ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1448.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1448/2022-190
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl pověřenou členkou senátu JUDr. Hanou Poláškovou Wincorovou v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovanému Č. B. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrou Dočkalovou, advokátkou se sídlem v Krnově, Revoluční 910/20, o zaplacení částky 280 870 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 212 C 9/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2021, č. j. 11 Co 192/2021-136, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 5. 2021, č. j. 212 C 9/2020-118, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 280 870 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 23. 7. 2020 do zaplacení (výrok I) a na náhradě nákladů řízení částku 2 117 Kč (výrok II) a dále uložil žalovanému povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 14 044 Kč (výrok III).
Rozsudkem ze dne 2. 11. 2021, č. j. 11 Co 192/2021-136, Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žalovanému povinnost k zaplacení soudního poplatku neukládá (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu, a to ve výroku I v rozsahu potvrzení výroku I rozsudku soudu prvního stupně, napadl žalovaný včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ pro jeho vady.
Podané dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaný zejména řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod.
Pokud jde o žalovaným formulovanou právní otázku, zda jsou naplněny znaky opravňující uplatnění nároku na náhradu škody, tj. především příčinná souvislost, žalovaný v dovolání pouze částečně parafrázoval obsah §237 o. s. ř., když uvedl, že tato otázka „dosud nebyla vyřešena, případně má být vyřešena jinak“.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uzavřel, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz ).
Tento přístup pak byl potvrzen i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb., kde Ústavní soud mimo jiné uvedl, že §241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud v případě, že dovolatel tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne.
Navíc je třeba dodat, že se nemůže jednat o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, pokud dovolatel u téže otázky současně uvede více předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014). Nepřípustnost uvedení více vzájemně se vylučujících podmínek přípustnosti dovolání pak plyne i z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 410/20, b. 16.
Ohledně výše uvedené právní otázky tedy žalovaný vymezil předpoklady přípustnosti dovolání nepřípustně alternativním (vzájemně se vylučujícím) způsobem. Navíc není z dovolání ani zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění žalovaného) Nejvyšší soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013). Podle obsahu dovolací argumentace, v níž žalovaný brojí toliko proti právním závěrům odvolacího soudu, aniž by polemizoval s judikaturou Nejvyššího soudu, totiž vyplývá, že „posouzením věci jinak“ má žalovaný patrně na mysli, že by měl dovolací soud věc po právní stránce posoudit jinak než odvolací soud. Takový předpoklad přípustnosti dovolání však ustanovení §237 o. s. ř. neobsahuje, když posouzení právní otázky jinak míří na případ otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5211/2016).
Pokud pak žalovaný v dovolání uváděl, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení povinnosti žalovaného zaplatit žalované regresní náhradu v době probíhajícího řízení o úpadku žalovaného, tak v tomto případě v rozporu s §241a odst. 2 o. s. ř. žalovaný neuvedl, ani v čem konkrétně by toto nesprávné právní posouzení mělo spočívat, ani nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ohledně této (nekonkrétně vymezené) právní otázky. Jeho dovolání tedy ani v této části neobsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalovaným v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 6. 2022
JUDr. Hana Polášková Wincorová
pověřená členka senátu