ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1395.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1395/2022-241
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce P. M., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 18/2016-195, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2021, č. j. 36 Co 279/2021-224, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 6. 2016, č. j. 4 C 18/2016-38, konstatoval, že nesprávným úředním postupem, vydáním nezákonného rozhodnutí a nepřiměřenou délkou řízení vedeného pod sp. zn. 16 C 245/2003 u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen „posuzované řízení“) byla porušena žalobcova základní práva na spravedlivý proces, na soudní ochranu a na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů, garantována čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované se mu do 15 dnů od právní moci rozsudku písemně omluvit doporučeným, datovaným, oprávněnou úřední osobou podepsaným a otiskem úředního razítka opatřeným dopisem tohoto znění: „Omluva P. M., nar. XY: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti se Vám omlouvá za to, že nesprávným úředním postupem, vydáním nezákonného rozhodnutí a nepřiměřenou délkou řízení vedeného pod sp. zn. 16 C 245/2003 u Obvodního soudu pro Prahu 5 byla porušena Vaše základní práva na spravedlivý proces, na soudní ochranu a na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů garantována čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.“ (výrok II), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 220 000 Kč s příslušenstvím (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 1. 2017, č. j. 15 Co 414/2016-72, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem ze dne 29. 8. 2018, č. j. 30 Cdo 2366/2017-97, zrušil rozsudky soudů obou stupňů v plném rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 4. 2019, č. j. 4 C 18/2016-127, uložil žalované povinnost se písemně žalobci omluvit doporučeným, datovaným, oprávněnou úřední osobou podepsaným a otiskem úředního razítka opatřeným dopisem výše specifikovaného znění (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou řízení částku 18 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 92 000 Kč s příslušenstvím (výrok III), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci za nemajetkovou újmu vzniklou vydáním nezákonného rozhodnutí částku 20 000 Kč s příslušenstvím (výrok IV), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 90 000 Kč s příslušenstvím (výrok V), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VI).
Odvolací soud rozsudkem ze dne 5. 11. 2019, č. j. 15 Co 332/2019-149, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Dovolací soud rozsudkem ze dne 19. 1. 2021, č. j. 30 Cdo 1171/2020-181, zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 5. 11. 2019, č. j. 15 Co 332/2019-149, ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a ve výroku o nákladech odvolacího řízení a rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. 4. 2019, č. j. 4 C 18/2016-127, v zamítavém výroku III a v nákladovém výroku VI a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 5. 2021, č. j. 4 C 18/2016-195, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 6 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 86 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Skutková zjištění nyní projednávané věci dovolací soud popsal ve svých předcházejících rozhodnutích v této věci (srov. bod 4 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017, a bod 3 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1171/2020). Jelikož skutková zjištění nedoznala v průběhu řízení změny, dovolací soud na tomto místě na uvedená skutková zjištění odkazuje.
Po právní stránce odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku uvedl, že soud prvního stupně jednoznačně vymezil rozsah dalšího soudního přezkumu, neboť jasně popsal dosavadní průběh řízení i části nároků, které v jeho průběhu již byly pravomocně vypořádány. Z posledního rozhodnutí dovolacího soudu, a to jak z výroku, tak z odůvodnění, které spolu plně korespondují, je zcela jednoznačné, jaká část žalobního požadavku zůstala předmětem řízení. Nedůvodnou tak shledal námitku odvolatele, že soud prvního stupně nerozhodl o celé části předmětu sporu.
Odvolací soud se dále ztotožnil jak s hodnocenou celkovou délkou posuzovaného řízení, tak i s posouzením kritérií §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), na základě kterých dospěl k závěru, že konkrétní objektivní okolnosti posuzovaného řízení odůvodňují závěr o přiměřené relutární náhradě za déletrvající řízení v celkové výši 24 000 Kč. Prvostupňový soud vzal v úvahu všechna hlediska relevantní pro rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy tak, jak vyplývají z ustálené judikatury, a správně je na daný případ aplikoval. Připomněl, že z uvedených hledisek se rozhodnými kritérii zabýval i dovolací soud ve svém druhém kasačním rozhodnutí (rozsudek ze dne 19. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1171/2020), který jednoznačně konstatoval, že hodnocení rozhodných kritérií soudem prvního stupně i soudem odvolacím nelze hodnotit vzhledem ke konkrétním okolnostem věci jako nepřiměřená. Aproboval i správnost základních úvah, které byly důvodem pro stanovení přiměřeného zadostiučinění, a celkové snížení o 80 % neshledal ke konkrétním skutečnostem projednávané věci nepřiměřeným. Odvolatel si byl této skutečnosti nepochybně vědom, když dovolací námitky ohledně nedostatečné výše přiznaného zadostiučinění ve vztahu k jednotlivým posuzovaným hlediskům byly dovolacím soudem odmítnuty, a tedy shledány nezpůsobilými založit přípustný důvod věcného dovolacího přezkumu.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu části výroku I, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení hmotněprávních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dále přípustnost dovolání spatřuje v tom, že dovoláním napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek, které dosud v judikatuře dovolacího soudu vyřešeny nebyly. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá:
a) Snížení základní částky zadostiučinění o 80 % je nepřiměřené a je v rozporu se stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“).
b) Rozhodování o procesních otázkách nezakládá instančnost řízení. Uvedený závěr je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009.
c) Instančnost v meritu věci nemůže být žalobci přikládána k tíži, neboť žalobce byl s uplatněnými opravnými prostředky úspěšný. Uvedený závěr je v rozporu s rozsudky Nejvyššího ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1166/2020, ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, a nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I ÚS 2500/17.
d) Jako dosud neřešenou otázku dovolatel vymezuje, zda vícero procesních podání poškozeného v posuzovaném řízení a zatížení řízení těmito podáními a nutností o návrzích rozhodovat může soud hodnotit v rámci kritéria složitosti řízení a současně i v rámci kritéria postupu účastníka řízení. Snížení základní částky zadostiučinění o celkem 60 % považuje dovolatel za nepřiměřené.
e) Dovolatel považuje celkové snížení základní částky za neproporciální a namítá rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4987/2009.
f) Vzhledem k závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněného pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nelze přihlížet k částce, která byla žalobci přiznána druhým rozsudkem soudu prvního stupně v této věci, a tudíž ve výroku třetího rozsudku soudu prvního stupně a třetího rozsudku odvolacího soudu soudy nevyčerpaly celý předmět řízení.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
K námitkám výše vymezeným pod písm. a) a e) se dovolací soud vyjádřil již ve svém předcházejícím rozhodnutí v této věci, přičemž dovolání pro posouzení těchto otázek přípustným neshledal (srov. body 23 až 25 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1171/2020, sp. zn. 30 Cdo 1171/2020). Obdobné námitky tudíž nejsou ani nyní způsobilými založit přípustnost dovolání.
Námitka výše vymezená pod písm. b) přípustnost dovolání nezakládá, neboť přijetím Stanoviska a na něj navazující judikaturou se Nejvyšší soud od dovolatelem namítaného závěru odchýlil (srov. např. bod 31 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3175/2015).
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí, jež odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil, v rámci posouzení kritéria chování poškozeného uvedl, že žalobce v posuzovaném řízení činil větší množství procesních návrhů včetně podávání opravných prostředků (kromě jednoho případu vesměs bezúspěšné) proti téměř každému procesnímu rozhodnutí, nedůvodně vznesl námitku podjatosti, délka řízení proto netkví v příčinách vycházejících výlučně z působení soudu. Odvolací soud tudíž nepřikládal dovolateli k tíži úspěšné uplatňování opravných prostředků, jak dovolatel namítá, neboť počet instancí zohlednil toliko v rámci posouzení kritéria složitosti řízení. Postupoval tak v souladu s ustálenou judikaturou výše vymezenou pod písm. c), a tudíž ani tyto námitky přípustnost dovolání nezakládají.
Nejvyšší soud již ve Stanovisku vysvětlil, v čem spočívá procesní složitost řízení. Jde např. o procesní aktivitu účastníků, četnost a srozumitelnost jejich podání a procesních návrhů, četnost opravných prostředků, výsledky řízení o těchto opravných prostředcích atd. Rovněž Nejvyšší soud ve Stanovisku vysvětlil význam kritéria chování poškozeného spočívající v tom, že jde o subjektivní kritérium, které může na celou délku řízení působit jak negativně, tak i pozitivně. Na jednu stranu může poškozený jako účastník řízení přispět k nárůstu jeho délky svou nečinností (např. nereagováním na výzvy soudu) nebo naopak svou aktivitou ryze obstrukčního charakteru (např. opakované činění nejasných podání, navrhování provedení mnoha důkazů, četné změny žalobních návrhů atd.). Zatímco v rámci posouzení kritéria složitosti řízení jakožto objektivního kritéria se soud zabývá procesní složitosti pramenící z případné aktivity účastníků bez ohledu na to, zda tyto procesní úkony byly činěny oprávněně, či nikoliv, v rámci kritéria chování poškozeného již subjektivně hodnotí jeho procesní aktivitu, zejména zda pro posuzované řízení měla tato aktivita obstrukční charakter. Přesně v těchto aspektech soud prvního stupně v bodech 16 a 18 svého rozhodnutí uvedená kritéria zhodnotil, a tudíž postupoval v souladu se závěry Stanoviska. Otázka výše vymezená pod písm. d), tudíž přípustnost dovolání nezakládá, neboť nejde o otázku, která by nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena.
Námitkou výše vymezenou pod písm. f) dovolatel namítá, že i přes rozsah, v němž svým předcházejícím dovoláním předcházející rozsudek odvolacího soudu napadl, nebyl dovolací soud tímto rozsahem vázán a měl svým předcházejícím rozsudkem rozsudky soudů obou stupňů zrušit v plném rozsahu. Dovolatel tímto uplatňuje vadu řízení, k níž by dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. mohlo přihlížet pouze tehdy, pokud by dovolání bylo přípustným. Samostatně však uvedená vada řízení přípustnost dovolání nezakládá.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 10. 2022
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu