ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3463.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3463/2022-206
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby, v právní věci žalobkyně MIVO, spol. s r. o. , identifikační číslo osoby 63673011, se sídlem v Praze 5, Pod Děvínem 2914/36, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, která je v řízení podporována vedlejším účastníkem - Ústeckým krajem , se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 3118/48, zastoupeným Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem, se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. 193/20, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu a o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 22/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2022, č. j. 13 Co 173/2022-188, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 3. 2022, č. j. 24 C 22/2016-155, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 168 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 2. 3. 2016 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu v rozsahu úroku z prodlení požadovaného z částky168 000 Kč od 1. 9. 2015 do 1. 3. 2016 (výrok II) a dále co do částky 532 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 9. 2015 do zaplacení (výrok III), zastavil řízení ohledně nároku na zaplacení částky 31 612 307,50 Kč rovněž požadované se zákonným úrokem z prodlení od 1. 9. 2015 do zaplacení (výrok IV) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků v záhlaví označeným rozhodnutím ve vyhovujícím výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně (částečně) změnil tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 42 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 2. 3. 2016 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku a v zamítavém výroku o věci samé III potvrdil, a ve výroku IV jej změnil tak, že se řízení ohledně nároku na zaplacení částky 31 612 307,50 Kč s příslušenstvím nezastavuje.
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalované jednak zadostiučinění za nemajetkovou újmu zaplacením částky 700 000 Kč, jednak náhrady škody ve výši 31 612 307,50 Kč, obojího pak s úroky z prodlení v zákonné výši od 1. 9. 2015 do zaplacení, a to z titulu tvrzené nepřiměřené délky („průtahů“) řízení vedeného v prvním stupni u Magistrátu města Ústí nad Labem (jako stavebního úřadu) o žádosti žalobkyně ze dne 8. 4. 2008, jejímž prostřednictvím se dožadovala vydání rozhodnutí o umístění stavby „XY“ (dále též jen „posuzované řízení“).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (dále též „dovolatelka“) v rozsahu jeho výroku o věci samé (výrok I), pokud jím by potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu částky 126 000 Kč s příslušenstvím, včasným dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Úvodem třeba předeslat, že pro danou věc je vcelku nepodstatné, že odvolací soud, jak zdůrazněno v dovolání, zčásti nepřesně poučil účastníky o možnosti podat dovolání proti napadenému rozsudku v celém jeho rozsahu, jelikož v části, v níž přikročil k částečnému zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolání proti jím vydanému rozhodnutí přípustné není (§238 odst. 1 písm. k/ o. s. ř.) a zároveň tato kasační část výroku dovoláním dotčena nebyla (§242 odst. 1 o. s. ř.).
Námitky obsažené v bodu VI, posledním odstavci dovolání, podle nichž „tvrzení odvolacího soudu uvedené v bodě 31. napadeného rozsudku (blíže popsané) neodpovídá skutkovým zjištěným soudu první instance“ nemohou přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit již proto, že předmětem dovolacího přezkumu je rozhodnutí odvolacího soudu, nikoliv soudu prvního stupně a jen ze skutkových zjištění odvolacího soudu (popřípadě soudu prvního stupně, jež odvolací soud jako správná vzal za svá) je tak dovolací soud v zásadě povinen vycházet (§241a odst. 1 o. s. ř.). V dovolání je sice možné zpochybnit způsob, jakým odvolací soud dosáhl jím učiněných skutkových zjištění, to však jen na základě předestření konkrétní otázky procesního práva, která musí být obligatorně doprovázena vymezením přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), kterážto náležitost ve vztahu k právě uvedené námitce v podaném dovolání zcela absentuje. Vytčená vada dovolání přitom nebyla odstraněna v zákonem určené lhůtě a činí v tomu odpovídajícím rozsahu dovolání pro jeho vady neprojednatelným (§243c odst. 1 o. s. ř.). Ve stručnosti možno připomenout, že k ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se vyjádřil souhrnně i Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž ani v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání (nebo jeho část), aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález ze dne 11. 2.2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Vzpomínané výtky žalované tak lze v procesní rovině vnímat jen jako poukaz na možné vady řízení. Vady řízení tkvící v tvrzeném nesouladu skutkových zjištění odvolacího soudu s tím, co mělo být v řízení zjištěno (tzv. „rozpor se spisy“) ovšem nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu §237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci. Uvedené přiměřeně platí i pro navazující námitku, že soudy nereagovaly na podání žalované učiněná v průběhu řízení, stejně jako pro výtku (konstruovanou navíc zcela nepřípustně na skutkovém základu odlišném od toho, z něhož vycházel odvolací soud), že žalobkyně se po vydání územního plánu developerského projektu „ de facto vzdala“.
Bylo-li žalovanou namítáno, že se odvolací soud nepřípadně odkazoval na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, či ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014, ačkoliv v nich uvedené názory byly již překonány nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS/570/20, a posléze též rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, pak je třeba uvést, že se tak stalo jen ve vztahu k těm správním řízením, na něž článek 6 Evropské úmluvy o lidských právech nedopadal (v posuzovaném řízení o takovou věc, jak vyložily soudy obou stupňů, nešlo).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá principiální námitka žalované vytýkající odvolacímu soudu, že se při zvažování, zda posuzované řízení proběhlo v přiměřené době, komplexně nezabýval všemi kritérii vytýčenými v ustanovení §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů [dále jen „OdpŠk“], pokud je mu v té souvislosti vytýkán nedostatek respektu k závěrům plynoucím zejména z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, a ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (zdůrazňující potřebu náležitého hodnocení všech zákonných kritérií již při zvažování toho, zda řízení proběhlo v přiměřené době či nikoliv). Odvolací soud se měl podle dovolatelky rovněž odchýlit od rozsudku ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 89/2015 (akcentujícího zásadní vliv kritéria významu řízení pro poškozeného), a návazně též od usnesení ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 77/2016, resp. od usnesení ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2468/2015 (rozlišujícího nepřiměřenou délku řízení od průtahů v něm učiněných).
Nejvyšší soud v obecné rovině souhlasí s právní argumentací dovolatelky o potřebě náležitého a komplexního hodnocení příčin majících vliv na délku řízení, a to prostřednictvím posouzení jednotlivých kritérií vtělených do §31a odst. 3 OdpŠk, oproti ní však má za to, že odvolací soud, sice stručně (ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř.), leč dostatečně a výstižně jednotlivá zákonná kritéria v důvodech napadeného rozsudku zhodnotil, čemuž na překážku není fakt, že zásadní význam v posuzovaném řízení přiznával právě kritériu postupu orgánu veřejné moci. Vycházeje z jím učiněných skutkových zjištění je zřejmé, že vliv vadného a flagrantně nezákonného postupu správního orgánu prvního stupně [který ve třech (z celkem čtyř) po sobě jdoucích rozhodnutí naprosto dogmaticky a soustavně ignoroval závazný právní názor odvolacího správního orgánu, přičemž zmíněná indolence stavebního úřadu vůči procesním právům účastníků řízení (i vůči správnímu řádu) byla převažující (ne-li výlučnou) příčinou zjištěné nepřiměřené délky posuzovaného řízení], byl dostačující pro nosnou úvahu odvolacího soudu, která tak nekoliduje ani se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021, podle něhož v rámci kritéria postupu orgánu veřejné moci lze státu přičítat prodloužení řízení v případě tzv. kvalifikované kasace. Tou je třeba rozumět například případy, v nichž dojde ke zrušení rozhodnutí soudu (zde správního orgánu) nižšího stupně jen proto, že soud (správní orgán) nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího stupně. Rovněž Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, uzavřel, že instančnost řízení, která je posuzována v rámci kritéria složitosti věci ve smyslu §31a odst. 3 OdpŠk, nemůže být vykládána v neprospěch poškozeného, byla-li nepřiměřená délka řízení způsobena opakovaným posuzováním věci na jednotlivých stupních soudní (zde správní) soustavy, jež lze v konkrétní věci přičíst k tíži soudům (zde správním orgánům). Pokud obecné soudy v takové situaci (nazývané jako soudní, resp. správní „ping-pong“) zkrátí zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení s odkazem na složitost věci (jak se toho v přítomné věci domáhala dovolatelka), poruší tím základní právo poškozeného na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Nejvyšší soud v posledně označeném rozsudku vysvětlil, že uvedené závěry Ústavního soudu dovozené ve vztahu k soudnímu přezkumu lze tím více vztáhnout i na opakované posuzování věci správními orgány, nota bene mělo-li svůj původ v opakovaném a zvlášť závažném porušení procesních předpisů.
Z přezkoumávaného rozsudku je také zcela zřejmé, že odvolací soud neponechal (oproti mínění dovolatelky a tedy i zcela v intencích výše zmiňované judikatury) stranou své pozornosti ani ostatní kritéria, nýbrž učinil, prostřednictvím opisu - pojmem „bez dalšího“, závěr, že se na délce posuzovaného řízení valnou měrou nepodílela. Své úvahy na dané téma pak zcela srozumitelně rozvedl v odstavci 31 napadeného rozsudku, a to v souvislosti s odůvodňováním výše poskytnuté relutární satisfakce. Je přitom zřejmé, že hodnocení jednotlivých zákonných kritérií bude shodné, ať už jde o posuzování přiměřenosti délky posuzovaného řízení, tedy vlastní existence odpovědnostního titulu, nebo jsou-li případně totožná kritéria (znovu, avšak shodným způsobem) návazně zvažována pro účely stanovení vhodné formy (nebo výše) zadostiučinění za zjištěnou nemajetkovou újmu.
Zpochybňuje-li dovolatelka hodnocení kritéria významu řízení pro poškozeného v souvislosti se změnou územního plánu, k níž došlo v průběhu posuzovaného řízení, opomíjí, že soud prvního stupně dospěl k závěru o zvýšeném významu posuzovaného řízení pro žalobkyni (viz odstavec 36 jeho rozsudku), kdežto odvolací soud oproti tomu na standardní význam řízení pro poškozenou žalobkyni usuzoval i z toho, že (právě pro v mezidobí nastalou změnu územního plánu) došlo ve vztahu k ní k podstatnému poklesu onoho významu. Tím, že k uvedené skutečnosti přihlédl a vnímal ji jako důvod k hodnocení posuzovaného řízení po celou dobu jeho trvání jen jako standardního, se nikterak nevzepřel závěrům, jichž Nejvyšší soud dosáhl v rozsudku ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, nebo ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněném pod č. 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pokud dovodil, že význam předmětu řízení nemusí být po celou dobu jeho trvání neměnnou veličinou. Soudní praxe přitom akceptuje postup soudů nižších stupňů, které změnu významu předmětu řízení pro poškozeného zohlední tak, že posuzované řízení rozdělí na dvě či více částí a ve vztahu k nim pak použijí rozdílná modifikační hlediska daného kritéria v závislosti na jeho proměnách, stejně tak ale není vyloučeno, aby byla uvedená skutečnost zohledněna až v celkovém procentuálním vyjádření daného kritéria vážícího se k posuzovanému řízení jako celku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 94/2022).
Námitka žalované, že poměr mezi jednotlivými zákonnými kritérii, jak je při modifikaci základní částky zohlednil odvolací soud, je nepřiměřený (a potud jsoucí v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012), nemůže sama o sobě založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud připomíná, že v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Z uvedeného plyne, že účinné zpochybnění proporcionality hodnocení jednotlivých kritérií vedoucích k závěru o nepřiměřené délce řízení a případně i k závěru o formě a výši zadostiučinění pojmově předpokládá, že dovolatel současně v dovolacím řízení s úspěchem napadne způsob hodnocení nejméně jednoho ze zákonných kritérií (k čemuž ovšem v poměrech právě projednávané věci nedošlo, když dovolání nebylo shledáno přípustným).
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu