ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3137.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 3137/2021-384
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce: B. C., narozen dne XY, bytem XY, právně zastoupeného JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. Října 1001/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 1 240 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 54/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2021, č. j. 18 Co 119/2021-306, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2021, č. j. 18 Co 119/2021-306, se co do výroku II., kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 26 C 54/2017-264, ohledně zamítnutí žaloby o zaplacení 869 863 Kč s příslušenstvím, a to v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 54/2017 se žalobce domáhal vůči žalované zadostiučinění ve výši 1 240 000 Kč s příslušenstvím, skládající se z částky výši 990 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Policie ČR pod sp. zn. KRPA-43249/TČ-2013-001193 (dále jen „posuzované řízení“) a z částky ve výši 250 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci vydáním nezákonných rozhodnutí v posuzovaném řízení (z toho 100 000 Kč za přiměřenou kompenzaci za odepření práv oběti trestného činu a 150 000 Kč za dvě nezákonná rozhodnutí).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 2. 2021, č. j. 26 C 54/2017-264, rozhodl tak, že se řízení o 250 000 Kč s příslušenstvím zastavuje (výrok I.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 63 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 7. 3. 2017 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), žaloba o zaplacení 927 000 Kč s příslušenstvím byla zamítnuta (výrok III.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
3. Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl tak, že se rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (II.) potvrzuje (výrok I.), v zamítavém výroku o věci samé (III.) se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 57 137 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 7. 3. 2017 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku, jinak byl potvrzen (výrok II.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
4. Odvolací soud zopakoval při jednání konaném dne 26. 5. 2021 některé důkazy provedené soudem I. stupně (trestní oznámení, usnesení Policie ČR ze dne 12. 7. 2013, čestné prohlášení žalobce), vyhlásil usnesení, že řízení nebude doplňováno žádnými dalšími důkazy, a vyšel z následujících skutkových zjištění. Žalobce podal dne 26. 7. 2011 trestní oznámení a uplatnil nárok na náhradu škody ve výši mzdy, kterou by získal, pokud by byl řádně zaměstnán v souladu se zákoníkem práce. Ve věci vystupovalo celkem 66 poškozených. Místem výkonu práce žalobce byly XY v době od 1. 10. 2010 do 29. 10. 2010, kdy vykonával práci sázení stromků. Ve výčtu konkrétních nezákonných a neetických praktik osob, proti kterým bylo podáno trestní oznámení, žalobce ve vztahu ke své osobě žádné neuvedl. Usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha 1, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 12. 7. 2013, č. j. KRPA-43249/TČ-2013-001193-DŠ, byla věc odložena, neboť se nejednalo o trestný čin a věc nebylo možno vyřídit jinak. Proti tomuto podali poškození (včetně žalobce) stížnost, která byla zamítnuta jako nedůvodná usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 2013, č. j. 0 ZN 1423/2013-99. K ústavní stížnosti (některých) poškozených vydal Ústavní soud nález ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13, kterým rozhodl tak, že usnesením Policie ČR ze dne 12. 7. 2013, č. j. KRPA-43249/TČ-2013-001193-DŠ, a usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 2013, č. j. 0 ZN 1423/2013-99, bylo porušeno základní právo stěžovatelů na účinné vyšetřování vyplývající ze základních práv dle článku 8 odst. 1, článku 9 a článku 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 4 odst. 1 a 2 a článku 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a uvedená usnesení byla zrušena. Ústavní soud ve svém rozhodnutí mj. uvedl, že věc šetření trestních oznámení byla neorganicky roztříštěna mezi několik policejních orgánů, prověřování věci trpělo v důsledku nekoncepčního přístupu orgánů činných v trestním řízení značnými průtahy, jimž neodpovídala dosavadní míra objasněnosti věci. Následně byl Vrchním státním zastupitelstvím v Praze řešen kompetenční spor, věc byla vrácena Policii ČR, Obvodnímu ředitelství policie Praha 1 k dalšímu prověřování a 27. 6. 2018 byl žalobce vyrozuměn o postoupení věci dle věcné příslušnosti na základě podezření ze spáchání trestného činu obchodování s lidmi dle §232a odst. 2 písm. c) trestního zákoníku.
5. Po právní stránce dospěl odvolací soud k následujícím závěrům. K nesprávnému úřednímu postupu v posuzovaném řízení došlo, neboť délka řízení je nepřiměřená okolnostem a povaze posuzovaného řízení, a jsou dány zákonné podmínky pro vznik odpovědnosti žalované za nemajetkovou újmu tím způsobenou žalobci, přičemž nepostačuje jiná forma zadostiučinění než finanční. Odvolací soud dovodil odlišně od soudu I. stupně délku posuzovaného řízení (od 26. 7. 2011 do okamžiku svého rozhodnutí, tj. 26. 5. 2021, celkem 9 let a 10 měsíců) i výši základní částky odškodnění. S odkazem na Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, stanovil základní částku odškodnění ve výši 17 000 Kč za 1 rok řízení (za prvé dva roky v poloviční výši) a dále se zabýval kritérii k modifikaci základní částky odškodnění. Složitost posuzovaného řízení shledal jako vysokou, a to jak po stránce hmotněprávní, skutkové i procesní, s ohledem na vysoký počet poškozených a zahraniční prvky, potřebu zajištění mnoha důkazů (i cestou dožádání do ciziny), překladů, tlumočení. V posuzovaném řízení se měnila právní kvalifikace prověřovaného jednání, ve věci bylo rozhodováno na více instancích, a to i Ústavním soudem. Odvolací soud proto z důvodu vysoké složitosti řízení zvýšil základní částku odškodnění o 30 %. Z důvodu jednání poškozeného odvolací soud ani nezvýšil, ani nesnížil základní částku odškodnění. Odvolací soud konstatoval, že může dojít ke zvětšení frustrace poškozeného, pokud podává úspěšné stížnosti a přesto v řízení dochází k průtahům, avšak v případě žalobce se jednalo převážně o neúspěšná hromadná podání učiněná prostřednictvím právního zástupce, žalobce nepodal ústavní stížnost, která vyústila ve zrušující nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II ÚS 3626/13 (viz shora), jehož se opakovaně dovolává. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalobce osobně o zrušení rozhodnutí o odložení věci (zrušených uvedeným nálezem Ústavního soudu) neusiloval a nyní těží z aktivnějšího chování jiných poškozených, a proto vyšší míru frustrace, způsobenou tím, že úspěšné stížnosti nevedly k nápravě, u žalobce neshledal. Co do kritéria postupu orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení dospěl odvolací soud k závěru o nutnosti zvýšení základní částky odškodnění o 30 %, neboť se orgány činné v trestním řízení svým postupem významně podílely na délce posuzovaného řízení. Kritérium významu předmětu řízení pro žalobce zhodnotil odvolací soud jako snížené a z tohoto důvodu snížil základní částku odškodnění o 20 %. Ačkoli žalobce tvrdil, že význam posuzovaného řízení je pro něj mimořádný, neunesl v tomto směru břemeno důkazní a tvrzení, když jeho argumentace spočívala v pouhém tvrzení o nemožnosti domoci se náhrady škody jinak než v adhezním řízení. Žalobce nesdělil, co přesně je pro něj v adhezním řízení v sázce (konkrétní výše, poměry žalobce), a ačkoli odvolací soud nezpochybňoval možnost žalobce požadavek na náhradu škody v adhezním řízení doplnit a konkretizovat, pokud tak neučinil ani pro účely kompenzačního řízení, nelze dovodit, že by pro něj byla v sázce významná majetková hodnota, které by mohlo odpovídat zvýšení zadostiučinění. Naproti tomu o sníženém významu předmětu řízení pro žalobce svědčí dle názoru odvolacího soudu skutečnost, že v posuzovaném řízení od počátku uváděl nesprávné (nepravdivé) údaje ohledně druhu práce, osobních dat a délky pobytu v České republice, od podání žaloby v kompenzačním řízení uplynuly již více než 4 roky, posuzované řízení doposud není skončeno a žalobce požaduje nadále stejnou částku za nemateriální újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení jako při podání žaloby. Žalobce se v kompenzačním řízení domáhá odškodnění za dlouhotrvající řízení, nikoli odškodnění za činnost prověřovanou v posuzovaném řízení, přesto k dopadu délky posuzovaného řízení do osobnostní sféry neuvedl žádné konkrétní skutečnosti o jiné újmě, než újmě spočívající v nezaplacené mzdě v přesně neurčené výši, žalobce spojuje svou frustraci především k době po návratu domů, přičítá ji tomu, že naletěl podvodníkům, svojí rodině finančně nepomohl a nadále tvrdí, že se domáhá kompenzace za to, co vytrpěl trestnou činností. Posuzované řízení není ve vztahu k žalobci řízením trestním, ve kterém by byl v pozici obviněného, jehož zvýšený význam se presumuje, nejde ani o pracovněprávní spor, ani o jiné řízení, či hledisko, se kterým by byl spojen zvýšený význam. Žalobce nelze považovat za zvláště zranitelnou oběť dle §2 odst. 4 písm. c) zákona č. 45/2013 Sb., neboť podmínkou pro takový závěr by bylo dle §3 téhož zákona zjištění, že trestný čin byl spáchán. V tomto řízení však nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by takovýto závěr v posuzovaném řízení již byl učiněn. Celkem tak žalobci náleží odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení 120 137 Kč, a proto s ohledem na již vyplacené zadostiučinění uložil žalované zaplatit částku 57 137 Kč, jak je uvedeno ve výroku III. dovoláním napadeného rozhodnutí.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek odvolacího soudu do výroku II., kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu I. stupně o zamítnutí žaloby dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byla žaloba o zaplacení zamítnuta v rozsahu 869 863 Kč s příslušenstvím, napadl žalobce dovoláním co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím. Přípustnost dovolání spatřuje žalobce v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel namítá následující:
a) Odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2889/2020, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, když dostatečně nezohlednil pochybení orgánů činných v trestním řízení a navýšil základní částku s ohledem na toto kritérium pouze o 30 %, nikoli alespoň o 60 %, ačkoli se na celkové délce řízení podílel nesprávný úřední postup orgánů činných v trestním řízení vyšší měrou, než složitost věci;
b) Odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, když při posouzení kritéria postupu orgánů činných v trestním řízení nezohlednil skutečnost, že orgány činné v trestním řízení v posuzované věci nerespektovaly precedenční účinky nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13;
c) Odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2457/2020, neboť je jeho odůvodnění hodnocení kritéria jednání poškozeného nesrozumitelné a jeho závěry jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, pokud odvolací soud tvrdí, že dovolatel v posuzovaném řízení činil mnohá hromadná podání, která však převážně nebyla úspěšná;
d) Odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, a to konkrétně od usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 779/06, a proto porušil právo na spravedlivý proces dovolatele, když neprovedl (jím navrhovaný) důkaz aktuálním trestním spisem posuzovaného řízení, aniž by tento postup jakýmkoli způsobem odůvodnil;
e) Odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2889/2020, když při hodnocení kritéria jednání dovolatele v posuzovaném řízení nezohlednil skutečnost, že se zvětšila míra frustrace dovolatele tím, že k průtahům řízení docházelo i přes úspěšné stížnosti dovolatele na ně;
f) Odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2457/2020, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2715/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3244/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2572/2020, a nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13, když posoudil kritérium významu předmětu řízení pro dovolatele jako snížený, přestože dovolatel tvrdil a prokazoval, že neexistuje jiná možnost, jak se svého nároku domoci, než v adhezním řízení, ačkoli z uvedených rozhodnutí, vydaných v souvislosti s posuzovaným řízením, lze obecně význam posuzovaného řízení pro poškozené považovat za standardní s nutností zohlednit souvislost trestního řízení s civilním (adhezním) řízením, a dále z nich vyplývá mimořádný význam chráněných zájmů poškozených, žalobce je obětí zvlášť zranitelnou ve smyslu §2 odst. 4 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), nadto se jedná o řízení trestní s možností přirovnání k pracovněprávnímu sporu, u kterých se zvýšený význam presumuje.
7. S ohledem na právě uvedené dovolatel navrhuje, aby dovolací soud dovoláním napadené rozhodnutí co do jeho výroku II. v části, ve které byl potvrzen zamítavý výrok o věci samé soudu I. stupně, v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Podáním ze dne 3. 3. 2022, doručenému dovolacímu soudu téhož dne, dovolatel doplnil dovolání o nové skutečnosti týkající se posuzovaného řízení, vyplývající z jeho dalšího vývoje, na důkaz čehož dovolatel přikládá Usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 25. 1. 2022. K tomuto dovolací soud uvádí, že k obsahu uvedeného podání dovolatele ze dne 3. 3. 2022 nelze přihlížet, neboť jím uplatňuje nové skutečnosti a důkazy (§241a odst. 6 o. s. ř.).
9. Žalovaná ve svém podání, označeném jako „vyjádření žalované k dovolání žalobce“ a doručeném soudu I. stupně dne 12. 11. 2021, uvedla, že nesouhlasí s tvrzením žalobce ohledně mimořádného významu posuzovaného řízení, v tomto směru poukázala zejména na jí označené nesrovnalosti, na možné nekalé praktiky právních zástupců poškozených a na nové skutečnosti vyplývající z dosavadního vývoje posuzovaného řízení. Žalovaná se domnívá, že se žalobce dosud nestal účastníkem posuzovaného řízení, který by řádně uplatnil škodu v adhezním řízení, neboť trestní stíhání vůči konkrétní osobě nebylo dosud zahájeno, proto žalobci žádná nemajetková újma v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení nemohla vzniknout. Žalobce dosud nevyčíslil, jaká škoda mu měla být trestním jednáním způsobena, to však žalovaná považuje za rozhodující nejen pro posouzení kritéria významu předmětu řízení, ale i pro závěr o přiměřenosti přiznané výše zadostiučinění; k tomu žalovaná odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Žalovaná, označující samu sebe v závěru podání termínem „dovolatelka“, navrhuje, aby dovolací soud dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu a jemu předcházející rozhodnutí soudu I. stupně změnil tak, že se žaloba zamítá. Alternativně dále navrhuje, aby dovolací soud dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu a jemu předcházející rozhodnutí soudu I. stupně zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
10. K uvedenému podání žalované, doručenému soudu I. stupně dne 12. 11. 2021, dovolací soud uvádí, že jej posoudil dle jeho obsahu jako vyjádření žalované k dovolání žalobce, jak jej žalovaná shodně nazvala, nikoli jako dovolání žalované, ačkoli se žalovaná v závěrečném návrhu uvedeného podání označuje jako „dovolatelka“ a závěrečný návrh žalované neodpovídá reakci na žalobcem podané dovolání. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že pokud by dospěl k závěru o tom, že uvedené podání žalované je podle jeho obsahu nutno posuzovat jako dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2021, č. j. 18 Co 119/2021-306, bylo by odmítnuto pro jeho zjevnou opožděnost dle §240 odst. 1 o. s. ř. a §241b odst. 1 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu bylo žalované doručeno dne 30. 6. 2021).
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
12. Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
13. Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Námitka dovolatele shora uvedená pod písm. a), kterou dovolatel napadá procentuální úpravu základní částky odškodnění, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. Cdo 1612/2009, rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz ).
15. Námitky dovolatele shora uvedené pod písm. b) a pod písm. e) přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládají, neboť dovolatel konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém základu než odvolací soud, a proto přípustnost dovolání nemohou založit, neboť jde ve skutečnosti o námitky proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti odvolacím soudem učiněným právním posouzením.
16. Přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá ani námitka shora uvedená pod písm. f), neboť se odvolací soud od uvedené judikatury dovolacího soudu při řešení dovolatelem předestřených otázek ohledně posouzení kritéria významu předmětu řízení neodchýlil. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje při uplatnění nároku z odpovědnosti za neprojednání věci v přiměřené lhůtě poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně. U těch se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb. presumuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009). Nejvyšší soud se kritériem významu předmětu nepřiměřeně dlouhého trestního řízení ve vztahu k poškozenému, který uplatnil svůj nárok na náhradu škody v adhezním řízení, zabýval v rozsudku ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 987/2015. Dospěl přitom k závěru, že se „předpoklad zvýšeného významu řízení pro účastníka neuplatní v případě, kdy se účastník domáhá nároku na náhradu škody na zdraví jako poškozený v adhezním řízení, neboť uplatnění práv na náhradu škody na zdraví v trestním řízení není pro poškozeného spojeno se stejnou mírou nejistoty jako jejich případné uplatnění v řízení civilním. K tomu přistupuje, že cílem trestního řízení není primárně vydání rozhodnutí o nároku poškozeného, uplatněném v adhezním řízení (o něm nemusí být vůbec meritorně rozhodnuto), nýbrž rozhodování o vině a trestu obžalovaného, což má za důsledek, že význam trestního řízení nelze odvíjet od významu práv a povinností uplatněných poškozeným v adhezním řízení“. Na uvedeném závěru nemění ničeho skutečnost, že se v poměrech posuzované věci nejedná o náhradu škody na zdraví, ale škody na majetku, které se dovolatel v adhezním řízení domáhá. Odvolací soud tak nepochybil, pokud nevyšel z presumpce zvýšeného významu adhezního řízení, stejně tak pokud nedovodil zvýšený význam adhezního řízení pro dovolatele ze samotné skutečnosti, jaké zájmy dovolatele jako poškozeného mají být trestním řízením (nikoli adhezním) ochráněny.
17. Přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá ani námitka shora uvedená pod písm. c), neboť dovolatelem předestřená judikatura dovolacího soudu, od které se měl dle tvrzení dovolatele odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí odchýlit, není na posuzovaný případ co do hodnocení kritéria jednání poškozeného, které se námitka dovolatele týká, přiléhavá, a proto nelze dospět k závěru, že by se od dovolatelem předestřené judikatury dovolacího soudu odvolací soud při posouzení otázky jednání poškozeného odchýlil. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2457/2020, na který dovolatel odkazuje, shledal rozhodnutí odvolacího soudu (vydané v souvislosti s posuzovaným řízením ve věci jiného poškozeného) nepřezkoumatelným v rozsahu hodnocení kritéria jednání poškozeného, neboť se odvolací soud s tvrzením ohledně vlivu žalobce na délku řízení v odůvodnění svého rozhodnutí nikterak nevypořádal. To však není posuzovaný případ, neboť se odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí jednáním dovolatele v posuzovaném řízení jako kritériem k modifikaci základní částky zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení zabýval (k tomu bod 31 dovoláním napadeného rozhodnutí). Další argumentace dovolatele ohledně uvedené námitky pak oporu v jím předestřené judikatuře postrádá zcela a i z tohoto důvodu není schopna přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. založit.
18. Námitka shora uvedená pod písm. d), dle které odvolací soud neprovedl důkaz aktuálním spisem posuzovaného řízení, je tvrzením ohledně vady řízení, která nepředstavuje sama o sobě zákonný dovolací důvod, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud však posoudil danou námitku ústavněprávními hledisky vzhledem k tomu, že (jak tvrdí dovolatel) tzv. opomenuté důkazy by mohly představovat porušení práva dovolatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, což by byla skutečnost, která by mohla založit přípustnost dovolání (např. ve smyslu usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Dovolací soud přitom dospěl k závěru, že k porušení práva dovolatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny v posuzovaném případě došlo a uvedená námitka dovolatele přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. zakládá.
IV. Důvodnost dovolání
19. Dovolání je důvodné.
20. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
21. Nejvyšší soud se k otázce, zda soud při rozhodování v kompenzačním řízení vychází ze stavu ke dni vyhlášení rozhodnutí, pokud posuzované řízení, které má nepřiměřenou délku, stále trvá, vyjádřil ve stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, (dále jen „Stanovisko“), ve kterém uvedl: „Není-li řízení, ve kterém došlo k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, skončeno ke dni rozhodování soudu o tomto nároku, musí soud, a to prvního i druhého stupně, vyjít ze stavu řízení ke dni svého rozhodování (154 odst. 1 o. s. ř.). Pro odvolací soud to v situaci, kdy v době rozhodování soudu I. stupně nebylo posuzované řízení skončeno, představuje nutnost doplnění dokazování ve směru zjištění stavu posuzovaného řízení, ustanovení §212a odst. 3 o. s. ř. tím není dotčeno“ (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1715/2013, ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, nebo ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 156/2020).
22. Odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí dospěl v souladu s právě uvedenou judikaturou dovolacího soudu ke správnému právnímu závěru, že o nároku dovolatele na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou dosud neskončeného posuzovaného řízení je nutno vyjít ze stavu řízení ke dni svého rozhodování, a tuto skutečnost promítl do posouzení celkové délky dosud neskončeného řízení, z níž je třeba podle §31a odst. 3 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházet. Požadavku na doplnění dokazování ve směru zjištění stavu posuzovaného řízení ke dni svého rozhodování však odvolací soud nedostál a řízení tak zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
23. Úkolem odvolacího soudu v dalším řízení proto bude doplnění dokazování za účelem zjištění aktuálního stavu posuzovaného řízení, a to za období od posledně takto provedeného dokazování ke dni svého rozhodování. Při právním posouzení takto zjištěného skutkového stavu vezme odvolací soud mj. v úvahu z judikatury dovolacího soudu vyplývající ustálený závěr, že v konkrétním případě může dojít ke zvětšení újmy (frustrace) účastníka řízení, ve kterém dochází k průtahům navzdory úspěšným stížnostem na ně, tj. navzdory tomu, že jsou předsedou soudu ke stížnosti podané dle §164 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, nebo nadřízením soudem k návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a téhož zákona, shledány oprávněnými (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012).
24. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za věcně nesprávný, a proto jej co do výroku II., kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 26 C 54/2017-264, ohledně zamítnutí žaloby o zaplacení 869 863 Kč s příslušenstvím, a to v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím dle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
25. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
26. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 5. 2022
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu