétně jeho nálezu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2058/20. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že v posuzované věci se jedná o řízení, jehož předmět (prodloužení dlouhodobého pobytu cizince na území České republiky) nespadá do působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), a proto se v tomto ohledu neuplatní ani závěry plynoucí ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Vyřešení této otázky odvolacím soudem přitom dovolatel nenapadá, čím ji i vylučuje z přezkumu dovolacím soudem. Dovolatelovy odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu a nález Ústavního soudu jsou tudíž nepřiléhavé nejen z důvodu, že na tam řešených právních otázkách napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo, ale zejména z toho důvodu, že v tam uvedených případech se jednalo o řízení spadající věcně do působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy. To platí i v případě namítaného rozporu se závěry Nejvyššího soudu obsaženými například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že „samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného), a tedy i pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný“. Ostatně z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by nárok žalobce na zadostiučinění v penězích neshledal odvolací soud důvodným s ohledem na výsledek posuzovaného řízení, tudíž napadené rozhodnutí na vyřešení takové otázky ve smyslu §237 o. s. ř. ani nezáviselo.
Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl zjištěn v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§241a odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání tak nemohou založit námitky dovolatele proti závěrům odvolacího soudu o existenci či intenzitě nemajetkové újmy, která žalobci v důsledku nedodržení zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí měla vzniknout. V tomto případě se tedy nejedná o otázku nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž o polemiku s tím, jaký skutkový závěr odvolací soud z jednotlivých skutkových zjištění učinil, neboť otázka vzniku nemajetkové újmy je otázkou skutkovou, nikoliv právní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 193/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2928/2016, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 42/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4977/2017). Za právní by bylo možno považovat otázku existence domněnky vzniku újmy účastníka řízení (žadatele) o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu spočívající v nejistotě ohledně výsledku průtažného řízení. Zde ovšem odvolací soud nedospěl k jinému závěru než, že žalobci taková újma vznikla (na jiném vyřešení uvedené otázky napadené rozhodnutí nezáviselo), toliko poukázal na další skutečnosti (v intencích žalobcem tvrzené nemajetkové újmy), které i v průběhu řízení chránily právní postavení žadatele, a současně na poměrně krátkou dobu (2 let), na kterou je povolení vydáváno, takže jistou míru nejistoty musí mít každý cizinec s povolením k dlouhodobému pobytu, který je tak jako tak omezen ve svém dlouhodobém plánování (v řádu let) a současně musí tak jako tak opakovaně podávat žádost a dokládat, že splňuje předpoklady pro vydání povolení k pobytu. I odvolací soud však dospěl k závěru, že žalobci v důsledku nesprávného úředního postupu vznikla nemajetková újma, za kterou mu přísluší zadostiučinění, kterého se mu ovšem již od žalované dostalo.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. smí dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 9. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu