ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3264.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 3264/2021-107
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobců a) M. K., narozeného dne XY, a b) J. K., narozené dne XY, oba bytem XY, zastoupených Mgr. Pavlem Francem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 567/33, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 260 179 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 8/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2021, č. j. 72 Co 98/2021-85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 10. 2020, č. j. 14 C 8/2020-58, zamítl žalobu, jíž se každý ze žalobců domáhal zaplacení částky 130 085 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I), změnil jej v nákladovém výroku II (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobci byli účastníky řízení, které sami iniciovali, ve věci projednávané u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 300/2014 (dále jen „posuzované řízení“) dne 6. 6. 2014. V posuzovaném řízení šlo o žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, kterou se žalobci domáhali po žalovaných z titulu neoprávněného užívání pozemku ve vlastnictví žalobců. Žalobci tvrdili, že žalovaní na jejich pozemku postavili stavby a v důsledku toho žalobcům vzniká bezdůvodné obohacení, v žalovaném období ve výši 25 601 Kč. Byl vydán elektronický platební rozkaz dne 18. 8. 2014, který byl v důsledku odporu žalovaných zrušen a věc byla nastavena na nařízení jednání, nicméně z důvodu zatížení soudu předcházejícími nevyřízenými žalobami, soud učiněným úředním záznamem z 25. 11. 2014 konstatoval, že z důvodu přednosti ve vyřízení předchozích žalob, bude věc „čekat na nařízení jednání“. Řízení tak spočívalo až do dne 6. 1. 2017, tedy 2 roky a dva měsíce, kdy soud jednání nařídil na den 2. 3. 2017. Poté proběhla 4 soudní jednání a na pátém byl již jen vyhlášen rozsudek dne 1. 9. 2017. Tedy v průběhu března až září 2017 bylo řízení na prvním stupni skončeno a po podání odvolání z obou stran sporu se posunulo k odvolacímu řízení dne 22. 2. 2018. Tam skončilo vyhlášením potvrzujícího rozhodnutí rozsudku soudu prvního stupně dne 20. 9. 2018. Spis byl vrácen soudu prvního stupně dne 23. 10. 2018. Právní moc nastala dnem 25. 10. 2018. Poté obě strany sporu podali ústavní stížnost, ačkoli tato byla s ohledem na bagatelnost žalované částky od počátku zřejmá k odmítnutí, což se taktéž stalo odmítnutím stížnosti žalobců dne 14. 1. 2019 a žalovaných dne 7. 1. 2020. Řízení probíhalo po dobu 4 let a 4 měsíců (resp. sedmi měsíců, do započítání vyřízení ústavní stížnosti žalobců) na dvou stupních soudní soustavy. Soudy prvního a druhého stupně rozhodovaly každý z nich jedenkrát a též Ústavní soud ve věci stížnosti obou účastníků. Žalovaná v rámci předběžného uplatnění nároku žalobců konstatovala porušení jejich práva na přiměřenou délku posuzovaného řízení.
Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v projednávané věci byly splněny zákonné předpoklady odpovědnosti žalované za nemajetkovou újmu, jež byla žalobcům způsobena nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. Nepříznivý dopad na délku posuzovaného řízení mělo především období nečinnosti prvostupňového soudu po dobu 26 měsíců. Byť důvodem této nečinnosti byla dle zjištění soudu prvního stupně nutnost přednostně vyřídit dříve napadlé spory, ze strany žalované nebyly tvrzeny a ani prokazovány žádné okolnosti, které by svědčily o tom, že se jednalo o výjimečně ospravedlnitelný stav dočasné přetíženosti soudu či konkrétního soudce. V posuzovaném řízení tedy došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), v jehož důsledku žalobcům vznikla presumovaná újma, za níž jim podle §31a OdpŠk náleží přiměřené zadostiučinění.
S odkazem na ustálenou judikaturu se odvolací soud ztotožnil též se závěrem soudu prvního stupně, že v projednávané věci jde o výjimečný případ, u nějž představuje dostatečné zadostiučinění konstatování porušení práva. Poukázal zejména na význam předmětu posuzovaného řízení, jež byl pro žalobce nepatrným. Žalobci se v posuzovaném řízení společně domáhali na žalovaných zaplacení peněžité částky 25 601 Kč s úrokem z prodlení 8,05% ročně z této částky od 30. 5. 2014 do zaplacení z titulu bezdůvodného obohacení, které v žalobou vymezeném období od 7. 6. 2012 do 20. 5. 2014 mělo na straně žalovaných vzniknout tím, že neoprávněně užívali část pozemku v jejich vlastnictví o výměře 69,1 m 2 . Podstatou sporu bylo řešení otázky, zda stavby oplocení, pařeniště a chodníčku vystavěné žalovanými za souhlasu předchozího vlastníka pozemku, který se nyní nachází vlastnictví žalobců, jsou součástí tohoto pozemku či nikoliv. Nelze přitom přehlédnout, že soudy se v posuzovaném řízení při řešení uvedené otázky neodchýlili od právního názoru vyjádřeného v usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2016, č. j. 15 Co 385/2015-172, vydaném v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 238 EC 137/2012, v němž bylo rozhodováno o stejném nároku žalobců za předchozí časové období. Uvedená skutečnost byla žalobcům známa a nepochybně již v průběhu posuzovaného řízení snížila míru jejich nejistoty ohledně jeho výsledku. Nadto při úvaze o významu posuzovaného řízení pro žalobce a v návaznosti na to i o formě přiměřeného zadostiučinění je třeba vzít v úvahu také skutečnost, že žalobci v posuzovaném řízení uplatňovali svůj peněžitý nárok ve výši 25 601 Kč s příslušenstvím společně jako vlastníci pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, obec XY, který nabyli do společného jmění manželů. Je tedy zřejmé, že žalobci v posuzovaném řízení sdíleli společný zájem a také následek v podobě nepřiměřené délky řízení. Jedná se tedy o případ sdílené újmy, která snižuje význam řízení pro každého ze žalobců a opodstatňuje nižší výši, respektive formu zadostiučinění.
Námitky žalobců, že výsledek posuzovaného řízení měl pro ně zásadní význam, neboť se dotýkal jejich vlastnického práva, otázky bydlení, dalších nároků vůči žalovaným i třetím osobám a měl vliv i na odpadnutí překážky, pro kterou jim stavební úřad nepovolil na předmětném pozemku stavbu rodinného domu, shledal odvolací soud nepodstatnými. Žalobci v tomto ohledu vyjadřují své subjektivní přesvědčení, které však zjevně nekoresponduje se skutečným předmětem posuzovaného řízení (peněžitý nárok z titulu bezdůvodného obohacení) a vlivem, který jeho výsledek mohl reálně na jejich právní i osobní poměry mít. Zcela nepřípadnými shledal odvolací soud námitky žalobců v tom smyslu, že peněžité zadostiučinění by jim mělo být přiznáno také proto, aby do budoucna nedocházelo k opakovanému porušení práva ze strany justičního systému, neboť zadostiučinění při odškodňování nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. plní funkci reparační a nikoliv sankční či preventivní.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I a III napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud ochýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelé formulují následující otázky:
1) Posouzení otázky celkové délky řízení a postupu orgánu veřejné moci ve vztahu k poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích za řízení, ve kterém došlo k průtahům delším než polovina celkové délky řízení, přičemž tyto průtahy samy o sobě přesáhly svým trváním dobu považovanou za standardní délku řízení.
2) Posouzení otázky složitosti řízení jakožto předpokladu přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích.
3) Posouzení otázky významu předmětu řízení pro žalobce jakožto předpokladu přiznání zadostiučinění v penězích.
4) Posouzení otázky neunesení důkazního břemene žalované ve vztahu k významu řízení pro žalobce.
Jako dovolací důvod dovolatelé uvádí nesprávné právní posouzení věci. Ve vztahu k první otázce dovolatelé neuvádějí, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud při řešení této otázky měl odchýlit. Namítají však, že soudní judikatura definovala, že samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době postačí tehdy, byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného. V posuzovaném řízení však žalobci nijak k průtahům v řízení nepřispěli. Dále dovolatelé namítají, že dle soudní judikatury (aniž by tuto judikaturu blíže konkretizovali) je dobou, po kterou lze očekávat, že může řízení obvykle trvat, doba 2 let. Posuzované řízení trvalo 4 roky a 7 měsíců, přičemž od podání žaloby do prvního jednání uplynula doba 2 let a 2 měsíců. Posuzované řízení tak bylo ve více než polovině své celkové doby stiženo průtahy. Jednou z hlavních a zcela významných okolností, za které k nemajetkové újmě došlo, tak byla nečinnost Městského soudu v Brně trvající 26 měsíců, kdy byli žalobci udržování v nejistotě ohledně výsledku řízení. Odčiněním újmy tímto postupem soudu způsobené žalobcům nemůže být ani následný vývoj řízení, kdy během následujících dvou let rozhodovaly dvě soudní instance a Ústavní soud. Dovolatelé tak považují za absurdní závěr odvolacího soudu, že nečinnost soudu nemohla nijak zasáhnout psychickou sféru žalobců.
Při řešení druhé otázky se soudy obou stupňů odchýlili od závěru Nejvyššího soudu vyjádřeného v rozsudku ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2139/2010, dle nějž je skutková složitost dána např. velkým počtem žalovaných či svědků nebo potřebou vyhotovení více znaleckých posudků. V posuzovaném řízení však bylo nezbytné toliko vyhodnotit právní otázku povahy součástí věci – staveb vybudovaných žalovanými na pozemcích žalobců. Nešlo o řízení s velkým počtem účastníků, nebylo třeba vyhotovovat znalecké posudky, ani předvolávat velké množství svědků. Meritum věci tak spočívalo pouze v právním hodnocení. Samotné meritorní projednání věci trvalo přes jeden rok, od prvního jednání po rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž se vycházelo pouze z listinných důkazů. Právní hodnocení věci bylo soudy jen převzato z dříve vydaného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2016, č. j. 15 Cdo 385/2015-172. Posuzované řízení se tak nevyznačovalo žádnou skutkovou, právní ani procesní složitostí.
Ve vztahu ke třetí otázce dovolatelé namítají, že řešení této otázky je v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), dle níž v řízeních jiných než s typově zvýšeným významem předmětu řízení pro účastníka je význam těchto řízení spíše standardní (dovolatelé však na žádnou konkrétní judikaturu neodkazují). Dále dovolatelé odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4125/2014, dle nějž břemeno tvrzení a břemeno důkazní o nižším významu předmětu řízení pro poškozeného nese žalovaný stát. Žalovaná však ve svých vyjádřeních netvrdila žádné skutečnosti týkající se nižšího významu předmětu řízení pro žalobce. Pouze odkázala na předmět řízení s odůvodněním, že se nejedná o žádné řízení, s nímž by judikatura spojovala zvýšený význam. Odvolací soud nepatrný význam předmětu řízení dovodil z výše peněžitého plnění, které bylo předmětem posuzovaného řízení. Předmětem řízení však nebyla pouze částka 25 601 Kč, ale též příslušenství této částky a náklady řízení. Předmětem řízení bylo vydání bezdůvodného obohacení za neoprávněné užívání jejich pozemku žalovanými. Míru významu předmětu řízení nelze v tomto případě odvozovat od výše žalované částky. Výši bezdůvodného obohacení nemohou žalobci určit podle svého subjektivního uvážení tak, aby výše odrážela skutečný zásah do jejich subjektivních práv, ale mohou požadovat pouze výši určenou dle zákonných pravidel. Nadto vedle výše kompenzace je v daném řízení významné také shledání a konstatování nezákonného zásahu třetích osob do vlastnického práva. Nelze tedy přijmout závěr odvolacího soudu, že význam předmětu řízení pro žalobce je v řízeních o peněžité plnění přímo úměrný výši žalované částky. V mnoha případech jsou totiž řízení o nižších částkách vedena ne proto, aby byla poskytnuta peněžitá náhrada, ale především proto, aby byli škůdci „potrestáni“ tím, že bude konstatováno, že se porušení cizího práva dopustili, a aby na ně byl prostřednictvím soudu vyvíjen také výchovný tlak. Význam řízení byl pro žalobce zcela zásadní. Žalobci se domáhali kompenzace za dílčí úsek mnohaletého a stále trvajícího poškozování soukromého vlastnictví žalobců, na kterém si právě z důvodu tohoto trvajícího protiprávního jednání nemohou postavit rodinný dům, ač právě z toho důvodu pozemek zakoupili. Odvolací soud se tak odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4385/2010, dle nějž smyslem náhrady nemajetkové újmy za porušení práva na projednání věci v přiměřené době je reparace úzkosti, duševního stresu v očekávání výsledku případu a nejistoty.
Ohledně čtvrté otázky dovolatelé rovněž odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4125/2014, přičemž namítají, že soud prvního stupně i odvolací soud řízení zatížili vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ohledně průtahu v rozsahu 26 měsíců, který žalovaná i soud prvního stupně omlouvali čekáním na pořadí, odvolací soud uzavřel, že ze strany žalované nebyly tvrzeny a ani prokázány žádné okolnosti, které by svědčily o tom, že se jednalo o výjimečně ospravedlnitelný stav dočasné přetíženosti soudu či konkrétního soudce. V rozporu s tímto závěrem odvolací soud sám tento nedostatek neodstranil ani nevyzval žalovanou k doplnění podstatných skutkových okolností o omluvitelnosti postupu a nečinnosti soudu prvního stupně v posuzovaném řízení. Postup soudu prvního stupně v posuzovaném řízení, který po dobu 26 měsíců v řízení neučinil žádný úkon, považují dovolatelé za neomluvitelný. Je odpovědností soudu, resp. soudce, jakým způsobem vede a koordinuje jednotlivá řízení. Za takovéto zásadní pochybení nemůže být dostatečnou kompenzací konstatování porušení práva žalobců.
Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil ve výroku I tak, že se mění rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žalované uloží povinnost zaplatit každému ze žalobců částku 130 085 Kč s příslušenstvím, a ve výroku III tak, že uloží žalované povinnost žalobcům uhradit náklady odvolacího řízení, a aby dovolatelům přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Dovolací soud předesílá, že přiznanou formou zadostiučinění se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci ustanovení §31a OdpŠk na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3007/2010).
V rozsudku ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010, Nejvyšší soud uvedl: „Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka (§31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), tj. to, co je pro něj v sázce, je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění (část IV. písm. d/ Stanoviska). Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného.“
Ve vztahu k přiměřenému zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva Nejvyšší soud ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), uvedl: „Evropský soud jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný).“
Z uvedeného tak je zřejmé, že dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu má konstatování porušení práva jako přiměřená forma zadostiučinění své místo v případech, kdy význam řízení byl pro poškozeného nepatrný, případně kdy délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena jednáním poškozeného.
Napadají-li dovolatelé závěr odvolacího soudu o přiměřeném zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva dovolací námitkou spočívající v tom, že se na délce řízení dovolatelé nijak negativně nepodíleli, míjí se tato námitka s právě uvedenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Z uvedené judikatury neplyne závěr, že by musela kumulativně nastat situace, v níž by předmět posuzovaného řízení byl pro poškozené nepatrného významu a současně poškození se na délce řízení v nezanedbatelné míře podíleli, nýbrž naopak postačí kterýkoliv z těchto závěrů. Namítají-li tudíž dovolatelé, že se na délce řízení nikterak nepodíleli, nezpochybňují tím dovoláním napadený rozsudek, neboť ani odvolací soud k takovému závěru nedospěl. Závěr o přiměřeném zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva postavil na posouzení kritéria významu předmětu řízení pro poškozené.
Namítají-li dovolatelé, že přiměřenou dobou řízení měla být v daném řízení doba 2 let, pak plně nedocenili závěry vyjádřené v shora citovaném Stanovisku. Dovolací soud zde vyložil, že k porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. Jinými slovy řečeno, k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat. Při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě (začasto protichůdné) složky práva na spravedlivý proces, totiž právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka (např. §2 o. s. ř., §2 s. ř. s., §1 tr. ř.). Již z tohoto důvodu není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu §31a OdpŠk, popř. čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Namítají-li dovolatelé, že standardní délka řízení představuje právě jen dva roky, přehlíží, že Stanovisko zohledňuje také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč. Dovolateli zmiňované období 2 let pak má význam pro samotné určení výše, v jaké je finanční odškodnění poskytováno, avšak nikterak neurčuje standardní délku řízení, jak dovolatelé namítají. První dovolateli vymezená otázka tudíž přípustnost dovolání nezakládá, neboť dovolací soud se při řešení dané otázky nikterak neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
Ohledně kritéria složitosti řízení Nejvyšší soud ve Stanovisku vysvětlil, že je třeba zohlednit okolnosti provázející řízení, a to jednak jeho složitost skutkovou (rozsah účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah prováděného dokazování a různorodost užitých důkazních prostředků – výslechy mnoha svědků, znalecké posudky, výslechy znalce apod.), složitost právního posouzení z hlediska aplikační i interpretační [závisející zejména na četnosti obdobných řízení s obdobnými skutkovými okolnostmi či existující judikatury a její ustálenosti (viz např. rozsudek senátu druhé sekce ESLP ze dne 25. 2. 2003, ve věci Tímár proti Maďarsku, stížnost č. 36186/97, odst. 35), povinnosti položit předběžnou otázku Evropskému soudnímu dvoru (nyní Soudnímu dvoru Evropské unie) či předběžném vyřešení ústavnosti aplikovaného právního předpisu atd.], a dále samozřejmě musí být uvažována i složitost procesní (procesní aktivita účastníků, četnost a srozumitelnost jejich podání a procesních návrhů, četnost opravných prostředků, výsledky řízení o těchto opravných prostředcích atd.). Závěr soudu prvního stupně, jenž v rámci kritéria složitosti řízení zohlednil, že řízení probíhalo před soudem prvního stupně, odvolacím soudem a Ústavním soudem a že bylo provedeno rozsáhlé dokazování, zejména listinnými důkazy, se tudíž nikterak neodchyluje od právě uvedených závěrů. Poukazují-li dovolatelé na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2139/2010, pomíjí, že i v tomto rozhodnutí byly jednotlivé aspekty zakládající vyšší složitost posuzovaného řízení, uvedeny pouze demonstrativně. Ani druhá dovolateli vymezená otázka tudíž přípustnost dovolání nezakládá, neboť soudy nižších stupňů se při řešení této otázky od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlily.
Dovolatelé správně poukazují na okolnost, že dovolací soud ve své rozhodovací praxi dospěl k závěru, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010). Na druhou stranu však soudu nic nebrání, aby zohlednil okolnosti rozhodné pro posouzení významu řízení pro účastníka, které jsou zjistitelné z účastníky označených důkazů k prokázání jiných jejich skutkových tvrzení, a to včetně spisového materiálu vztahujícího se k posuzovanému řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014). Nejde-li tedy o případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, pokud se v řízení neprokáže něco jiného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2490/2016, jakož i tam označenou prejudikaturu).
Dovolací soud tak uzavírá, že není aktivismem odvolacího soudu (a nejedná se ve smyslu §237 o. s. ř. o rozpor se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4125/2014, na kterých dovolatelé staví svoji argumentaci), pokud při posouzení faktorů majících dle §31a odst. 3 OdpŠk vliv na stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění přihlíží ke skutečnostem, jež mu jsou známy ze soudního spisu zaznamenávajícího průběh průtažného řízení, či např. již ze samotných žalobních tvrzení (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014). V daném případě odvolací soud zohlednil jednak výši žalované částky 25 601 Kč s příslušenstvím, jednak skutečnost, že poškození jakožto manželé vzniklou újmy sdíleli, jednak skutečnost, že vydání usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2016, č. j. 15 Co 385/2015-172, jímž bylo rozhodnuto o stejném nároku dovolatelů za jiné období, podstatným způsobem snížilo míru jejich nejistoty ohledně výsledku posuzovaného řízení. Veškeré tyto skutečnosti byly obsaženy ve spisu posuzovaného řízení.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že na význam řízení zpravidla má vliv výše částky, o niž se předmětné řízení vede (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 669/2013). Odvolací soud tuto judikaturu aplikoval, přičemž konkrétně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2490/2016, jejž ve svém rozhodnutí citoval. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je tudíž patrno, že odvolací soud posuzoval předmět řízení v celém jeho rozsahu.
Namítají-li dovolatelé, že v případě řízení o vydání bezdůvodného obohacení, nemůže být význam tohoto řízení určován výší žalované částky, neboť pro žalobce bylo důležité též „potrestání“ škůdců a samotné konstatování, že do jejich vlastnického práva je zasahováno, pomíjejí, že v těchto aspektech se řízení o vydání bezdůvodného obohacení nikterak neodlišuje od jakéhokoliv jiného sporného řízení. Pro jakékoliv důvodně vedené sporné řízení je totiž typické právě to, že žalovaný zasahuje do subjektivního práva žalobce, přičemž soudní moc konstatuje, že k tomuto zásahu dochází a žalovanému ukládá, aby svou povinnost plnil. Dovolací soud neshledává důvod k tomu, aby se od výše citovaného závěru, že v případě řízení o peněžité plnění má na posouzení významu předmětu řízení vliv výše žalované částky s příslušenstvím, jakkoliv odchýlil.
Námitky dovolatelů, že trvající protiprávní stav brání dovolatelům v realizaci jejich vlastnického práva k pozemkům v podobě jejich využití ke stavebnímu účelu, nejsou ve vztahu k posuzovanému řízení nikterak relevantní, neboť výsledkem posuzovaného řízení o vydání bezdůvodného obohacení nemohlo být zajištění možnosti dovolatelů na pozemcích stavět.
Dovolací soud tudíž neshledává ani odklon od dovolateli namítaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4385/2010, neboť odvolací soud se v souladu s právě citovaným rozhodnutím důsledně zabýval mírou nejistoty, v níž se dovolatelé v posuzovaném řízení ohledně jeho výsledku nacházeli.
Čtvrtá dovolateli vymezená otázka se obsahově shoduje se třetí vymezenou otázkou. Závěr odvolacího soudu, že ze strany žalované nebyly tvrzeny a ani prokázány žádné okolnosti, které by svědčily o tom, že se jednalo o výjimečně ospravedlnitelný stav dočasné přetíženosti soudu či konkrétního soudce, a tudíž průtah v počátku řízení nebyl průtahem ospravedlnitelným, což odvolací soud vedlo k závěru o nepřiměřené délce posuzovaného řízení, je závěrem učiněným ve prospěch dovolatelů. Z dovolateli namítaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4125/2014, nikterak neplyne, že by takovýto závěr měl vyústit v přiznání zadostiučinění v peněžité formě. Naopak Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že v případě bezvadného postupu soudu v posuzovaném řízení by nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za způsobenou újmu spočívající v porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě. Z toho důvodu je daná skutečnost již zohledněna v tomto závěru. Není tak v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, shledá-li odvolací soud postup soudů v posuzovaném řízení nikoliv natolik nesprávným, aby na jeho základě modifikoval stanovenou základní částku zadostiučinění, případně určil přiměřenou formu zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011). Ani tato otázka tudíž přípustnost dovolání nezakládá.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 7. 2022
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu