ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.94.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 94/2022-177
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce M. V. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 48/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2021, č. j. 58 Co 235/2021-151, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 4. 2021, č. j. 17 C 48/2020-120, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 65 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 135 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 34 912 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (ad II) a ve výroku o nákladech řízení (ad III) potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a vyslovil, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 C 93/2013 (dále jen „posuzované řízení“).
Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl dovoláním směřujícím proti potvrzujícímu výroku, avšak jen v rozsahu částky 100 000 Kč, pokud jím došlo k zamítnutí žaloby a dále dovolání směřovalo proti výroku II, o nákladech odvolacího řízení. Dovolání bylo posléze (ještě v zákonem stanovené lhůtě) doplněno. Podané dovolání však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud úvodem připomíná svou dlouholetou ustálenou judikaturu, podle níž stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Nejvyšší soud přisvědčuje dovolateli – s odkazem na jím přiléhavě citovanou judikaturu - v závěru, že kritérium významu řízení pro účastníka je vskutku nejvýznamnějším kritériem a že je v zásadě v úměře k tomu, co bylo pro účastníka jednotlivého posuzovaného řízení tzv. v sázce. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu při absenci skutečností zakládajících zvýšený nebo snížený význam předmětu řízení pro poškozeného je nutné dojít k závěru o jeho standardním významu, který se v základní částce odškodnění nijak neprojeví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, nebo ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1602/2011). K tomu pak mohou samozřejmě přistupovat jednotlivé okolnosti konkrétního případu, které mohou takto standardní význam řízení pro poškozeného modifikovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2399/2017). Současně ale platí, že význam předmětu řízení není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může dojít k jeho snížení nebo naopak zvýšení. Předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, nebo ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod č. 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Význam předmětu řízení se logicky promítá i do pociťované nemajetkové újmy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3291/2013, ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1527/2014, nebo ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1743/2014).
V posuzovaném řízení odvolací soud zcela v souladu s právě prezentovanou judikaturou posoudil s ohledem na značnou výši žalované částky, jež byla předmětem posuzovaného řízení, význam řízení od okamžiku doručení žaloby tehdejšímu žalovanému (nynějšímu žalobci) dne 27. 5. 2013, jako zvýšený, a to až listopadu 2015, kdy byla soudy z důvodu promlčení nároku pravomocně zamítnuta žaloba směřující proti jinému z původně společně žalovaných účastníků. Přitom důvod zamítnutí (v důsledku promlčení nároku) byl shodný s tím, jímž se v posuzovaném řízení na základě obdobně konstruovaných skutkových tvrzení bránil i nynější žalobce. K dalšímu snížení významu posuzovaného řízení pro nynějšího žalobce mělo podle odvolacího soudu dojít „v průběhu roku 2016, kdy mělo být s konečnou platností rozhodnuto o dovolání podaném žalobcem v jednom z paralelně vedených řízeních (dovolací soud na tomto místě na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně – srov. odstavec 5 jeho rozsudku – toliko upřesňuje, že Nejvyšší soud rozhodl o dovolání dne 27. 6. 2016). Spojil-li odvolací soud následné období (až do pravomocného skončení posuzovaného řízení, to je do 16. 10. 2019) se závěrem o naopak sníženém významu řízení pro nynějšího žalobce, aby poté následně dovodil, že (zhruba stejně dlouhá) období, kdy mělo řízení pro žalobce zvýšený a později naopak snížený význam indikují závěr, že z hlediska celkové délky řízení byl jeho význam pro žalobce standardní, nelze takové posouzení ve výsledku považovat za rozporné s výše nastíněnou judikaturou Nejvyššího soudu a důvod přípustnosti dovolání tak není podle §237 o. s. ř. dán.
Rovněž při řešení otázek, zda při odškodňování nepřiměřené délky řízení je možno využití řádného opravného prostředku považovat za skutečnost subsumovatelnou pod kritérium složitosti řízení, a dále zda při odškodňování nepřiměřené délky řízení je dvouinstanční rozhodování soudů ve věci možno hodnotit ve smyslu instančnosti řízení, se odvolací soud od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, neboť ta vychází z předpokladu, že s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení. Složitost věci tedy může být dána na základě počtu stupňů soudní soustavy, v nichž byla věc rozhodována, bez ohledu na důvodnost podaných opravných prostředků či postup orgánů veřejné moci a v tomto ohledu lze delší dobu řízení mít za ospravedlnitelnou (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013). Odvolací soud přitom zohlednil relevantní judikaturu Nejvyššího soudu i v tom, že procesní složitost umocňuje potřeba opakovaně rozhodovat o dílčích procesních otázkách (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3175/2015) a ani ze žalobcem akcentovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014, neplyne, že by každé řízení mělo trvat nejvýše dva roky, popř. že by u řízení přesahujícího uvedenou dobu nemělo být přihlíženo k zákonem předjímanému kritériu složitosti. Ani potud není důvod přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. naplněn.
Ve vztahu k námitce, že se odvolací soud nevypořádal „s průtahy v řízení kombinovanými se zmatečností postupu rozhodujícího orgánu v řízení, pro které bylo předmětné [posuzované] řízení přerušeno“ se argumentace dovolatele zásadně míjí s důvody napadeného rozsudku odvolacího soudu, který jako správné zcela převzal závěry soudu prvního stupně (srov. zejména jeho odst. 30), jenž naopak v řízení [vedeném před tímtéž soudem pod sp. zn. 9 C 358/2014], pro nějž bylo řízení přerušeno, průtahy a závažné procesní nedostatky shledal a náležitě je zhodnotil v přiznaném zadostiučinění právě v rámci posuzovaného řízení. Zmínil přitom výslovně i žalobcem zdůrazňované průtahy v dovolacím řízení, k nimž došlo v paralelně probíhajícím řízení. Ostatně nakonec právě proto přiznané zadostiučinění v nyní projednávané věci se týkalo celé délky posuzovaného řízení a nikoliv jen jeho „nepřerušené“ části.
Při posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy tak odvolací soud (soud prvního stupně) postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, když se zabýval otázkou, zda vedlejší řízení, pro něž bylo posuzované řízení přerušeno, bylo nepřiměřeně dlouhé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009). Již jen proto se s argumentací soudů obou stupňů míjí i poukaz dovolatele na pořádkovou lhůtu vtělenou do §243c odst. 1 věta druhá o. s. ř., ve znění účinném do 29. 9. 2017, jak je zmiňována v doplnění dovolání, neboť zjištěné opakované průtahy v dovolacím řízení byly naopak jedním z důvodů pro výsledný závěr o existenci tzv. odpovědnostního titulu a o výši odpovídajícího zadostiučinění.
Dovoláním předestíraná skutečnost, že Krajským soudem v Hradci Králové zrušený („první“) rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové byl „zmatečný“ ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů učiněných v rámci kompenzačního řízení nikterak neplyne. Své odlišné právní posouzení věci tak žalobce konstruuje na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, resp. soud prvního stupně [jež naopak dospěly k závěru, že důvodem kasace prvního rozsudku v posuzovaném řízení byly skutečnosti, jež šly na vrub tehdejšímu žalobci] a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Konečně ani námitka žalobce, že poměr mezi kritérii složitosti řízení a postupu orgánu veřejné moci, jak je při modifikaci základní částky zohlednil odvolací soud, je nepřiměřený, nemůže sama o sobě založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud připomíná, že v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje, jak bylo vysvětleno již výše, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění Z uvedeného ovšem plyne, že účinné zpochybnění proporcionality hodnocení jednotlivých kritérií vedoucích k závěru o nepřiměřené délce řízení a případně i k závěru o formě a výši zadostiučinění pojmově předpokládá, že dovolatel současně v dovolacím řízení s úspěchem napadne způsob hodnocení nejméně jednoho ze zákonných kritérií (k čemuž ovšem v poměrech právě projednávané věci nedošlo).
Závěrem považuje Nejvyšší soud, se zřetelem k tomu, jak bylo dovolání koncipováno, za vhodné zmínit, že si je vědom svého rozsudku ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2951/2021, který byl vydán ve věci poškozeného L. P., jenž byl dalším ze žalovaných v původním (posuzovaném) řízení. Nicméně rozsudek odvolacího soudu v nyní přezkoumávané věci byl založen na v zásadě odlišných právních závěrech, nežli rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 54 Co 124/2021, jenž byl na základě podaného dovolání zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V nyní projednávané věci totiž není rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo deficitem nesprávného posouzení tzv. souběžných řízení, sdílené újmy, nedostatku skutkových zjištění při posuzování postupu soudů v odškodňovaném řízení a nebyly jím ani pominuty okolnosti určující pro náležité posouzení kritéria významu daného řízení pro poškozeného. Sluší se též doplnit, že Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, vysvětlil, že obecně nelze dospět k závěru, že by přiznané zadostiučinění ve vztahu ke všem účastníkům téhož průtažného řízení muselo být nutně totožné (k tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. III. ÚS 2996/21)
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné, bez ohledu na to, že žalobce ve vztahu k němu namítá i existenci tzv. jiné vady řízení.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu