ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2799.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2799/2021-115
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce P. S., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Martou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Moravské náměstí 15, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 140 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 61/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2021, č. j. 44 Co 185/2020-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně ze dne 15. 7. 2020, č. j. 41 C 61/2019 - 45, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 56 250 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení příslušenství za období od 5. 2. 2019 do 5. 8. 2019 a zaplacení částky 83 750 Kč s příslušenstvím z této částky od 6. 8. 2019 (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Dovoláním napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II, výrok I částečně potvrdil co do částky 33 000 Kč s příslušenstvím a částečně změnil tak, že žalobu co do částky 23 250 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu potvrzující a částečně měnící části napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu v části doposud nebyla řešena – jde o otázku, jak má být stanovena délka řízení, resp. v jaké délce má být kompenzován stav nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení uveden a udržován v něm, společně s otázkou, od kdy může poškozený o průběhu řízení vědět, a tedy od kdy je stav nejistoty zahájen. Dovolatel má za to, že na tuto otázku je potřeba odpovědět tak, že stav nejistoty ohledně řízení trvá od doby, kdy se účastník dozví, že řízení běží. V tomto směru se dovolatel shoduje s odkazem odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010. Odvolací soud však chybně vyhodnotil okamžik, kdy se dovolatel o posuzovaném řízení dozvěděl. Jelikož řízení nejdříve probíhalo u místně nepříslušného Městského soudu v Brně, jenž usnesením ze dne 3. 6. 2013, č. j. 40 P 48/2011-13, které dovolatel jako důkaz Nejvyššímu soudu předkládá, přenesl příslušnost na Okresní soud Brno-venkov, dozvěděl se dovolatel o probíhajícím řízení již dříve než z odůvodnění usnesení soudu prvního stupně ze dne 6. 1. 2014.
Dále dovolatel uvádí, že je nutno zabývat se otázkou, zda může být dovolateli upíráno právo na odškodnění proto, že si měl újmu částečně způsobit sám tím, že v důsledku odsouzení za trestnou činnost nastoupil do výkonu trestu a fakticky tak nemohl vykonávat právo styku s dětmi. Ve vztahu k této otázce dovolatel neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný.
Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel dále zpochybňuje závěr ohledně posouzení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného, namítá, že odvolací soud na základě totožné skutečnosti přistoupil ke dvojímu snížení částky zadostiučinění, a nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu ohledně kritéria složitosti řízení. Ve vztahu k těmto námitkám se však dovolatel nikterak nezabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Jelikož dovolatel dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, ohledně základu práva na odčinění nemajetkové újmy a přiznaného práva na odčinění újmy ve výši 33 000 Kč s příslušenstvím dovolací soud uvádí, že judikatura Nejvyššího soudu setrvává na závěru, že k podání dovolání je účastník řízení oprávněn jen tehdy, vznikla-li mu rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma, která může být zrušením rozhodnutí odvolacího soudu napravena. Dovolání tudíž může podat jen účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla naopak soudem uložena povinnost-tzv. subjektivní přípustnost dovolání (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. SJ 3/1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, svazek 2, pod č. C 154). Ve vztahu k výroku I písm. a) rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud potvrdil výrok I rozsudku soudu prvního stupně co do částky 33 000 Kč s příslušenstvím, je proto dovolání žalobce subjektivně nepřípustné, neboť je podáno proti té části rozhodnutí, kterou bylo dovolateli přiznáno právo a která tudíž vyzněla zcela v jeho prospěch.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že projednání dovolání není možné, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že „[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.).“
Ústavní soud se dále k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil, že: „… novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., který zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že ‚velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody ...‘ (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potenciálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyššímu soudu advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).“
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
V posuzovaném případě však dovolatel vymezil přípustnost dovolání pouze ve vztahu k první otázce týkající se jeho vědomosti o probíhajícím posuzovaném řízení. Ve vztahu k druhé otázce týkající se vlivu jeho uvěznění na posouzení kritérií určujících výši přiměřeného zadostiučinění se již splněním předpokladů přípustnosti nezabýval. Rovněž ve vztahu k dalším námitkám se dovolatel otázkou jejich přípustnosti nikterak nezabýval. Pouhá kritika právního posouzení věci odvolacím soudem ani odkaz na §237 o. s. ř. či citace (části) jeho textu v tomto směru nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, či ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). V této části tudíž dovolání obsahuje vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Ani první dovolatelem vymezená otázka však přípustnost dovolání nezakládá. Dovolatel uvádí, že se ztotožňuje s odvolacím soudem v závěru, jenž plyne již z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, ohledně určení relevantní délky řízení. Neztotožňuje se se závěrem ohledně okamžiku, kdy se o probíhajícím řízení dovolatel dozvěděl. Otázka, kdy dovolatel nabyl vědomost o probíhajícím řízení, však není otázkou právní, nýbrž otázkou skutkovou. Dovolatel tak fakticky uplatňuje námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, a tedy nezpůsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.). Mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání je však zákonem zásadně předjímán toliko pro přezkum otázek právních a Nejvyšší soud je zpravidla vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Dovolatel tak jejich zpochybňováním uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 5. 2022
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu