ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1791.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1791/2022-247
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce K. N. , narozeného XY, bytem v XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 76/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2021, č. j. 21 Co 215/2021-222, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 18. 5. 2021, č. j. 19 C 76/2015-218, zamítl návrh žalovaného ze dne 23. 3. 2021 na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 1. 2021, č. j. 19 C 76/2015-203.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve správném znění: Návrh žalobce ze dne 23. 3. 2021 na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 1. 2021, č. j. 19 C 76/2015-203, se zamítá.
Usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu napadl dovolatel, který je fyzickou osobou s právnickým vzděláním, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání nemůže založit námitka dovolatele, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud neaplikoval ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, neboť odvolací soud se ve smyslu §237 o. s. ř. neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže uvedené ustanovení neaplikoval za situace, kdy žalobce jako žadatel o prominutí zmeškání lhůty ani netvrdil existenci mimořádného opatření, které by mu znemožnilo nebo podstatně ztížilo podat odvolání v zákonné lhůtě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 373/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1283/2021; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), když odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3119/2016, je zcela nepřiléhavý (uvedenou problematiku neřešící).
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka dovolatele, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo nepředvídatelné, respektive překvapivé, a současně byla porušena dvojinstančnost řízení, čímž v konečném důsledku došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť odvolací soud se ani zde neodchýlil od dále uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud bez dalšího potvrdil usnesení soudu prvního stupně, když ani on v žalobcem tvrzených skutečnostech nespatřoval omluvitelný důvod pro zmeškání lhůty k podání odvolání.
Nepředvídatelným, respektive překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu nebo dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Předvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit i tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomu názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009).
Podle Ústavního soudu skutečnost, že soud vyšší instance (odvolací či dovolací soud) ve svém rozhodnutí zdůrazňuje jiné aspekty skutkového děje a ty následně jinak právně hodnotí, neznamená ještě, že skutkový stav nebyl posouzen ve své celistvosti. Ústavní pořádek nepředepisuje dvojstupňovou čí třístupňovou soustavu civilních soudů, přičemž tzv. „upření instance“ není na závadu, pokud řízení z ústavněprávních hledisek v souhrnu obstojí. Ústavně významné je tudíž především zachování možnosti právně a skutkově argumentovat k (nově nastolené) podstatné věci, pokud odvolací (dovolací) soud dojde k jiným závěrům, než soud nalézací (odvolací). Není-li tato možnost zachována, jde o nepřípustně překvapivé rozhodnutí (usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. I. ÚS 1642/17).
O překvapivé (nepředvídatelné) rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněné argumentace se nejedná, neboť soud prvního stupně i odvolací soud vyšly především z tvrzení samotného žalobce a tato tvrzení hodnotily podle §58 o. s. ř., zda v nich lze spatřovat omluvitelný důvod zmeškání zákonné lhůty. V tomto ohledu není na závadu postup odvolacího soudu, který ve svém odůvodnění rozvinul i další aspekty skutkového děje (s totožným právním vyhodnocením). Je tedy zřejmé, že odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, je nepřípadný, neboť odvolací soud vyšel primárně z tvrzení samotného žalobce (o době jeho přítomnosti v budově soudu a o skutečném konci úředních hodin), která nebyla se zjištěními odvolacího soudu nijak v rozporu (přičemž ani v dovolání tato zjištění dovolatel nijak nezpochybňuje).
Konečně přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají ani námitky nepřezkoumatelnosti a rozhodování na základě „pravděpodobného skutkového stavu“, jež dle dovolatele spočívají v tom, že odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že není pravděpodobné, že příslušník justiční stráže podal žalobci nesprávnou informaci, přičemž toto tvrzení „nepodložil přezkoumatelnou úvahou, proč to není pravděpodobné“. Odvolací soud totiž nezaložil své rozhodnutí (výlučně) na závěru, o nepravděpodobnosti uvedeného tvrzení, nýbrž primárně na skutečnosti, že pokud se žalobce dostavil v poslední den lhůty do budovy soudu v 15.50 hodin, jak tvrdí, nic mu nebránilo, aby se na informační ceduli soudu přesvědčil o jeho úředních hodinách a o tom, že tyto uvedeného dne končí v 16.30 hodin (skutečnost, že tyto úřední hodiny končí každé pondělí v 16.30 hodin ostatně nezpochybňuje ani sám dovolatel) a rovnou podal v podatelně soudu své odvolání, a to i ve spojení s tím, že v té době v souvislosti s vyhlášením nouzového stavu nedošlo k omezení této standardní délky úředních hodin platné u všech soudů v obvodu Městského soudu v Praze. Jestliže navíc v této souvislosti hodnotí odvolací soud další tvrzení žalobce o nesprávně poskytnuté informaci příslušníkem justiční stráže či o tom, že žalobce během čtyř hodin nestačil v rámci Prahy dojet od Obvodního soudu pro Prahu 2 do svého bydliště a následně i na hlavní poštu do 21.00 hodin, jako nepravděpodobná, nevěrohodná či dokonce vyvrácená na základě dalších informací opatřených odvolacím soudem, činí tak již nad rámec primárního důvodu zamítnutí žádosti, v důsledku čehož ani případná nesprávnost tohoto posouzení věci odvolacím soudem by nemohla žalobci přivodit příznivější rozhodnutí, nebyl-li zpochybněn důvod primární (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19). Navíc pokud se odvolací soud ve svém odůvodnění vypořádal s tvrzením žalobce o tom, že mu příslušník justiční stráže poskytl nesprávnou informaci o úředních hodinách (kterou si navíc mohl ověřit na informační ceduli v budově soudu) v tom smyslu, že jde o tvrzení, které je účelové a nevěrohodné, dostál tak svým postupem ústavně konformnímu požadavku na odůvodnění i ve smyslu dovolatelem označené judikatury Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09).
K případným vadám řízení může dovolací soud přihlížet pouze, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 12. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu