ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2283.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2283/2022-89
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce L. J., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, se sídlem v Brně, Anenská 8/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 90 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 255 C 42/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2022, č. j. 44 Co 101/2021-67, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 90 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 229 C 114/2015, jehož předmětem bylo zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 63 C 122/2011. Předmětné řízení bylo zahájeno dne 14. 12. 2015 a skončilo dne 2. 4. 2019, trvalo tak 3 roky a 9 měsíců.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 3. 2021, č. j. 255 C 42/2019-38, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 43 312,50 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do částky 46 687,50 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15 600 Kč (výrok III).
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II tak, že a) konstatoval, že ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 229 C 114/2015 došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, b) zamítl žalobu v rozsahu nároku žalobce na zaplacení částky 43 312,50 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, c) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do zamítnutí žaloby v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 46 687,50 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10 200 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), v rozsahu výroku I včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem pro vady a dílem jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované v §241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř., a to řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání v případě otázek č. 1, 2, 4 a 6. Dovolatel nevymezuje žádnou ze shora uvedených variant přípustnosti dovolání danou řešením té které otázky v judikatuře dovolacího soudu, příp. pokud namítá rozpor s touto judikaturou, tuto nijak blíže neoznačuje. Totéž platí i ve vztahu k otázce č. 3, jejímž nesprávným řešením mělo dojít k porušení práva dovolatele na spravedlivý proces. Z ustálené judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod, může založit přípustnost dovolání, ale tato možnost nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, a to mj. tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí dovolatel vymezit. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb., a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3963/18).
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Obdobně musí být vymezena rozdílná judikatura dovolacího soudu.
K tomu dovolací soud dodává, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“ (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
V případě otázky č. 5, zda je pro rozhodnutí věci rozhodná a souladná s judikaturou dovolacího soudu výtka soudu odvolacího, že žalobce nevyužil možnosti již v rámci probíhajícího kompenzačního řízení uplatnit nárok i na náhradu nemajetkové újmy vzniklé průtahy v tomto řízení cestou změny žaloby, není dovolání přípustné, neboť na takovém řešení právní otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo. Odvolací soud měl totiž za stěžejní pro určení formy zadostiučinění posouzení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a 2, §142 odst. 1 a §146 odst. 2 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 10. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu