ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1458.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1458/2022-505
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně MEGA Production a. s., identifikační číslo osoby 25580230, se sídlem v Brně, Nejedlého 377/5, zastoupené JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Bašty 413/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 206/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2022, č. j. 21 Co 52/2020-493, 21 Co 202/2020, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala po žalované náhrady škody v celkové výši 3 819 727,56 Kč s příslušenstvím, která jí měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem soudního exekutora JUDr. Ivo Dědka (dále jen „soudní exekutor“) a jím pověřeného vykonavatele Aleše Pinkavy v exekuci vedené Okresním soudem v Břeclavi pod sp. zn. Ex 012/223/07, k němuž mělo dojít tím, že soudní exekutor bez řádného soupisu a fyzické prohlídky postižených movitých věcí následně neurčitě označené movité věci vydražil ve prospěch oprávněné společnosti CK MLÝN s. r. o. za částku 188 700 Kč, představující zlomek skutečné ceny vydražených movitých věcí, přičemž žalobkyně nebyla s ohledem na nedostatečný soupis a označení věcí řádně uvědoměna o možnosti domáhat se vyloučení předmětných movitých věcí, které byly jejím výhradním majetkem, z exekuce, přičemž po provedené exekuci byly ze skladovacích prostor vyklizeny veškeré movité věci. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 28. 8. 2014, č. j. 21 T 134/2008-1660, byl soudní exekutor a jím pověřený vykonavatel pravomocně odsouzeni pro zločin zneužití pravomoci úřední osoby. Žalovaná částka sestávala z náhrady škody za víno a movité věci ve výši 3 602 435,02 Kč, náhrady nákladů za pronájem dalších (jiných) skladovacích prostor po dobu, kdy žalobkyně nemohla své prostory užívat k uskladnění movitých věcí zajištěných v souvislosti s trestním řízením ve výši 27 924,54 Kč a náhrady mzdy vyplacené čtyřem zaměstnancům za čtyři měsíce výkonu jiné práce ve výši 189 368 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 7. 2019, č. j. 28 C 206/2015-328, ve spojení s usnesením ze dne 16. 3. 2020, č. j. 28 C 206/2015-396, a ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 3 3. 2021, č. j. 28 C 206/2015-444, a ve znění opravného usnesení ze dne 3. 3. 2021, č. j. 28 C 206/2015-445, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 3 818 827,10 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 900 Kč s příslušenstvím (výrok II), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 337 295,44 Kč (výrok III), uložil žalované povinnost zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 náklady řízení ve výši 8 258,68 Kč (výrok IV) a zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 189 368 Kč s příslušenstvím (výrok V).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně částky 575 001,54 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 4. 2. 2016 do zaplacení potvrdil a ohledně zákonného úroku z prodlení z částky 575 001,54 Kč za období od 29. 8. 2014 do 3. 2. 2016 změnil tak, že žalobu v uvedeném rozsahu zamítl (výrok I), a ohledně částky 3 243 825,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 29. 8. 2014 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I zrušil spolu s výroky III a IV a s usnesením ze dne 16. 3. 2020 a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná, v rozsahu výroku I, v části jíž byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně v částce 575 001,54 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Cdo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007). Tyto judikaturní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o s ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., a to již proto, že cílem uvedené novely nebylo dle důvodové zprávy ke zmíněnému zákonu rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení této přípustnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, nebo ze dne 23. 11. 2016, sp zn. 30 Cdo 2728/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 4 2018, sp. zn. I. ÚS 363/17, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2627/2018).
V posuzované věci byly předmětem řízení nároky žalobkyně na náhradu škody v celkové výši 3 819 727,56 Kč, sestávající z částky 2 991 877 Kč za lahvové víno, 480 000 Kč za sudové víno, 319 925,56 Kč za movité věci, 27 924,54 Kč za nájem skladovacích prostor, a dále 189 368 Kč za mzdy zaměstnanců. Rozsudek soudu prvního stupně nebyl napaden odvoláním ve výroku II, jímž byla žaloba na zaplacení částky 900 Kč s příslušenstvím (týkající se nároku na náhradu škody za sudové víno ve výši 480 000 Kč) zamítnuta, a ve výroku V, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 189 368 Kč. Předmětem odvolacího řízení tak zůstala částka 3 818 827 Kč. Žalovaná svým dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu v rozsahu přiznané částky 575 001,54 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, ohledně níž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný ve výroku I potvrdil, přičemž součástí této částky byly samostatné nároky žalobkyně na náhradu škody za nájem ve výši 27 924,54 Kč, za sudové víno ve výši 480 000 Kč a za movité věci, přičemž hodnota žádné z nich nepřekračovala částku 50 000 Kč (4 169 Kč za lahve Schlegel, 2 765 Kč za kartony, 5 000 Kč za kartony Marcus, 5 000 Kč za záklopky Marcus, 40 000 Kč za dřevěné palety, 6 223 Kč za neokorek potisk Marcus a 4 820 Kč za korkové zátky).
Dovolání směřující proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku I co do částky 27 924,54 Kč s příslušenstvím za nájem a co do souhrnné částky 67 977 Kč za movité věci, tak není podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť v této části bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, aniž by šlo o vztah ze spotřebitelské smlouvy nebo o pracovněprávní vztah.
Z dovolání žalované stran přípustnosti zbývající části tohoto podání plyne, že žalovaná tuto přípustnost dovozuje ve smyslu výše citovaného §237 o. s. ř. především ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Tyto otázky, při jejichž právním posouzení odvolací soud pochybil, jsou představovány 1) otázkou, zda jsou soudy v rámci řízení o nárocích ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), vázány právní kvalifikací trestného činu, za něž byly osoby vykonávající v rámci svěřených pravomocí úkony úřední osoby pravomocně odsouzeny, 2) otázkou, zda se jedná o exces vylučující odpovědnost státu za chování osoby, která se jednorázově a nikoliv soustavně v rámci výkonu svěřených pravomocí při sledování svých osobních nebo jiných zájmů dopustí trestného činu a způsobí tak jinému úmyslně škodu, a 3) otázkou, zda se jedná o exces v případě, že osoba, jíž jsou státem svěřeny určité pravomoci, se při výkonu těchto činností dopustí úmyslného trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby ve smyslu §329 trestního zákoníku způsobem, který fakticky znemožňuje takovému závadovému chování úřední osoby z pozice dozorujících orgánů předejít či mu zabránit.
Uvedené otázky přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemohou, neboť při jejich řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Především z ničeho nevyplývá, že by se odvolací soud ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř. necítil vázán trestním rozsudkem. Jak však vyplývá z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pouze v případě, že se činnost použité fyzické osoby neděla v rámci pověřením vymezené činnosti, ale šlo o vybočení z tohoto rámce, tedy o jednání z vlastní iniciativy a ve vlastním zájmu (exces), postihují občanskoprávní sankce přímo tuto fyzickou osobu. Pro posouzení, zda o exces šlo, je rozhodující, zda jednání (či opomenutí) mělo místní, časový a především věcný (vnitřní účelový) vztah k činnosti (úkolům) osoby pověřené. V případě excesu se jedná o takovou činnost, kterou škůdce sledoval výlučně uspokojování svých zájmů či potřeb, popřípadě zájmů třetích osob, jež nesouvisejí s jeho úkoly (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 896/2009, ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5848/2016, nebo ze dne 28. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1526/2000). Ani to, že došlo k porušení zákona, a to dokonce v takové intenzitě, že byl případně spáchán trestný čin nebo přestupek, však automaticky neznamená, že se o exces jedná (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 670/2005, uveřejněný pod č. 49/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jestliže se jednající osoba dopustila trestného činu jednáním, jehož účelem bylo splnění služebních povinností či svěřených úkolů, byť krajně neadekvátním způsobem. Aby šlo o tzv. exces, musí jednání vybočovat z plnění úkolů dané osoby natolik, že jím vůbec není sledován výkon veřejné moci (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 25 Cdo 705/2019, publikovaný pod č. 97/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ani dovolatelka přitom neuvádí žádné takové skutečnosti, ze kterých by vyplývalo, že se právě o takový případ jednalo. Stejně přípustnost dovolání nemůže založit námitka dovolatelky, že s ohledem na jednorázovost v chování úředních osob byla vyloučena jakákoliv možnost kontroly ze strany Ministerstva spravedlnosti. Taková okolnost nemůže být jakkoliv relevantní (odvolací soud se nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže ji za relevantní nepovažoval), neboť odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je odpovědností objektivní (§2 Odpšk), tj. bez ohledu na zavinění, jíž se nelze zprostit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5087/2015; všechny označené rozhodnutí dovolacího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz ).
K námitkám žalované týkajícím se tvrzených vad řízení dovolací soud nepřihlížel, jelikož dovolání nebylo shledáno přípustným (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 9. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu