ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.150.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 150/2022-180
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce M. N., nar. XY, bytem ve XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí 22/24, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 202 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 47 C 28/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2021, č. j. 13 Co 162/2021-167, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 202 500 Kč s příslušenstvím, jakožto finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 11 C 207/2007.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 1. 2021, č. j. 47 C 28/2020-67, zastavil řízení co do částky 19 125 Kč (výrok I), uložil žalované zaplatit žalobci částku 16 875 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci částku 169 500 Kč s příslušenstvím (výrok III), a uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 17 165 Kč (výrok IV).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé pod bodem II, v zamítavém výroku o věci samé pod bodem III a ve výroku o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I, kterým byl potvrzen zamítavý výrok o věci samé, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka posouzení kritéria složitosti řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud v rámci posouzení daného kritéria přihlédl jak k právní složitosti věci, tak ke složitosti procesní, když zohlednil, že předmětné řízení probíhalo několikrát na třech stupních soudní soustavy a opakovaně i u soudu Ústavního (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu pak není rozhodné, zda soud formálně zařadí hodnocení „více instancí“ do kritéria složitosti řízení, nebo zda je uvede zcela samostatně, neboť v obou případech se po obsahové stránce jedná o hodnocení složitosti řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013).
K tomu Nejvyšší soud dodává, že složitost řízení je objektivní kategorií, která není přičitatelná k tíži žádné straně sporu, tj. ani žalobci, jak se tento mylně domnívá.
Namítá-li dovolatel, že v původním řízení mělo dojít „k opakovanému rušení rozsudků“, uplatňuje námitku proti skutkovým zjištěním, podle kterých měl být ve věci zrušen jen jeden rozsudek, a to rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 555/2014. Tím dovolatel uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Nadto Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Žalobce neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázky, které jsou v dovolání uvedeny, a tedy otázky týkající se posouzení kritéria významu řízení pro žalobce a jeho jednání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobce trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyšší soud k nim proto nemohl přihlédnout.
K vadám řízení (nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí) nemůže dovolací soud přihlédnout u dovolání, které není přípustné (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu