ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2923.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2923/2021-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Jiřího Němce, v právní věci žalobce O. Z. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 2/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2021, č. j. 72 Co 89/2021-166, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 domáhal náhrady nemajetkové újmy ve formě omluvy a finančního zadostiučinění, in eventum konstatování porušení práva za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 1/2011 (dále též jen „posuzované řízení“).
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 8. 2020, č. j. 5 C 2/2019-106, rozhodl tak, že zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 140 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), dále zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal po žalované písemné omluvy (výrok II), konstatoval porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (výrok III), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal, aby bylo konstatováno porušení jeho práva na účinný právní prostředek nápravy před vnitrostátním soudem ve smyslu čl. 13 Úmluvy (výrok IV), a uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení (výrok V).
Městský soud v Praze jako odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a IV (výrok I), ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok II), rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků před soudem prvního stupně (výrok III), a nakonec i o náhradě nákladů řízení účastníků před soudem odvolacím (výrok IV).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu části výroku I, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit dovolatelův nesouhlas se závěrem odvolacího soudu spočívajícím v tom, že přiměřenou formou zadostiučinění je v daném případě konstatování porušení práva, neboť rozhodnutí odvolacího soudu se v tomto směru neocitá v rozporu s konstantní rozhodovací praxí dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, či dovolatelem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013), jestliže odvolací soud dospěl k závěru o přiměřenosti této formy zadostiučinění s ohledem na nepatrný význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce. Závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu ani s rozhodnutími uvedenými dovolatelem, neboť ta se týkala skutkově podstatně odlišných případů.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolací námitka, že je-li poskytnuta písemná omluva, je tím konzumována nejnižší forma odškodnění, kterou je konstatování porušení práva, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu se tomuto závěru, zastávanému dovolacím soudem v jeho ustálené judikatuře (srov. např. dovolatelem citovaný rozsudek ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4342/2014), nepříčí, jestliže odvolací soud dospěl k závěru o přiměřenosti zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva za nepřiměřenou délku řízení s tím, že tuto formu zadostiučinění a vedle toho i písemnou omluvu, již poskytla žalobci dobrovolně sama žalovaná.
Otázka soudního aktivismu též přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, jestliže odvolací soud dospěl k závěru o nepatrném významu předmětu řízení pro žalobce, přičemž důvody (podklady) pro tento závěr (že předmětem posuzovaného řízení byl požadavek žalobce na náhradu nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout zásahem Policie České republiky do jeho základních práv při silniční kontrole tím, že byl vyzván k předložení občanského průkazu a k podrobení se dechové zkoušce, a že se v posuzovaném kompenzačním řízení domáhal toliko poskytnutí morální satisfakce) jsou obsaženy ve spisu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014).
Argumentace dovolatele vztahující se k presumpci standardního významu předmětu řízení není s to založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu spočívá na závěru o nepatrném významu předmětu řízení pro žalobce, který vyplynul z provedeného dokazování, a proto se uvedená presumpce (vyvratitelná domněnka) nemůže uplatnit.
Konečně ani otázka, zda je výsledek (posuzovaného) řízení rozhodný pro stanovení formy či výše přiměřeného zadostiučinění, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže, neboť rozsudek odvolacího soudu není v rozporu se závěry dovozenými dovolacím soudem (viz např. rozsudek ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009), jestliže odvolací soudu uvedl, že z hlediska úvah o významu předmětu řízení pro poškozeného, a tedy pro stanovení případného odškodnění, není rozhodný samotný výsledek řízení, v němž mělo dojít k porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a jen v rámci zhodnocení toho, zda délka posuzovaného řízení mohla významně zasáhnout psychickou sféru žalobce, přihlédl odvolací soud k tomu, že nebyl prokázán žádný zásah Policie České republiky do základních práv žalobce (obdobně viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 2. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu