ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3082.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 3082/2021-1126
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobců a) K. F. , narozeného XY, bytem XY, b) B. F., narozené XY, bytem XY, c) J. F. , narozeného XY, bytem XY, d) K. F. , narozeného XY, bytem XY, všech zastoupených Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42 o zaplacení 6 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 67/2018, o dovolání žalobců b), c), d) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2021, č. j. 54 Co 252/2021-1096, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci b), c), d) [dále též „dovolatelé“] se spolu s žalobcem a) domáhali každý zadostiučinění 1 500 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu způsobenou jim nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce exekučního řízení.
Žalobci a), b), c) a d) podali dne 12. 4. 2021 dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2021, č. j. 54 Co 350/2020-1069. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 4. 2021, č. j. 23 C 67/2018-1087, byli žalobci vyzváni k zaplacení soudního poplatku za dovolání, který pro každého žalobce činil 14 000 Kč. Soudní poplatek byl uhrazen pouze žalobcem a) dne 3. 5. 2021.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 2. 6. 2021, č. j. 23 C 67/2018-1089, řízení o dovolání žalobců b), c) a d) zastavil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Usnesení odvolacího soudu napadli žalobci b), c) a d), zastoupení advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, zčásti pro vady a zčásti jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Jak vyznívá z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Pokud by dovolatelé spatřovali přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelů) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Obdobně musí být případně vymezena vzájemně rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací soud k uvedenému doplňuje, že odkazy dovolatelů na rozhodování Nejvyššího správního soudu ve správním soudnictví nejsou s to naplnit požadavky zákona na bezvadnost dovolání ve smyslu §241a o. s. ř.
Pouhý nesouhlas dovolatelů s rozhodnutím odvolacího soudu a prosté předestření vlastních úvah o tom, jak měl odvolací soud ve věci soudního poplatku za dovolání postupovat, výše uvedené požadavky zákona na obsah dovolání stran posouzení jeho přípustnosti nenaplňují.
K tomu dovolací soud dodává, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“ (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
K ústavní konformitě požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje, pokud Nejvyšší soud projedná dovolání, aniž by obsahovalo předepsané náležitosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Protože z většinového obsahu dovolání nelze, kromě nesouhlasu dovolatelů s postupem odvolacího soudu, dovodit, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (co do zákonem předvídané konkretizující otázky), jakož i konkrétní dovolací důvod (u téže otázky) (§241a odst. 2 o. s. ř.), dovolání trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozpor s judikaturou Nejvyššího správního soudu mezi předpoklady přípustnosti dovolání nepatří.
Námitka dovolatelů stran diskriminační výše zákonného poplatku (s odkazy na judikaturu Ústavního soudu) nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť na vyřešení výše poplatkové povinnosti rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Odvolací soud potvrdil jedním usnesením usnesení soudu prvního stupně o zastavení dovolacího řízení ve vztahu k jednotlivým žalobcům pro nezaplacení jednotlivých avšak celých soudních poplatků jednotlivými [advokátem zastoupenými] žalobci (tedy poplatků jako takových), nikoli že by snad šlo o zastavení řízení pro soudní poplatek zaplacený jen zčásti, tj. nešlo o jeho výši nadto snadno rozpoznatelnou též ze zákonného ustanovení.
Dovolání žalobců b), c) a d) není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným usnesením odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení, ať již co do potvrzení nákladového výroku v usnesení soudu prvního stupně či co do výroku o nákladech odvolacího řízení.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což není.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 6. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu