ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2889.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2889/2020-270
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. L. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 55/2017, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2020, č. j. 39 Co 124/2019-226, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2020, č. j. 39 Co 124/2019-226, ve výroku III v rozsahu, ve kterém byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 7. 2018, č. j. 26 C 55/2017-125, tak, že žaloba se co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím zamítá, a v navazujícím výroku IV, a dále rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 7. 2018, č. j. 26 C 55/2017-125, ve výroku III v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím a v navazujícím výroku IV, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení domáhá zaplacení částky 990 000 Kč z titulu odčinění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem orgánů veřejné moci spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o jím podaném trestním oznámení, které dne 31. 1. 2011 učinil u Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, SKPV, 3. Oddělení hospodářské kriminality (dále též „policejní orgán“) ke sp. zn. ORI-17630-55/ČJ-2010-001193-DŠ, nyní vedené pod sp. zn. KRPA-43249/TČ-2013-001193-DŠ (dále jen „posuzované řízení“). V trestním oznámení uvedl, že podezřelí jsou J. M. a D. M. a připojil se tak k trestním oznámením jiných osob, podaných v měsících září až prosinec roku 2010. Připojil se též s nárokem na náhradu škody. Žalobce svůj žalobní nárok v průběhu řízení rozšířil podáním ze dne 11. 7. 2018 o dalších 250 000 Kč, v řízení před odvolacím soudem však žalobu vzal v tomto rozsahu zase zpět.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 7. 2018, č. j. 26 C 55/2017-125, připustil změnu žaloby navrženou žalobcem dne 11. 7. 2018 (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 67 375 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 1 172 625 Kč s příslušenstvím (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Žalobce podal dne 31. 1. 2011 trestní oznámení, kdy v rámci posuzovaného řízení uvedl, že se domnívá, že se stal spolu s dalšími oznamovateli obětí organizované skupiny, která pod záminkou zajištění výdělku vylákala značné množství zahraničních dělníků na práci v lese, kde tyto dělníky nechala i několik měsíců pracovat, aniž by jim za odvedenou práci měla v úmyslu zaplatit. Následně soud prvního stupně popsal průběh posuzovaného řízení. Usnesením Policie ČR, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 12. 7. 2013, č. j. KRPA-43249/TČ-2013-001193-DŠ, byla odložena věc žalobce – podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona, jehož se měly dopustit podezřelé osoby. Věc byla odložena z důvodu, že se nejednalo o trestný čin a věc nebylo možno vyřídit jinak. Stížnost poškozených (včetně žalobce) proti uvedenému usnesení byla zamítnuta usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 0 ZN 1423/2013-99. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti některých poškozených nálezem ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13 (dále jen „nález“ či „nález Ústavního soudu“), rozhodl, že usnesením Policie ČR, Obvodního ředitelství policie Praha 1, Služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 12. 7. 2013, č. j. KRPA-43249/TČ-2013-001193-DŠ, a usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 2013, č. j. 0 ZN 1423/2013-99, bylo porušeno základní právo stěžovatelů (včetně žalobce) na účinné vyšetřování vyplývající ze základních práv podle článku 8 odst. 1, článku 9 a článku 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a článku 4 odst. 1 a 2 a článku 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a shora uvedená usnesení zrušil. Ústavní soud ve svém rozhodnutí mimo jiné uvedl, že věc šetření trestních oznámení byla neorganicky roztříštěna mezi několik policejních orgánů, prověřování věci i v důsledku nekoncepčního přístupu orgánů činných v trestním řízení trpělo značnými průtahy, jimž neodpovídala dosavadní míra objasněnosti věci.
4. Po právní stránce se soud prvního stupně ponejprv zabýval nárokem žalobce na zaplacení částky ve výši 250 000 Kč s příslušenstvím, o nějž byla původní žaloba rozšířena, a dospěl k závěru, že tento nárok byl promlčen.
5. Následně se soud zabýval nárokem žalobce na zaplacení částky ve výši 990 000 Kč s příslušenstvím jako odčinění újmy způsobené nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. Posuzované řízení trvající od ledna 2011 ke dni rozhodování soudu prvního stupně sedm let a šest měsíců soud shledal nepřiměřeně dlouhým, pročež přistoupil k náhradě nemajetkové újmy v penězích. Dále se tedy zabýval kritérii dle ustanovení §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Vyšel ze základní částky 15 000 Kč za první dva a každý následující rok řízení. Částku 96 250 Kč snížil na základě kritéria složitosti řízení o 50 % a zvýšil na základě kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného o 20 %. Na základě dalších kritérií neshledal důvod pro zvýšení ani snížení stanovené částky. Dospěl tak k částce přiměřeného zadostiučinění ve výši 67 375 Kč.
6. Městský soud v Praze jako soud odvolací dovoláním napadeným rozsudkem zastavil řízení co do částky 250 000 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 5 375 Kč s příslušenstvím a zamítl žalobu co do částky 917 250 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
7. Odvolací soud vycházel v zásadě ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Zopakoval dokazování trestním spisem, přičemž nad rámec skutkových závěrů soudu prvního stupně zjistil, že dne 19. 7. 2017 byla usnesením policejního orgánu, č. j. KRPA-4329-150/TČ-2013-001193-1-DŠ, opětovně odložena trestní věc podezření ze spáchání zločinu podvodu podezřelými. Ke stížnosti některých poškozených bylo posledně citované rozhodnutí zrušeno jako neodůvodněné usnesením státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 24. 7. 2017, č. j. ZN 1423/2013-236. Posuzované řízení stále nebylo skončeno a ke dni rozhodování odvolacího soudu (4. 3. 2020) trvalo 9 let a 1 měsíc.
8. Po právní stránce odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně hodnotil posuzované řízení jako nepřiměřeně dlouhé, přičemž též vyšel ze základní částky 15 000 Kč za první dva a každý následující rok řízení. Odlišně však posoudil jednotlivá modifikační kritéria ve smyslu §31a odst. 3 OdpŠk. Za procesní, skutkovou i hmotněprávní složitost řízení odečetl od základní částky 121 250 Kč 30 % a dále 10 % z důvodu víceinstančnosti řízení. K tomu uvedl, že byly zajišťovány důkazy a provedena řada dožádání jak v rámci České republiky, tak i v rámci mezinárodní právní pomoci. Hmotněprávní složitost pak vyplývá z odlišného pohledu na věc jak orgánů činných v trestním řízení, tak i Ústavního soudu, stejně jako z potřeby následné změny právní kvalifikace prověřovaného skutku. Pokud jde o význam řízení pro žalobce, odvolací soud jej shledal mírně sníženým, a proto odečetl od základní částky 10 %. Dle odvolacího soudu nelze v této souvislosti odhlédnout od skutečnosti, že výše náhrady škody, kterou žalobce v posuzovaném řízení uplatnil v částce 23 333 Kč, nebyla nikterak dramaticky vysoká. Nelze tedy dovodit, že by pro něj mělo posuzované řízení zvýšený význam, a to ani vzhledem k výši uplatněné náhrady škody, ani z toho důvodu, že se mělo jednat o nevyplacenou mzdu. Posuzované řízení je řízením trestním, a nikoliv řízením o pracovněprávním nároku. Konečně odvolací soud základní částku zvýšil o 10 %, a to vzhledem k roztříštěnosti a nekoncentrovanosti postupu orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení. Žádnými jinými kritérii základní částku odčinění nemodifikoval.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalobce i žalovaná.
10. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu ve výroku III v tom rozsahu, ve kterém odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba se zamítá co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, a dále ve výroku IV, přičemž v dovolání zpochybňoval právní posouzení odvolacího soudu týkající se jednak stanovení základní částky odčinění nemajetkové újmy, jednak jednotlivých modifikačních kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk. Přípustnost dovolání žalobce shledával v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu záviselo z části na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a z části na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Namítal, že trestní řízení ve fázi prověřování trvající více než 9 let je extrémně dlouhé, pročež v daném případě měl odvolací soud dle žalobce přikročit ke stanovení vyšší základní částky za rok trvání řízení, než při samé spodní hranici intervalu vyplývajícího z judikatury Nejvyššího soudu. K složitosti a víceinstančnosti řízení žalobce uváděl, že řízení neprobíhalo na více instancích, když ani státní zastupitelství ani Ústavní soud za samostatné instance považovat nelze. Žalobce navíc řízení nepovažoval za natolik složité, aby tato skutečnost odůvodňovala nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, které trvá již více než 9 let. Úvahy odvolacího soudu o snížení základní částky o 30 % z důvodu složitosti nemohou dle žalobce obstát ani v kontrastu se závěrem o nutnosti navýšit základní částku o pouhých 10 % z důvodu postupu orgánů činných v trestním řízení, když i z nálezu Ústavního soudu se podává, že postup orgánů činných v trestním řízení byl natolik nesprávný, že zasáhl do ústavně zaručených práv žalobce. K postupu orgánů činných v trestním řízení žalobce dodával, že tyto nerespektovaly precedenční účinky nálezu a domníval se, že v dané situaci by měla být základní částka s ohledem na toto kritérium zvýšena až o 100 %. Ohledně kritéria významu řízení žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2715/2019, který se týkal jiného poškozeného v posuzovaném řízení (dále též „rozsudek 30 Cdo 2715/2019“), v němž Nejvyšší soud mj. zdůraznil nutnost posuzovat souvislost trestního řízení s řízením civilním (adhezním). Přestože žalobce v tomto směru navrhoval důkazy, které měly dokázat z jeho pohledu zvýšený význam posuzovaného řízení, odvolací soud k nim nijak nepřihlédl a zatížil tak řízení vadou tzv. opomenutých důkazů. Konečně odvolací soud dle žalobce nesprávně nepřihlédl k tomu, že žalobce si opakovaně stěžoval na průtahy posuzovaného řízení a že jeho stížnosti byly nakonec shledány důvodnými.
11. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, přičemž formulovala otázku, zda je ve věci možné shledat odpovědnostní titul vzhledem k postavení žalobce, neboť tento má výhradně materiální zájem na trestním řízení ve formě nevyplacené mzdy, avšak adhezní řízení doposud nebylo zahájeno. Přípustnost dovolání žalovaná spatřovala v tom, že odvolací soud se při řešení uvedené otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaná zejména připomínala, že v trestním řízení dominuje jeho veřejnoprávní charakter. Zakotvení práv poškozeného do trestního řádu je nutno chápat jako „beneficium legis“ dané zákonodárcem, přičemž poškozený by měl svá práva primárně uplatňovat v občanském soudním řízení. Žalovaná navíc odkazovala na rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž není obecně důvodné, aby zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo peněžité plnění, jež bylo předmětem posuzovaného řízení. Zároveň měl odvolací soud dle žalované přihlédnout k tzv. „sdílenosti újmy“, neboť újma poškozených byla dle žalované do jisté míry sdílena, což mělo odvolací soud vést k dalšímu snížení základní částky.
12. Účastníci řízení se k podaným dovoláním protistrany nevyjádřili.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovoláních rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání žalobce i žalované byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, za splnění podmínky uvedené v §241 odst. 1 a §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a v souladu s §241a odst. 2 o. s. ř.
15. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Dovolací soud se nejprve zabýval přípustností dovolání žalované.
18. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že k podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) jen ten z účastníků řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na právech a tuto újmu lze napravit tím, že Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2389/2014, a ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015). Žalovaná takovou osobou není v rozsahu výroku I rozsudku odvolacího soudu a v rozsahu, ve kterém byl odvolacím soudem ve výroku III změněn rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku III tak, že žaloba se v rozsahu částky 917 250 Kč s příslušenstvím zamítá. V tomu odpovídajícím rozsahu byla žalovaná ve věci úspěšná a v této části je dovolání podáno neoprávněnou osobou, a tedy subjektivně nepřípustné. Nejvyšší soud je proto v tomto rozsahu podle ustanovení §243c odst. 3 věty první ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
19. Otázka, zda je ve věci možné shledat odpovědnostní titul vzhledem k postavení žalobce v předmětné věci přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. V rozsudku 30 Cdo 2715/2019 Nejvyšší soud vyložil za obdobného skutkového stavu (tamní žalobce byl též poškozeným v posuzovaném řízení) judikaturu Evropského sodu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), konkrétně rozsudek ve věci Perez proti Francii ze dne 12. 2. 2004, stížnost č. 47287/99, přičemž dospěl k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy je použitelný i na řízení, v nichž se poškozený připojil k řízení již ve stádiu samotného předběžného šetření (prověřování), přičemž není podstatné, zda též poškozený formálně v trestním řízení uplatnil právo na náhradu škody. Pro samu použitelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy je pak rozhodujícím faktorem, zda od okamžiku připojení se poškozeného k trestnímu řízení, a to i v případech, kdy se v trestním řízení dosud rozhoduje pouze o trestním oznámení, až do jeho skončení zůstala občanskoprávní složka (ve smyslu autonomního výkladu Úmluvy) úzce spojena s průběhem trestního řízení, jinými slovy, zda trestní řízení mělo na občanskoprávní složku vliv. V posledně uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud následně dovodil, poté co rovněž citoval z nálezu Ústavního soudu, že souvislost trestního řízení s civilními, resp. základními právy poškozených (tedy včetně žalobce v této věci) v posuzovaném řízení zůstala zachována. Shledal-li tedy odvolací soud v předmětné věci odpovědnostní titul, jeho právní posouzení je v tomto směru v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
20. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani další námitka žalované, že není obecně důvodné, aby přiznané zadostiučinění svou výši (několikanásobně) přesahovalo částku, která byla předmětem posuzovaného řízení, je-li význam posuzovaného řízení vyjádřen právě touto částkou, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011). Žalovaná totiž pomíjí, že byť v poměrech dané věci přiznané zadostiučinění skutečně převyšuje částku, o níž v posuzovaném řízení jde, odvolací soud k přiznané částce zadostiučinění dospěl právě modifikováním jednotlivými kritérii uvedenými v §31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk, což citované judikatuře odpovídá.
21. Ani ohledně otázky sdílení újmy žalobce s ostatními poškozenými v posuzovaném řízení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pokud na základě tohoto kritéria základní částku zadostiučinění nesnížil. Dovolací soud již v minulosti judikoval, že při úvaze o snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu tohoto doplňkového kritéria je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a k tomu, zda sdílení nepřiměřené délky řízení odůvodňuje nižší výši zadostiučinění, nebo zda naopak význam předmětu řízení pro jednotlivé účastníky má za následek individuální nejistotu pociťovanou každým z nich (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2922/2012, či ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016). K tomu dále Ústavní soud doplnil v nálezu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 3369/17, že koncept sdílené újmy lze použít zejména v situaci, kdy jednotliví poškození mohou objektivně vnímat odškodnění újmy každého z nich jako alespoň částečné odškodnění újmy vlastní (typicky se to týká osob příbuzných nebo společníků právnických osob). Nevyplývá-li ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, že by se odčinění každého z poškozených mělo projevit ve sféře ostatních poškozených (včetně žalobce), je v souladu s výše uvedenou judikaturou postup odvolacího soudu, jenž na základě uvedeného kritéria základní částku nesnižoval.
22. V rozsahu, ve kterém žalovaná napadla nákladový výrok IV rozsudku odvolacího soudu, není její dovolání objektivně přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
23. Nejvyšší soud proto vzhledem k výše uvedenému dovolání žalované dle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
24. Následně se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání žalobce.
25. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně dovozuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %). To platí i ve vztahu ke stanovení základní částky zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012).
26. Otázka složitosti a „víceinstančnosti“ řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., když tato otázka byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Je totiž třeba mít na paměti, že složitost řízení je toliko objektivní kritérium, které může být jednou z příčin prodloužení řízení, a to nezávisle na chování účastníků a postupu rozhodujících orgánů. Při jeho hodnocení se přihlíží jak k procesním komplikacím, tak i skutkové či hmotněprávní složitosti daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 529/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2139/2010). Takovému závěru odpovídá hodnocení odvolacího soudu, který hodnotil posuzované řízení jako hmotněprávní i procesně složitější, když ze zjištěného skutkového stavu se podává, že ve věci bylo třeba zajistit mnoho důkazů a provést mnoho dožádání jak v rámci České republiky, tak i v rámci mezinárodní pomoci v důsledku vysokého počtu poškozených, z nichž mnoho je jiné národnosti. Souladný s judikaturou Nejvyššího soudu je pak i závěr odvolacího soudu, že složitost řízení byla dále navyšována tím, že posuzované řízení bylo doposud vedeno na více úrovních jednotlivých orgánů činných v trestním řízení a též před Ústavním soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 529/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, nebo ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2065/2018).
27. Ani otázka významu posuzovaného řízení pro žalobce přípustnost dovolání podle §237 nezakládá, neboť námitka žalobce v tomto směru, že se fakticky nemůže a ani nemohl domoci svého nároku v civilním řízení, se míjí s právním posouzením odvolacího soudu, který svůj závěr o nepatrně sníženém významu pro žalobce založil nikoliv na tom, že žalobce se může svého nároku domáhat eventuálně v civilním řízení, nýbrž na tom, že částka, kterou žalobce v adhezním řízení uplatňuje, je relativně nízká. Ze stejného důvodu není případný ani odkaz žalobce na rozsudek 30 Cdo 2715/2019, v němž dovolací soud dovodil, že není v souladu s judikaturou dovolacího soudu hodnotit posuzované řízení jako řízení se sníženým významem pro tamního žalobce z toho důvodu, že dovolatel svá práva mohl uplatnit v civilním řízení a též že trestní řízení bylo vedeno teprve ve fázi prověřování (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2572/2020). Na tomto závěru napadené rozhodnutí odvolacího soudu nestojí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
28. Dovolání žalobce je ovšem přípustné pro posouzení otázek jednání žalobce způsobilého odstranit průtahy v řízení a postupu orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení, neboť při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
29. Dovolání je důvodné.
30. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
31. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).
32. Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou jednání poškozeného, kterým měl přispět k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení.
33. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, uvedl, že při zkoumání toho, zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, je třeba z uvedeného vycházet a jejich využití přičíst poškozenému k dobru, nikoli mu přičítat k tíži, že je nevyužil. Děje se tak přitom výhradně v rámci posuzování kritéria chování poškozeného podle §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, nikoliv kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného podle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk [srov. část IV písm. b) Stanoviska].
34. V rozsudku ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, pak Nejvyšší soud ve vztahu k hodnocení formy a výše přiměřeného zadostiučinění zaujal závěr, podle kterého skutečnost, že se účastník nepřiměřeně dlouze vedeného řízení pokusil o odstranění jeho průtahů podáváním stížností na ně, automaticky neznamená, že by mu mělo být přiznáno odškodnění ve vyšším rozsahu než účastníku, který si na průtahy v řízení nestěžoval. V konkrétním případě však může dojít ke zvětšení újmy (frustrace) účastníka řízení, ve kterém dochází k průtahům navzdory úspěšným stížnostem na ně. Takto zvětšené újmě účastníka řízení by měla odpovídat úvaha soudu o stanovení formy, popřípadě výše zadostiučinění za porušení jeho práva na přiměřenou délku řízení.
35. Odvolací soud sice učinil závěr o tom, že žalobce se na celkové délce řízení „nijak negativně nepodílel“, opomenul však posoudit, zdali žalobce využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v posuzovaném řízení. Žalobce přitom tuto skutečnost v řízení opakovaně tvrdil a soud prvního stupně k těmto tvrzením i provedl dokazování při jednání dne 12. 7. 2018 (viz č. l. 116 procesního spisu). Má-li být posouzení odvolacího soudu v tomto směru úplné, je třeba tyto důkazy zhodnotit a případné relevantní skutečnosti z nich zjištěné zahrnout do úvah o stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, neboť, jak vyplývá z naposledy citovaného rozhodnutí, ke zvětšení újmy (frustrace) účastníka řízení může dojít i tím, že k průtahům řízení dochází i přes úspěšné stížnosti na ně (srov. dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 987/2015, uveřejněný pod číslem 10/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom skutečnost, že posuzované řízení trpělo značnými průtahy, vyplývá již ze zrušujícího nálezu Ústavního soudu. Aniž by tedy Nejvyšší soud předjímal, jak se má dané kritérium projevit na soudy nižších stupňů výsledně stanovené částce odčinění, či zda vůbec, je zřejmé, že právní posouzení odvolacího soudu je v rozsahu posouzení kritéria jednání žalobce neúplné, a tudíž nesprávné.
36. Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou postupu orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení.
37. V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, Nejvyšší soud vysvětlil, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně.
38. K náležitému posuzování kritéria postupu soudů vybídl rovněž Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2500/17, když s poukazem na judikaturu ESLP zdůraznil, že opakované projednávání věci na několika stupních, kdy vydaná rozhodnutí musela být vyššími instancemi rušena z důvodu existence vad řízení či nesprávného posouzení věci, svědčí spíše o vážné dysfunkci systému a že tuto skutečnost je třeba přičítat k tíži orgánům veřejné moci. V tomtéž rozhodnutí Ústavní soud připomněl, že dle judikatury ESLP je povinností státu zajistit, aby poškození připojivší se k trestnímu řízení se svým nárokem na náhradu škody požívali základních záruk plynoucích z článku 6 Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ve věci Atanasova proti Bulharsku ze dne 2. 10. 2008 č. 72001/01, §46).
39. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4091/2011, uveřejněném pod číslem 49/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jiné okolnosti, zdůrazňující intenzitu poškozeným utrpěné újmy, mohou spočívat i v tom, že je nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, porušeno nejen jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, ale i jiné základní právo.
40. V tomto směru nelze přehlédnout, že usnesení policejního orgánu ze dne 12. 7. 2013, č. j. KRPA-43249/TČ-2013-001193-DŠ, jímž byla odložena věc podezření ze spáchání trestného činu, jakož i usnesení obvodního státního zastupitelství ze dne 30. 9. 2013, č. j. 0 ZN 1423/2013-99, jímž byla zamítnuta stížnost proti posledně uvedenému rozhodnutí, byla označena za porušující základní právo stěžovatelů na účinné vyšetřování vyplývající ze základních práv podle článku 8 odst. 1, článku 9 a článku 10 odst. 1 Listiny a článku 4 odst. 1 a 2 a článku 5 odst. 1 Úmluvy, a jako taková zrušena nálezem, v němž se Ústavní soud velmi důrazně ohradil proti postupu orgánů činných v posuzovaném trestním řízení (srov. zejména odst. 22 a dále odst. 25-30 nálezu). V rámci dalšího postupu orgánů veřejné moci byla věc policejním orgánem opětovně odložena, jak se podává z dokazování provedeného odvolacím soudem, přičemž toto rozhodnutí bylo k podané stížnosti některých poškozených zrušeno usnesením státní zástupkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 7. 2017, č. j. ZN 1423/2013-236, jako neodůvodněné.
41. K tomu nelze než konstatovat, že doba trestního řízení ve fázi prověřování trvající již více než 9 let je tristní, zejména pak v situaci, kdy postup orgánů veřejné moci byl zkritizován Ústavním soudem již v kasačním nálezu z konce roku 2015, po němž by byl Nejvyšší soud očekával do jisté míry přehodnocení dosavadních postupů a jejich nápravu. Posuzované řízení však trvalo k rozhodnutí odvolacího soudu další 4 roky, kdy za tuto dobu, kromě zjevných období nečinnosti, došlo k dalšímu odložení věci a jeho následnému zrušení pro neodůvodněnost. Bez významu pak nezůstává ani to, že v nálezu Ústavní soud konstatoval porušení základních práv poškozených na účinné vyšetřování, přičemž tato skutečnost, jak se podává z judikatury výše uvedené, mohla mít zásadní dopad do sféry poškozených v podobě zintenzivnění jimi utrpěné újmy (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4289/2017).
42. Odvolací soud tedy nepostupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, nezohlednil-li tyto skutečnosti v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení, když uvedl povšechně toliko, že postup orgánů činných v trestním řízení byl „značně roztříštěný a nekoncentrovaný“. V důsledku toho je jeho právní posouzení i v tomto směru neúplné, tedy nesprávné.
43. Za situace, kdy se odvolací soud bude muset v navazujícím řízení znovu zabývat některými zákonnými kritérii, jež jsou významná nejen pro určení přiměřenosti celkové délky posuzovaného řízení, nýbrž i pro určení formy a rozsahu případného přiměřeného zadostiučinění, bylo by zjevně předčasné, aby se Nejvyšší soud v této fázi řízení zabýval další v dovolání předestřenou otázkou zpochybňující hodnocení výše základní částky s ohledem na délku posuzovaného řízení. Nebylo možno spustit ze zřetele, že k okamžiku publikace napadeného rozsudku odvolacího soudu posuzované řízení navzdory úpravě provedené v §159 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, neskončilo, a proto bude zapotřebí, aby byla délka posuzovaného řízení znovu zhodnocena k okamžiku vydání nového rozhodnutí ve věci (§154 odst. 1 o. s. ř.). Konečně při rozhodování této věci nebude možno přehlížet ani právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, dle kterého na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i na závěru o případné výši zadostiučinění se projeví kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela. Vztaženo na poměry posuzované věci to znamená, že přispěl-li k celkové délce řízení postup orgánů veřejné moci výrazně vyšší měrou, než složitost věci, není možné, aby při hodnocení přiměřenosti délky řízení a poskytovaného zadostiučinění došlo v plné míře pouze k reflexi kritéria složitosti věci, nikoli již ke komplexnímu zhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci a jeho adekvátním odrazu v poskytnuté částce zadostiučinění.
44. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud však takové vady v řízení neshledal.
45. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému rozsudek odvolacího soudu v napadené části podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně navazujícího výroku o nákladech řízení. Protože se důvody pro zrušení napadené části rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. v rozsahu napadené části a v navazujícím výroku o nákladech řízení i jej a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
46. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
47. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 2. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu