ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2831.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2831/2022-168
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce M. F., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Alfery Hrdinou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 795/40, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o 688 402 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 140/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2022, č. j. 18 Co 301/2019-149, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody, a to zaplacení souhrnné částky 688 402 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 3. 8. 2017 do zaplacení. Žalovaná částka se skládá ze tří položek, přičemž škody ve výši 256 635 Kč, 367 953 Kč a 63 814 Kč, měly vzniknout v důsledku chybného výpočtu doměřené daně z příjmu a nesprávného úředního postupu Finančního úřadu pro hl. m. Prahu, územní pracoviště pro Prahu 5. Při jednání konaném dne 18. 6. 2019 vzal žalobce žalobu zpět co do nároku představovaného škodou ve výši 63 814 Kč, která měla spočívat v nesprávně předepsaném úroku z prodlení za zdaňovací období (za rok 2010) stanoveném platebním výměrem téhož úřadu.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 6. 2019, č. j. 12 C 140/2017-68, rozhodl tak, že se řízení co do částky 63 814 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 3. 8. 2017 do zaplacení zastavuje (výrok I), že se zamítá žaloba, kterou se žalobce na žalované domáhal zaplacení částky 624 588 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Ve věci již dříve rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 11. 2019, č. j. 18 Co 301/2019-96 (kterým potvrdil zamítnutí věci samé soudem prvního stupně). Tento rozsudek byl k dovolání žalobce zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, č. j. 30 Cdo 3751/2020-129. V něm Nejvyšší soud (závazně) vytkl odvolacímu soudu vážné nedostatky odůvodnění rozhodnutí v části, ve které odvolací soud vyšel z výrazně nesprávného právního posouzení ohledně závěru o žalobcově neunesení břemene tvrzení co do příčinné souvislosti, a co do posouzení žalobcova „netvrzení“ škody vytkl odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost odůvodnění.
Odvolací soud následným (nyní napadeným) rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a v nákladovém výroku potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019, (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb. ), dále jen „o. s. ř“, zčásti pro vady a zčásti jako nepřípustné odmítl.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila podáním ze dne 6. 9. 2022.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Dovolání žalobce neobsahuje náležitosti vyžadované v §241a odst. 2 o. s. ř., neboť dovolatel sice citoval v dovolání formální předpoklad přípustnosti vyžadovaný §237 o. s. ř., tj. že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně otázky hmotného práva, avšak takovou otázkou mělo být jen konstatování „otázky předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za vzniklou škodu“. Dovolací soud ani s ohledem na související pasáž dovolání (uvozenou touto „otázkou“) však nebyl s to rozpoznat pro postup v dovolacím řízení nezbytnou konkretizaci nanejvýš obecné dovolatelovy proklamace. Dovolatel se totiž věnoval citacím z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a přednesl již jen vlastní verzi skutkového stavu, či prostý nesouhlas s (mnohým) hodnocením odvolacího soudu. Současně dovolatel neuvedl, byť by to bylo odkazem na již publikovanou nosnou právní argumentaci Nejvyššího soudu (nikoliv tedy jen na spisovou značku rozhodnutí), žádnou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od které se měl odvolací soud odchýlit.
Jak vyznívá z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Pouhý nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu a prosté předestření vlastních úvah o tom, jak měl odvolací soud v žalobcově věci postupovat, výše uvedené požadavky zákona na obsah dovolání stran posouzení jeho přípustnosti nenaplňují.
Dovolání ve výše uvedeném smyslu není bezvadné ani co do proklamace, že se odvolací soud ve svém druhém rozhodnutí odchýlil od závazného právního názoru Nejvyššího soudu v rozhodnutí (č. j. 30 Cdo 3751/2022-129), ve kterém byla odvolacímu soudu vytknuta jak nesprávnost právního posouzení břemene tvrzení ohledně příčinné souvislosti, tak i nepřezkoumatelnost jeho úvah stran žalobci vytknuté nesplněné povinnosti tvrdit škodu. Dovolatel totiž nikterak neuvádí, v čem by se měly opakovat vytknuté vady (tj. z jaké části napadeného rozhodnutí by mělo vyplývat nerespektování kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu odvolacím soudem).
Dovolací soud dodává, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“.
K ústavní konformitě požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje, pokud Nejvyšší soud projedná dovolání, aniž by obsahovalo předepsané náležitosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Protože z obsahu dovolání nelze (ve výše dotčeném rozsahu), kromě nesouhlasu dovolatele s postupem odvolacího soudu, dovodit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jakož i dovolací důvod (§241a odst. 2 o. s. ř.) u jednotlivým otázek, dovolání trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Dovolání žalobce není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení, ať již co do potvrzení nákladového výroku v rozsudku soudu prvního stupně či co do výroku o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání není přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. v rozsahu otázky, jež má dovolatel v rozhodování dovolacího soudu za dosud nevyřešenou, a která dle něj „spočívá v posouzení rozsahu, v jakém je daňová správa povinna přezkoumávat věcně, a nikoliv pouze formálně a číselně, podaná daňová přiznání“, přičemž má dovolatel za nepochybné, že daňová správa postupovala nesprávně. Touto otázkou dovolatel zjevně (dle obsahu dovolání) brojí proti závěru odvolacího soudu o neexistenci nesprávného úředního postupu daňové správy (jehož existence je jedna z nutných podmínek pro závěr o odpovědnosti žalované), avšak řádně, tj. zákonu odpovídajícím způsobem (viz vady dovolání shora), nebrojí proti závěru odvolacího soudu o tom, že žalobci nevznikla škoda.
Dovolací soud poukazuje na ustálenou rozhodovací praxi, že odpovědnost státu za škodu vzniká dle zákona č. 82/1998 Sb., jestliže jsou kumulativně splněny tři předpoklady: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem (srov. shodně např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4652/2018). Pokud tak žalobce uplatňuje žalobou nárok na náhradu škody, tíží ho důkazní břemeno ohledně všech tří předpokladů. Jestliže pak v průběhu řízení vyjde z provedeného dokazování najevo a soud vezme za prokázané, že byť jen jeden z těchto tří předpokladů není splněn, žalobu bez dalšího zamítne. Pokud se dovolateli nepodaří zákonu odpovídajícím způsobem zpochybnit již např. závěr odvolacího soudu o neexistenci škody, nemůže mu ani tvrzená námitka stran existence (prokazatelnosti) právního titulu odpovědnosti žalované (např. nesprávného úředního postupu) přinést příznivější rozhodnutí ve věci. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech žalobce, neboť obstojí-li (resp. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 538/2020).
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 12. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu