ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1451.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1451/2022-769
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobkyně CASINO KARTÁČ Group, a. s. , identifikační číslo osoby 25899848, se sídlem v Ostravě – Mariánské Hory, Slévárenská 5/400, právně zastoupené JUDr. Jiřím Oršulou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 998/31, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, za kterou právně jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení 1 407 274 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 130/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2021, č. j. 21 Co 216/2021-733, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 130/2012 se žalobkyně domáhala náhrady škody ve výši 1 407 274 000 Kč, jež jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem žalované ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu a nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Žalobkyně tvrdila, že ministerstvo financí vydalo povolení k provozování interaktivních videoloterijních terminálů (dále jen „IVT“), aniž by vydaná povolení postupem dle §43 odst. 5 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách (dále jen „loterijní zákon“) doplnilo o diferenciaci v podobě rozlišení v nich nejvyšší vsazené částky, nejvyšší hodinové prohry a výhry v závislosti na druhu provozovny, v níž je IVT umístěn (dále jen „Diferenciace“), a to dle §17 odst. 4 a 6 loterijního zákona. Uvedenou nečinností žalované měla být poškozena kasina a konkrétně žalobkyni měla být způsobena škoda ve formě ušlého zisku za období od 1. 6. 2008 do 31. 5. 2011 ve výši 1 407 274 000 Kč.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 jako soudu prvního stupně ze dne 20. 1. 2021, č. j. 23 C 130/2012-698, byla žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 1 407 274 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 24. 11. 2011 do zaplacení zamítnuta (výrok I.), žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 náhradu nákladů státu ve výši 40 537,50 Kč (výrok II.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně přisvědčil žalobkyni, že se ministerstvo financí dopustilo nesprávného úředního postupu ve smyslu §13 OdpŠk, když nepostupovalo dle §43 odst. 5 loterijního zákona a nedoplnilo vydaná IVT povolení o Diferenciaci, neboť to vyžadoval veřejný zájem. Neshledal však, že by v příčinné souvislosti s uvedeným nesprávným úředním postupem vznikla žalobkyni jí tvrzená škoda v podobě ušlého zisku, neboť ze znaleckého posudku (předloženého žalovanou) vyplynulo, že pokles tržeb a tím i pokles zisku v kasinech žalobkyně může mít řadu subjektivních i objektivních příčin. Z uvedeného důvodu (nesplnění byť jednoho z předpokladů vzniku odpovědnosti žalované dle OdpŠk) soud prvního stupně žalobu žalobkyně jako nedůvodnou zamítl.
Dovoláním napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího bylo rozhodnuto tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v nečinnosti žalované v podobě nedoplnění vydaných IVT povolení o Diferenciaci nelze spatřovat nesprávný úřední postup ve smyslu §13 OdpŠk. Dle názoru odvolacího soudu nemají IVT stejný charakter jako výherní hrací přístroje dle §17 odst. 1 loterijního zákona z důvodu absence vlastnosti kompaktnosti, a proto mělo ministerstvo financí při vydávání povolení k provozování IVT dle §50 odst. 3 loterijního zákona postupovat dle části první až čtvrté loterijního zákona „přiměřeně“, tedy nikoli aplikovat uvedenou právní úpravu v plném rozsahu, ale jen v částech za užití úvahy o míře přiměřené použitelnosti konkrétních ustanovení. Odvolací soud na základě právě uvedeného dospěl k závěru, že z právního předpisu ani z následné novely loterijního zákona či její důvodové zprávy nelze dovodit, že by ministerstvo financí mělo při povolování IVT rozlišit výši sázek, výher a proher a že by mělo postupem dle §43 odst. 5 písm. b) loterijního zákona vydaná povolení revidovat. Odvolací soud přitom neshledal, že by k revizi vydaných povolení dle §43 odst. 5 písm. b) loterijního zákona mělo být přistoupeno z důvodu veřejného zájmu, když ani z tvrzení žalobkyně nevyplynulo, v čem konkrétně by měl veřejný zájem v tomto případě spočívat. I přesto, že rozsudek soudu prvního stupně nevyhovoval dle názoru odvolacího soudu všem náležitostem, dospěl odvolací soud ke shodnému názoru o nedůvodnosti žaloby, byť z jiných důvodů, a považoval jej ve výroku za věcně správný a jako takový jej potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka namítá následující:
a) rozhodnutím odvolacího soudu byla porušena základní práva dovolatelky dle čl. 36 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když se odvolací soud ve smyslu §237 o. s. ř. odchýlil od nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2748/18 (dovolatelka zjevně nesprávně uvádí sp. zn. III. ÚS 2748/20), a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3517/2019, jestliže posoudil absenci Diferenciace z pohledu (ne)správného úředního postupu ve smyslu §13 OdpŠk odlišně od soudu prvního stupně, aniž by tento názor účastníkům sdělil před vyhlášením dovoláním napadeného rozhodnutí a poskytl jim možnost se k tomuto právnímu názoru vyjádřit, což činí dovoláním napadené rozhodnutí překvapivým (ad čl. I. dovolání);
b) odvolací soud učinil nesprávné právní posouzení spočívající v užití nesprávného znění loterijního zákona (ad čl. II. odst. 1 dovolání), v neaplikaci relevantní části nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10 (ad čl. II. odst. 2 dovolání), v nepřezkoumatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí (ad čl. II. odst. 3 dovolání), v nesprávném posouzení veřejného zájmu na Diferenciaci (ad čl. II. odst. 4 dovolání), v nesprávném posouzení postupu ministerstva financí při vydávání povolení IVT ve vztahu k §2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (ad čl. II. odst. 5 dovolání) a ve vztahu k čl. 2 Ústavy ČR (ad čl. II. odst. 6 dovolání), v nesprávném posouzení pojmu „přiměřeně“ (ad. II. odst. 8 dovolání), v opomenutí argumentace dovolatelky ohledně opatření proti „praní špinavých peněz“ a financování terorismu (ad čl. II. odst. 9 dovolání);
c) odvolací soud se v dovoláním napadeném rozhodnutí odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 3199/12, když založil své rozhodnutí na právním posouzení souladu absence Diferenciace IVT povolení s veřejným zájmem, aniž by zopakoval provedení důkazů, na základě kterých soud prvního stupně dospěl k opačnému právnímu posouzení, tedy rozporu s veřejným zájmem (ad čl. II. odst. 7 dovolání);
d) rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné a neúplné, neboť se odvolací soud ve smyslu §237 o. s. ř. odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 4093/17, jestliže se dostatečně nevypořádal s argumenty žalobkyně pro provedení Diferenciace a otázkami shora uvedenými jako námitka pod písm. b); (ad čl. III. dovolání).
Dovolatelka závěrem navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a jemu předcházející rozhodnutí soudu I. stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že nečinnost žalované spočívající v nedoplnění IVT povolení o Diferenciaci je nesprávný úřední postup ve smyslu §13 OdpŠk.
Žalovaná ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedla, že se plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, neboť se žalobkyni nepodařilo prokázat splnění předpokladů odpovědnosti žalované dle OdpŠk. Žalovaná se podrobně vyjádřila k jednotlivým bodům dovolatelčiny polemiky s právním posouzením učiněným odvolacím soudem (ad čl. II odst. 1 až 9 dovolání) a závěrem navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud shledal dovolání zčásti trpícím vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.), zčásti nepřípustným, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolací soud dospěl k závěru, že námitka shora uvedená pod písm. a) přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť se odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí od dovolatelkou předestřené judikatury Ústavního soudu a dovolacího soudu neodchýlil, neboť závěry z nich vyplývající na posuzovaný případ nedopadají, a k dovolatelkou tvrzenému zásahu do základních práv dle čl. 36 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nedošlo.
Za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené soudní praxi považováno rozhodnutí posuzující projednávanou věc originálním způsobem z hlediska předchozího vývoje řízení, tj. rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil souhrnně následně např. v usnesení ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 794/2020. Překvapivost rozhodnutí je negativně vnímána jako zasahující do práv účastníků především vzhledem k tomu, že účastníkům takto může být v podstatě upřena příležitost náležitě uplatnit svá procesní práva a vznášet argumenty právního i skutkového rázu, jejichž význam nemohli s ohledem na dosavadní právní kvalifikaci sporných otázek odhadovat (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2648/2010).
O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Dovoláním napadené rozhodnutí nemohlo být pro žalobkyni překvapivé, byla-li právní kvalifikace sporných otázek učiněná soudem prvního stupně a odvolacím soudem shodná (splnění jednotlivých předpokladů pro vznik odpovědnostního vztahu dle OdpŠk), rozhodl-li odvolací soud v souladu s obranou žalované (neexistence odpovědnostního titulu dle §13 OdpŠk), která byla uplatňována již před soudem prvního stupně, soud prvního stupně se jí v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval, byť s jiným řešením než odvolací soud, a žalobkyně se k této obraně opakovaně v řízení vyjadřovala. Překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu nemůže spočívat pouze v tom, že odvolací soud určitou (shodnou) otázku právně vyřešil jinak než soud prvního stupně (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 90/2016). Vyjadřovaly-li se v daném případě strany sporu k otázkám významným i z hlediska právního názoru zaujatého odvolacím soudem, pak nelze mít za to, že se jednalo o ve věci dosud neznámou argumentační linii, na niž by žalobkyně neměla prostor adekvátně reagovat, a že by jí postupem odvolacího soudu mohla být způsobena újma na jejích procesních právech, jež by nadto měla potenciál ohrozit její ústavně zaručená práva a správnost rozhodnutí ve věci (obdobně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4096/2013, či ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2847/2015, jakož i další v něm odkazovaná judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu).
Námitka dovolatelky shora uvedená pod písm. c) přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť dovolatelkou tvrzený závěr o povinnosti odvolacího soudu zopakovat dokazování, jestliže má odvolací soud za to, že je možné dovodit jiné právní posouzení skutkového stavu, z předestřené judikatury Ústavního soudu nevyplývá. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 3199/12, uvedl, že podle §213 odst. 2 o. s. ř. platí, že odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, tedy nikoli k jinému právnímu posouzení, jak dovolatelka mylně uvádí. Odvolací soud se tak od uvedené judikatury Ústavního soudu ve smyslu tvrzeném dovolatelkou neodchýlil a uvedená námitka není ve smyslu §237 o. s. ř. způsobilá přípustnost dovolání založit.
Namítá-li dovolatelka (námitka shora uvedená pod písm. d/), že se odvolací soud v rozporu s předestřenou judikaturou Ústavního soudu dostatečně nevypořádal s její právní argumentací a že tato vada vede k nepřezkoumatelnosti a neúplnosti rozhodnutí odvolacího soudu, pak je nutno konstatovat, že dovolatelka namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, které přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. založit nemohou, a to i kdyby se soud případně vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017). Dle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédne dovolací soud k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tehdy, je-li dovolání přípustné. Samotné námitky, týkající se procesních vad rozhodnutí, neodpovídají kritériím stanoveným dle §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018).
Dovolatelka konečně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro námitky shora uvedené souhrnně jako námitka pod písm. b). Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.), tedy od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující námitky žalobkyně shora uvedené pod písm. b) trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je v uvedené části odmítnout.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl zčásti jako nepřípustné, zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly dovolatelkou odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, aby nahradila náklady dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Náhrada nákladů je tak představována paušální náhradou hotových výdajů dle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 12. 2022
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu