ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3218.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 3218/2021-335
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobce R. S., narozeného XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 116/2010, o dovoláních žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2021, č. j. 29 Co 414/2020-300, ve znění opravných usnesení ze dne 23. 2. 2021, č. j. 29 Co 414/2020-306, a ze dne 26. 5. 2021, č. j. 29 Co 414/2020-316, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Dovolání žalované se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku postupu Finančního úřadu v Jilemnici v daňovém řízení ve věci nedoplatků na dani z příjmů fyzických osob za roky 1999 a 2000. Finanční úřad ještě před vydáním dodatečných platebních výměrů vydal zajišťovací příkaz, jímž žalobci uložil do tří dnů složit na účet finančního úřadu jistotu na dosud nevyměřenou daň ve výši 1 100 000 Kč. Poté vydal exekuční příkaz k prodeji nemovitostí žalobce v dražbě, a to k nucenému vymožení povinnosti uložené zajišťovacím příkazem. Následně vydané předběžně vykonatelné platební výměry, kterými byla žalobci uložena povinnost doplatit na dani z příjmu za roky 1999 a 2000 celkem částku 1 100 000 Kč, byly na základě žalobcova odvolání zrušeny Finančním ředitelstvím v Ústí nad Labem jako nezákonné. Žalobce po částečném zpětvzetí žaloby a po částečném zastavení řízení žádal náhradu jen dále specifikovaných škod. Žalobce v obavě z možného zmanipulování dražby prodal sám svoji nemovitost (penzion), z čehož mu vznikla škoda představovaná rozdílem mezi prodejní cenou a cenou, za niž bylo možno, nebýt časového tlaku, nemovitost prodat (2 500 000 Kč), přičemž další škody byly představovány jednak odměnou realitní kanceláři za zprostředkování prodeje nemovitosti (250 000 Kč), jednak odměnou advokáta za poskytování právních služeb (44 400 Kč); v součtu 2 794 400 Kč.
Ve věci již dříve rozhodoval Nejvyšší soud, který v rozsudku ze dne 16. 8. 2017, č. j. 30 Cdo 4679/2015-167, konstatoval přípustnost dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 16. 4. 2015, č. j. 29 Co 350/2014-148, a to pro otázku, zda s ohledem na konečný výsledek řízení o dodatečném vyměření daně lze na zajišťovací příkaz vydaný podle §71 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v tehdy účinném znění, nahlížet jako na nezákonné rozhodnutí podle §8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Nejvyšší soud uzavřel, že v případě žalobce je na místě nahlížet na vydaný zajišťovací příkaz finančního úřadu v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3322/2013 jako na nezákonné rozhodnutí ve smyslu §8 OdpŠk, a zavázal v rámci nového projednání věci Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“), aby znovu posoudil, zda jsou splněny podmínky odpovědnosti státu podle §8 OdpŠk, tedy zda žalobci tvrzená škoda vznikla a zda je tato v příčinné souvislosti s vydaným nezákonným zajišťovacím příkazem.
Soud prvního stupně v pořadí třetím rozsudkem ze dne 24. 6. 2020, č. j. 31 C 116/2010-272, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 2 824 400 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 8 % p. a. od 15. 6. 2010 do 30. 6. 2010 a úrokem z prodlení ve výši 7,75 % od 1. 7. 2010 do zaplacení (výrok I), uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 549 243,20 Kč (výrok II), a v doplňujícím usnesení ze dne 22. 7. 2020, č. j. 31 C 116/2010-283, uložil žalobci povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 náhradu nákladů řízení v částce 1 888 Kč (výrok III).
Odvolací soud po korekci výsledného součtu požadovaných náhrad škod (oproti součtu provedeného soudem prvního stupně) napadeným rozsudkem (ve znění opravných usnesení) rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 30 000 Kč s příslušenstvím zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I), ohledně částky 2 035 271,50 Kč s příslušenstvím změnil tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá (výrok II), ohledně částky 759 128,50 Kč s příslušenstvím potvrdil v následujícím znění: „Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 759 128,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8 % p. a. za dobu od 15. 6. 2010 do 30. 6. 2010, s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p. a. za dobu od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % p. a. za dobu od 1. 7. 2012 do 30. 12. 2012, s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % p a. za dobu od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2017, s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % p. a. za dobu od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018, s úrokem z prodlení ve výši 8 % p. a. za dobu od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018, s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % p. a. za dobu od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019, s úrokem z prodlení ve výši 9 % p. a. za dobu od 1. 7. 2019 do 30. 6. 2020, s úrokem z prodlení ve výši 7,25 % p. a. za dobu od 1. 7. 2020 do 11. 2. 2021 a za dobu od 12. 2. 2021 do zaplacení s ročním úrokem ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.“ (výrok III), a rozhodl o náhradách nákladů řízení (výroky IV, V, VI).
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobce, zastoupený advokátem, a žalovaná (výslovně co do výroku III), včasnými dovoláními, která však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustná odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007).
Dovolání žalované tak podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tak není přípustné v rozsahu nároku na náhradu škody představované odměnou advokáta, neboť ani žalobou uplatněná částka nepřevyšuje částku 50 000 Kč, přičemž nejde o vztah ze spotřebitelských smluv, ani o pracovněprávní vztah a k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Ve vztahu k zbývajícím nárokům pak přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit námitka žalované, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s konstantními závěry judikatury dovolacího soudu ohledně „právní“ otázky opatření si finančních prostředků na rozvoj podnikání ze strany žalobce, uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3874/2015, přičemž odklon od judikatury spatřuje v tom, že „v daném směru nebylo provedeno jakékoli dokazování“. Námitka (ne však zcela srozumitelná v kontextu předložené rozhodovací praxe, neboť v nynější věci se odvolací soud majetností žalobce zabýval) totiž ve své podstatě směřuje do závěru odvolacího soudu, že žalobce „žádným jiným významným majetkem nedisponoval a v situaci, kdy i bez platební povinnosti uložené zajišťovacím příkazem dlužil (dlouhodobě) různým subjektům částku téměř 2 000 000 Kč a jeho jediný významný majetek byl zatížen čtyřmi zástavními právy k zajištění těchto pohledávek, lze jen obtížně předpokládat, že by byl reálně schopen opatřit si prostředky na splnění rozhodné daňové povinnosti úvěrem či zápůjčkou“, čímž směřuje do skutkových zjištění odvolacího soudu ohledně (ne)majetnosti žalobce, což z ní činí nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1068/2021, a ze dne 16. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3608/2020; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
K této námitce žalovaná výslovně konstruuje další samostatný dovolací důvod a přípustnost dovolání (tentokrát s odkazy na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4399/2015, a na nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16), a to, že se odvolací soud nevypořádal s její podstatnou argumentací, kterou uvedla již ve svém písemném odvolání ze dne 26. 8. 2020 a opětovně při ústním jednání odvolacího soudu konaném dne 11. 2. 2021. Žalovaná však ve skutečnosti (právě s ohledem na jí uváděnou judikaturu a citaci části odůvodnění napadeného rozsudku) opětovně rozporuje jen závěr odvolacího soudu o reálné neschopnosti žalobce opatřit si prostředky na splnění rozhodné daňové povinnosti úvěrem či zápůjčkou (tj. výsledek skutkových zjištění), čímž opět uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod, a proto námitka nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Ostatně žalovaná nenamítá, že by odvolací soud opomněl její konkrétní tvrzení či důkazní návrh týkající se existence jiného majetku, který mohl žalobce využít s menší či žádnou škodou. Žalovaná nadto ve své argumentaci (opakovaně) pomíjí, že soud není povinen budovat vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Nad rámec uvedeného dovolací soud konstatuje i nepřiléhavost žalovanou odkazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 30 Cdo 4399/2015), neboť tam šlo o právní otázku týkající se použití různých časových znění právních předpisů a současně měl Nejvyšší soud za naplněnou podmínku, že nedostatky odůvodnění (tamějšího odvolacího soudu) byly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele, nešlo tedy o námitku směřující do skutkového zjištění vyplývajícího z dokazování. Pokud jde o odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu, ani ten není přiléhavý, neboť nosná argumentace uvedená v nálezu Ústavního soudu záležela v tom, že dovolatelem provedené nesprávné rozlišení právní otázky od skutkové nemůže založit vadnost dovolání, toliko jen jeho případnou nepřípustnost. Ústavní soud se tedy v odkazovaném rozhodnutí zabýval jen dovolacím řízením, a pokud pro příklad právní otázky uvedl, že se může týkat i skutkových zjištění, tak jen pro jejich extrémní rozpor s provedenými důkazy, či nepřezkoumatelnost. Dovolací soud však v odůvodnění napadeného rozsudku žádnou zjevnou extrémnost a nepřezkoumatelnost neshledal, ostatně žalovaná ani konkrétní námitku v tomto směru nepředložila, neboť prostý nesouhlas se skutkovým zjištěním takovou ústavně konformní námitkou není.
Konečně žalovaná předložila otázku, zda „lze za použitelný důkazní prostředek v civilním soudním řízení považovat kategorii „běžné lidské zkušenosti“, při absenci dalšího souvisejícího rozhodování“, jež dle ní nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Žalovaná dílčí úsudek odvolacího soudu, že „…nelze přehlížet, že podle běžné lidské zkušenosti nebývá výtěžek exekuční dražby nemovitosti vyšší, než kupní cena dosažená při prodeji kupní smlouvou“, dává do souvislosti se závěrem, že „Městský soud v Praze v úzce související otázce dovozuje možnost vzniku relevantní újmy toliko na základě kategorie běžných lidských zkušeností“, a má za podstatnou skutečnost, že „…obava poškozeného v otázce možné zmanipulovanosti dražby (bez řádné opory této obavy v provedeném dokazování) nemůže představovat důvod odpovědnosti státu…“. Tato otázka (a související argumentace) však nemůže založit přípustnost dovolání, neboť na jejím vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo. Odvolací soud se zaobíral touto dílčí úvahou o běžné lidské zkušenosti pouze při posuzování toho, zda volní jednání žalobce při prodeji nemovitosti pod hrozbou dražby bylo racionální, přičemž jeho rozhodnutí o odpovědnosti žalované je založeno (krom nezákonného rozhodnutí a příčinné souvislosti) i na skutkovém zjištění, že „nevyšlo najevo (a žalovaná to ani netvrdila), že by při připravované dražbě byla nemovitost (alespoň s vyšší mírou pravděpodobnosti) prodána za sumu převyšující 4 000 000 Kč“. Dovolací soud tak uzavírá, že i kdyby odvolací soud dílčí úvahu o „běžné lidské zkušenosti“ v odůvodnění nepoužil, nelze přehlédnout, že pro rozhodnutí zůstává nosným závěrem, že zjištěná škoda byla výsledkem dokazování (zejména znaleckým posudkem), a že nižší než odvolacím soudem zjištěnou škodu žalovaná ani netvrdila. Na předložené otázce tedy zcela zjevně rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo.
Obdobně jako v případě žalované, přípustnost dovolání žalobce nemůže založit jeho námitka, že se odvolací soud odchýlil od závazných pokynů Nejvyššího soudu uvedených v kasačním rozhodnutí vydaném v nynější věci. Nejvyšší soud v dotčeném kasačním rozhodnutí zavázal soud prvního stupně, aby znovu posoudil, zda jsou splněny podmínky odpovědnosti státu podle §8 OdpŠk, tedy zda žalobci tvrzená škoda vznikla a zda je v příčinné souvislosti s vydaným nezákonným zajišťovacím příkazem, což odvolací soud nepochybně učinil. Námitka žalobce ovšem stejně jako v případě žalované nepřípustně směřuje vůči skutkovým závěrům, konkrétně k závěru o obvyklé ceně prodané nemovitosti, aniž by žalobce jako dovolací důvod předkládal konkrétní právní otázku i s vymezení předpokladů přípustnosti (srov. §241a odst. 1 až 3 o. s. ř.).
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což není.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 7. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu