ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1335.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1335/2022-112
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce K. Š., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Evou Veltrubskou, advokátkou, se sídlem v Kladně, Pekařská 658, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 965 802 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 85/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2021, č. j. 28 Co 164/2021-93, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále také „dovolatel“) se podanou žalobou domáhal zaplacení částek ve výši 116 402 Kč jako náhrady škody za vynaložené náklady na právní zastoupení (obhajné) a ve výši 920 000 Kč jako náhrady škody představující ušlý zisk, které mu měly vzniknout v důsledku nezákonného trestního stíhání zahájeného usnesením Policie České republiky ze dne 13. 10. 2014, č. j. UOOZ-2159/TČ-2012-290010, pro zločin podvodu, když poté byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 56 T 7/2015, jež byl potvrzen rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2016, obžaloby zproštěn.
Žalobce předběžně uplatnil oba nároky u žalované dne 12. 4. 2017, která na svoji obranu konstatovala, že zaplatila žalobci částku 70 600 Kč jako náhradu škody spočívající v jeho nákladech na obhájce s tím, že ve zbývajícím rozsahu neshledala nárok důvodným. Žalovaná neuznala ani nárok představující náhradu ušlého zisku ve výši 920 000 Kč, k němuž uvedla, že je sporný vznik škody a příčinná souvislost mezi škodou a nezákonným rozhodnutím. V důsledku částečného plnění žalované vzal žalobce před zahájením prvního jednání žalobu částečně zpět co do částky 70 600 Kč, přičemž vedle zbývajícího předmětu řízení žalobce nadále požadoval úrok z prodlení ze zpětvzaté částky do dne její úhrady. Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl o částečném zastavení řízení (co do částky 70 600 Kč spolu s úrokem z prodlení od 17. 10. 2018 do zaplacení) usnesením ze dne 16. 12. 2020, č. j. 42 C 85/2018-44.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 1. 2021, č. j. 42 C 85/2018-55, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 965 802 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, a příslušenství z částky 70 600 Kč za tam určenou dobu (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád , ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“., odmítl dílem pro vady a dílem jako nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení, ať již co do potvrzení nákladového výroku v rozsudku soudu prvního stupně či co do výroku o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání není dále přípustné v rozsahu nároku na náhradu škody (obhajného), neboť dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 45 802 Kč, tedy nepřevyšujícím částku 50 000 Kč ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Částka 965 802 Kč je totiž součtem částek týkajících se dvou rozdílných nároků, byť o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Dovolatel ohledně dotčeného nároku na náhradu škody (obhajného) vzal částečně, tj. co do částky 70 600 Kč, svou žalobu zpět, a učinil tak předmětem řízení (v rozsahu tohoto nároku) již jen plnění zbývající do výše původně požadované částky 116 402 Kč, tj. 45 802 Kč, které soud prvního stupně poté zamítl. Druhým nárokem dotčeným ve výroku I rozsudku soudu prvního stupně (v rámci souhrnné částky 965 802 Kč) byla potom náhrada škody představující náhradu ušlého zisku ze Smlouvy o poskytnutí služeb ze dne 18. 8. 2014 (dle žalobce smlouvy o dílo) žalovaná ve výši 920 000 Kč s příslušenstvím, kdy soud prvního stupně tuto částku (920 000 Kč) taktéž zamítl.
Protože výše uvedené dva žalobní nároky odpovídají dvěma odlišným následkům, jedná se o nároky se samostatným (odlišným) skutkovým základem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 461/2015; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Nejvyšší soud dlouhodobě judikuje, že v řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, a ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2974/2010).
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3). Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§241a odst. 1 a 3).
Ve zbývajícím rozsahu potvrzení zamítavého výroku neobsahuje dovolání základní obsahové náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), tj. vymezení důvodu dovolání a v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, v důsledku čehož trpí dovolání vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení.
Má-li být totiž dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „(konkrétní) ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). To platí i v případě, kdy je namítáno, že právní otázka dovolacím soudem řešena rozdílně. Nadto je zřejmé, že ve vztahu k jednomu dovolacímu důvodu může být naplněn pouze jeden z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení §237 o. s. ř.
Jakkoliv je z obsahu dovolání zřejmý nesouhlas dovolatele s postupem odvolacího soudu při provádění dokazování, v rámci výhrad, které proti napadenému rozsudku odvolacího soudu směřuje, nijak neuvádí konkrétní otázku procesního práva, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviset, a ani nijak neoznačuje judikaturu dovolacího soudu, od které se měl odvolací soud při řešení uvedené otázky odchýlit, příp. vzájemně rozpornou judikaturu dovolacího soudu. Dovolatel tak řádným způsobem nespecifikuje žádné ze čtyř hledisek přípustnosti dovolání tak, jak jsou vymezena v ustanovení §237 o. s. ř., a není tedy zřejmé, kterého ze zákonem stanovených hledisek přípustnosti (a z jakých důvodů) se žalobce míní dovolávat. Jinými slovy, nekonkretizuje, které z kritérií předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněné, ani neformuluje žádnou otázku, na které napadené rozhodnutí záviselo a která by měla být předmětem dovolacího přezkumu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, či ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III ÚS 1675/14, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí posuzovaného dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, pak může dovolací soud přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 9. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu