ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2004.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2004/2021-532
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce S. Š., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného prof. JUDr. Bc. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 51/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2020, č. j. 35 Co 24/2020-324, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 11. 7. 2019, č. j. 15 C 51/2019-243, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 211 456,80 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu co do částek 94 534,20 Kč a 900 000 Kč a ohledně požadované omluvy zamítl (výrok II) a současně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé I co do částky 167 700 Kč s příslušenstvím potvrdil, jinak jej v tomto výroku co do částky 43 756,80 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu zamítl. V zamítavém výroku o věci samé II rozsudek soudu prvního stupně co do částky 94 534,20 Kč potvrdil a co do částky 900 000 Kč a poskytnutí omluvy a ve výroku o nákladech řízení III zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 14/2010, dále jen „posuzované řízení“, ve výši 306 000 Kč s příslušenstvím, dále omluvy a současně částky 900 000 Kč příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím, když usnesením Policie České republiky ze dne 18. 1. 2010 bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání zločinu zpronevěry, avšak rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2018, č. j. 6 To 39/2016-2069, byl žalobce obžaloby zproštěn.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním v části, ve které byl výrok I rozsudku soudu prvního stupně změněn co do částky 43 756,80 Kč s příslušenstvím tak, že žaloba byla zamítnuta, a v části, ve které byl výrok II rozsudku soudu prvního stupně co do částky 94 534,20 Kč s příslušenstvím potvrzen. Nejvyšší soud však podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka, zda na závěr o složitosti věci má vliv skutečnost, že docházelo k opakovaným závažným vadám v rozhodovací činnosti orgánů v posuzovaném řízení, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ze skutkových zjištění soudů takový závěr neplyne. Odvolací soud totiž vycházel ze zjištění, že důvodem, proč věc byla projednávaná opakovaně ve třech stupních soudní soustavy, bylo objasnění skutkového stavu, nikoli pochybení či vady v rozhodovací činnosti soudů. Dovolatel tedy konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Rovněž otázka, zda má na závěr o složitosti věci vliv skutečnost, že ve věci byla obviněna toliko jedna osoba, že se nejednalo o věc s mezinárodním prvkem, jakož že osoby zúčastněné na řízení nebyly nedosažitelné, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže, neboť v nyní posuzovaném případě dovoláním kritizovaný právní závěr odvolací soud podle odůvodnění napadeného rozhodnutí neučinil. Uvedená námitka se tak ve skutečnosti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud v rámci posouzení kritéria složitosti řízení zohlednil nutnost výslechu značného množství svědků, vypracování znaleckého posudku, rozhodování o řadě stížností a námitek podjatosti [srov. část IV písm. a) stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. dále jen „Stanovisko“, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 14/2010, nebo ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, a dále rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 12. 2004, ve věci Škodáková proti České republice, stížnost č. 71551/01, odst. 39]
Ani v otázce zohlednění věku a zdravotního stavu žalobce v rámci kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného nepostupoval odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, jestliže tuto okolnost nezohlednil. Osobami v pokročilejším věku ve smyslu Stanoviska nejsou zamýšleny osoby starší 60 let. Období věku od 60 do 74 let je považováno za rané stáří, zatímco věk nad 75 let za vlastní stáří. Osobami v pokročilejším věku jsou myšleny osoby starší minimálně 75 let, vždy s ohledem na jedinečné okolnosti případu a zejména zdravotní stav konkrétního člověka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013). Uvedené věkové hranice žalobce ani v době ukončení posuzovaného řízení přitom nedosáhl.
Rovněž otázka, zda přiznaná základní částka odškodnění ve výši 18 000 Kč za rok trestního řízení odpovídá okolnostem posuzovaného případu, nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Rovněž námitka žalobce, že odvolací soud nahrazoval procesní aktivitu žalované vlastní činností, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. Není aktivismem soudu, pokud soud při posouzení faktorů majících dle §31a odst. 3 OdpŠk vliv na stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlíží ke skutečnostem, jež mu jsou známy ze soudního spisu zaznamenávajícího průběh posuzovaného řízení (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 841/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani žalobcem tvrzený rozpor napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v otázce „justičního ping-pongu“, tedy „instančnosti řízení“, s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, neboť odvolací soud kritérium postupu orgánů veřejné moci, spočívající v ne vždy koncentrovaném postupu soudů v posuzovaném řízení, dostatečně zohlednil, přičemž vzal v potaz neodůvodněné průtahy při vypracování rozsudků soudu prvního stupně, které měly na nepřiměřené délce řízení významný podíl. Dostatečně jej odlišil od hlediska složitosti řízení, v rámci kterého hodnotil rovněž důvody, pro vedly ke zrušení vydaných rozhodnutí. Složitost řízení odvolací soud pak odpovídajícím způsobem diferencoval jak od okolností, které šly na vrub postupu orgánů veřejné moci, tak od hlediska významu řízení pro poškozeného.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 4. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu