ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2546.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2546/2022-78
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce S. A. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 61/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 500 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 46 C 34/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2022, č. j. 12 Co 137/2022-56, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 500 000 Kč, která sestávala jednak z částky 150 000 Kč požadované z titulu náhrady škody, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v zahrnutí osobního automobilu značky XY do soupisu věcí postižených v exekučním řízení vedeném proti povinnému J. S. soudním exekutorem Mgr. Ing. Jiřím Proškem, Exekutorský úřad Plzeň-město, pod sp. zn. 134 Ex 06279/14, k němuž došlo dne 26. 2. 2015, a následným zamítnutím žalobcova návrhu na vyškrtnutí tohoto vozu z uvedeného soupisu, v důsledku čehož žalobci ušel zisk v zažalované výši z důvodu nemožnosti vůz užívat a prodat, a jednak z částky 350 000 Kč, na kterou žalobce vyčíslil zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu byla způsobena popsaným nesprávným úředním postupem, jakož i nesprávným úředním postupem spočívajícím v zahrnutí jeho movitých starožitných věcí (zejména obrazy, sošky a nábytek) do obdobného soupisu provedeného dne 12. 2. 2015 a následným neopodstatněným nevyhověním žalobcově požadavku na jejich vyškrtnutí z tohoto soupisu s tím, že vyloučení téměř všech zmíněných věcí z předmětné exekuce se žalobce domohl až na základě úspěšné vylučovací žaloby.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 1. 2022, č. j. 46 C 34/2021-44, žalobu zamítl (výrok I) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka, zda doklady, jež mají formu soukromých listin a které byly předloženy v exekučním řízení za účelem prokázání vlastnického práva osoby odlišné od povinného k movitým věcem zahrnutým do soupisu věcí, jenž byl v rámci exekuce proveden, lze v tomto exekučním řízení považovat za podklady, které bezpochyby prokazující vlastnictví této osoby k dotčeným věcem, a zda se soudní exekutor dopouští nesprávného úředního postupu, pokud tyto listiny odmítne přijmout a dotčené věci ponechá v soupisu , tj. otázka hmotného práva, při jejímž řešení se dle žalobcova názoru odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované jeho rozsudky ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5170/2014, a ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1330/2020, jakož i od judikatury Ústavního soudu představované nálezy ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2906/12, ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 1463/11, a ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 561/12, či usnesením ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. III. ÚS 812/06, přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Jestliže odvolací soud na podkladě skutkového závěru soudu prvního stupně, ze kterého při svém rozhodování rovněž vyšel a který nelze v dovolacím řízení revidovat (srov. §241a odst. 1 věta prvá o. s. ř. a contrario), konstatoval, že soudní exekutor do soupisu pojal starožitné věci nacházející se v bytě, jenž byl dle údajů plynoucích z katastru nemovitostí ve vlastnictví povinného, a dále osobní automobil, který byl v Centrálním registru vozidel evidován na osobu povinného, a to za situace, kdy proti zmíněným skutečnostem evidovaným v příslušných registrech stálo žalobcovo tvrzení o jeho vlastnickém právu k těmto věcem dokládané pouze předloženými soukromými listinami (daňové doklady, paragony, kopie kupní a zástavní smlouvy k automobilu bez ověřených podpisů a kopie čestných prohlášení předchozích vlastníků starožitných věcí), pročež zahrnutí předmětných věcí do soupisu, jakož i jejich následné nevyškrtnutí z tohoto soupisu soudní exekutor odůvodnil přetrvávajícími pochybnostmi o takto dokládané existenci žalobcova vlastnického práva, a to za současného poučení žalobce o možnosti podat vylučovací žalobu, je jeho závěr, že se v daném případě o nesprávný úřední postup soudního exekutora nejedná, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz níže). Skutečnost, že se vlastnické právo žalobce k téměř všem dotčeným věcem v řízení o následně podané vylučovací žalobě prokázalo, přitom ve světle zmíněné judikatury dovolacího soudu na uvedeném závěru nic nemění.
Odkázat lze v této souvislosti zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 20 Cdo 76/2007, nebo na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 901/2010, a ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3029/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 2048/11, a z nich plynoucí závěr, že v případě, kdy soudní exekutor sepíše určitou věc navzdory tvrzení ze strany povinného nebo třetí osoby, že tato věc není ve vlastnictví povinného, a současně poskytne třetí osobě poučení, že své právo k této věci musí uplatnit vylučovací žalobou (podle §267 o. s. ř.), nedopouští se nesprávného úředního postupu ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Při soupisu totiž nelze vždy náležitě posoudit, které z nalezených věcí nepodléhají výkonu rozhodnutí (exekuci), nýbrž postačí pouhý rozumný předpoklad, že povinný je vlastníkem sepisované věci. Ani samotné následné vyškrtnutí věci ze soupisu podle §68 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“), či případný neúspěch žalované strany ve vylučovacím řízení ještě bez dalšího nevedou k závěru, že při soupisu těchto věcí skutečně došlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť zmíněná judikatura stojí na závěru, že při provádění soupisu není povinností soudního exekutora vlastnické právo povinného zjišťovat. V rozsudku ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1126/2014, k tomu Nejvyšší soud rovněž uvedl, že předpoklad, že vlastníkem sepsané věci je povinný, nemusí být vyvrácen ani předloženými listinami, které nemají povahu veřejných listin, když u nich nelze předpokládat jejich pravost a nelze ani mít za to, že by jejich pravost bylo možné na místě jednoduše ověřit. Nesepíší se tedy jen ty věci, které jsou nepochybně z výkonu (exekuce) vyloučeny (§321, §322 o. s. ř.), popřípadě ty, o nichž oprávněný výslovně prohlásí, že nemají být sepsány (§326 odst. 4 věta druhá o. s. ř., resp. s účinností od 1. 7. 2009 se jedná o §326 odst. 7 věta druhá o. s. ř.). Nesprávný úřední postup ve smyslu §13 OdpŠk by tak představovalo až zahrnutí věci do soupisu provedené navzdory tomu, že o této věci bylo na místě nepochybně prokázáno, že povinnému nepatří (srov. též žalobcem poukazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5170/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 622/2015). Dovolací soud nadto neshledává žádný důvod, pro který by bylo namístě se od této ustálené judikatury nyní odchýlit.
Žalobcův odkaz na jím uváděnou judikaturu Ústavního soudu pak není přiléhavý. Ta se totiž v případě odkazovaného nálezu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2906/12, týkala doložení vlastnického práva osoby odlišné od povinného k automobilu za pomoci technického průkazu, který byl exekutorovi při soupisu předložen a jehož obsah toto vlastnictví třetí osoby osvědčoval. V posuzovaném případě však dle skutkových zjištění odvolacího soudu takovýto doklad soudnímu exekutorovi předložen nebyl, přičemž v příslušném registru byl povinný stále evidován jako vlastník dotčeného vozu. Ve zbývajících nálezech, na něž žalobce poukázal, se pak Ústavní soud vyjádřil pouze k otázce vlastní povahy zmíněného technického průkazu.
Namítá-li dovolatel, že exekutor ve skutečnosti žádný z předkládaných dokladů svědčících o žalobcově vlastnickém právu k sepsaným věcem nevzal při svém rozhodování vůbec v úvahu, z čehož žalobce dovodil, že jednal svévolně, buduje tím svůj oponentní právní závěr na jiném skutkovém základě, než z jakého vychází napadené rozhodnutí. Jak již bylo zmíněno výše, revize skutkových závěrů odvolacího soudu není v dovolacím řízení možná, pročež žalobce v této části svého dovolání uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 věta prvá o. s. ř. a contrario), ze kterého nelze přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. dovodit.
V části, v níž podané dovolání směřuje proti výroku napadeného rozsudku týkajícímu se nákladů odvolacího řízení, pak toto dovolání není objektivně přípustné, neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy i k vadě řízení, kterou dovolatel spatřoval v absenci výzvy vycházející z §118a odst. 3 o. s. ř. a směřující k označení důkazů potřebných k prokázání sporných tvrzení týkajících se jednání pracovníků exekutora při soupisu movitých věcí, jež měla být žalobci ze strany soudů adresována, pak dovolací soud v souladu s §242 odst. 3 větou druhou o. s. ř. přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Tato podmínka však v posuzovaném případě splněna není.
Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 10. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu