ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1547.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1547/2021-562
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobce P. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 630/57, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zaplacení 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 361/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2020, č. j. 12 Co 264/2020-522, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 120 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného před správními orgány a soudy ve věci odnětí jeho cestovních dokladů. Předmětné řízení bylo zahájeno dne 21. 10. 2003 a skončilo dne 17. 3. 2009, trvalo tak 5 let a 5 měsíců. Po celou tuto dobu měl být žalobce omezen na svých základních právech, nemohl cestovat mimo Evropskou unii, stýkat se s rodinnými příslušníky v České republice a ucházet se o práci v zahraničí. Žalobce se dále domáhal zaplacení částky 180 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající ve vydání tří nezákonných rozhodnutí o odnětí jeho cestovních dokladů. Těmito rozhodnutími mělo být zasaženo do osobnostních práv žalobce, zejména jeho práva na svobodu pobytu a pohybu.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 3. 2020, č. j. 24 C 361/2011-475, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 7. 2020, č. j. 24 C 361/2011-494, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 3 300 Kč (výrok II).
V dané věci se jedná o třetí rozhodnutí soudu prvního stupně. Rozsudkem ze dne 30. 10. 2014, č. j. 24 C 361/2011-187, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 1. 2015. č. j. 24 C 361/2011-197, uložil soud prvního stupně žalovaným (Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti a Česká republika - Ministerstvo vnitra) solidární povinnost zaplatit žalobci částku 112 625 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, ve zbytku žalobu zamítl. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2016, č. j. 64 Co 337/2015-264, byl tento rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že žalobce uplatňuje dva různé nároky a je třeba, aby uvedl, jakého odškodnění se ve vztahu k nim domáhá, a že v řízení o náhradu nemajetkové újmy uplatňované z titulu nepřiměřené délky řízení vystupuje za stát Ministerstvo financí. Rozsudkem ze dne 27. 2. 2017, č. j. 24 C 361/2011-352, soud prvního stupně uložil České republice – Ministerstvu financí povinnost zaplatit žalobci částku 52 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení a České republice – Ministerstvu vnitra uložil povinnost zaplatit žalobci částku 60 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou mu v důsledku vydání nezákonných a postupně zrušených rozhodnutí, ve zbytku žalobu zamítl. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 11. 2017, č. j. 12 Co 275/2017-397, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že v tomto řízení vystupuje na straně žalované toliko jedna organizační složka státu, kterou je Ministerstvo vnitra, a uložil soudu, aby se důsledně zabýval splněním jednotlivých zákonných předpokladů vzniku odpovědnosti státu.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátkou, v rozsahu výroku I, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o věci samé, včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. není přípustné pro řešení otázky porušení základních práv a svobod žalobce, ani otázky zásahu nezákonných rozhodnutí o odnětí cestovních pasů do základních práv a svobod žalobce, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V rozsudku ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 891/2020, Nejvyšší soud uvedl, že pro účely újmy způsobené při výkonu veřejné moci zakládá povinnost odčinit nemajetkovou újmu §31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Ani toto ustanovení však nelze vykládat extenzivně, tedy tak, že při nesprávném výkonu veřejné moci by měla být odčiněna i prostá nemajetková újma spočívající v tom, že poškozený vnímá úkorně, že veřejná moc nečiní to, co má, případně činí to, co nemá. Takovýto výklad by totiž vedl k bezbřehému odčiňování nemajetkové újmy při jakémkoliv (byť sebemenším) pochybení veřejné moci. Ustanovení §31a odst. 1 OdpŠk je třeba vykládat v souvislosti s principy vycházejícími z obecné úpravy obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Nemajetkovou újmu tudíž nepůsobí každé pochybení veřejné moci (každý nesprávný úřední postupu či nezákonné rozhodnutí), ale pouze pochybení takové, které svou intenzitou zjevně zasahuje též do přirozených práv poškozené osoby garantovaných první částí občanského zákoníku. Z hlediska rozložení důkazního břemene je třeba vycházet z toho, že zásah do svých přirozených práv a vznik nemajetkové újmy s tím související prokazuje poškozený. Toliko výjimečně v typizovaných případech lze vycházet z předpokladu, že nemajetková újma v souvislosti s konkrétním nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím zásadně vzniká.
Odvolací soud se tak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, pokud uzavřel, že nemajetková újma odškodnitelná penězi v tomto konkrétním případě žalobci nevznikla vzhledem k nulové intenzitě zásahu do jeho přirozených práv. Žalobce se totiž plnění svých zákonných a soudním rozhodnutím mu uložených povinností vyhnul odcestováním do Velké Británie v roce 2005, kam tím přesunul svoji jedinou majetkovou hodnotu, a to cenu vlastní práce, a kdy mu také uplynutím času skončila platnost obou cestovních dokladů. V souvislosti s nezákonnými rozhodnutími ve správním řízení a nepřiměřenou délkou mu tak mohla vzniknout újma pouze v souvislosti s nevydáním dokladů nových, nárok z tohoto skutku však žalobce uplatnil v jiném, souběžně vedeném řízení, přičemž se doby, za které požaduje odškodnění, vlastně i překrývají. V této souvislosti tak nelze pokládat za přiléhavý poukaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1000/2004, neboť v tam řešeném případě bylo prokázáno, že žalobce skutečně nemohl vycestovat do zahraničí, na rozdíl od dovolatele, který i přes rozhodnutí Úřadu městské části Praha 16 ze dne 12. 3. 2004 o odnětí cestovních dokladů a následné rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 22. 10. 2004, které odejmutí potvrdilo, v lednu 2005 odcestoval do Velké Británie za lepší prací.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod na posuzované řízení a v něm vydaná nezákonná rozhodnutí o odnětí cestovních pasů žalobci, neboť ani v tomto případě se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud, s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, uzavřel, že závěr soudu prvního stupně o nemožnosti uplatnit nárok za celkovou nepřiměřenou délku správního řízení není udržitelný.
Dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení otázky posouzení rozhodné délky řízení, významu předmětu řízení pro žalobce a dopadu jak nepřiměřené délky řízení, tak i nezákonných rozhodnutí do života žalobce, tj. okolností vzniku a závažnosti nemajetkové újmy podle §31a odst. 2, 3 OdpŠk, neboť na takovém řešení napadené rozhodnutí nezáviselo. Odvolací soud totiž v řešené věci dospěl k závěru, že nemajetková újma odškodnitelná penězi v tomto konkrétním případě žalobci nevznikla, nebyl tak důvod k postupu dle §31a odst. 2, 3 OdpŠk.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka vázanosti soudu v řízení o náhradě škody (újmy) zrušovacím rozhodnutím, vázanosti správních orgánů tehdy platnou právní úpravou, přehodnocování těchto závěrů v řízení o náhradě škody (újmy) a údajného zavinění žalobce, neboť ani při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že v souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS, sv. 30, pod C 2818, nebo ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005). Tento závěr je rovněž potvrzován judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 3622/12, ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 541/08, nebo ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1015/10).
Ani v tomto případě se tak odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že je splněn předpoklad vzniku odpovědnosti státu za škodu v podobě odpovědnostního titulu spočívajícího nejen v nepřiměřené délce správního řízení, ale též nezákonných rozhodnutí. Odvolací soud nezpochybňoval existenci odpovědnostního titulu v podobě nezákonného rozhodnutí, pouze uzavřel, že žalobci nevznikla nemajetková újma vzhledem k nulové intenzitě zásahu do jeho přirozených práv.
Pokud dovolatel namítá, že soud ve věci jednal s nesprávnou organizační složkou státu, uplatňuje vadu řízení, k níž může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 5. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu