ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3473.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3473/2022-102
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby, v právní věci žalobkyně O. B. T. K. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 103/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2022, č. j. 25 Co 199/2022-80, takto:´
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou jí nesprávným úředním postupem v kompenzačním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 93/2017 (dále jen „posuzované řízení“).
Rozsudkem ze dne 28. 2. 2022, č. j. 43 C 103/2021-64, soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla dovoláním v celém jeho rozsahu, omezeném ve vztahu k výroku o věci samé částkou 100 000 Kč s příslušenstvím. Nejvyšší soud podané dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
K námitce žalobkyně, že napadené rozhodnutí je v rozporu se závěrem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014, v němž bylo uvedeno, že: „smysl krácení základní částky o jednu polovinu za první dva roky řízení spočívá v tom, že dva roky řízení lze považovat za dobu, po kterou soudní řízení obvykle může trvat“, Nejvyšší soud shledal, že tato otázka nemůže dle §237 o. s. ř. přípustnost dovolání založit. Z citovaného rozhodnutí totiž neplyne, že by každé řízení mělo trvat nejvýše dva roky, popř. že by u řízení přesahujícího uvedenou dobu nemělo být přihlíženo k zákonem předjímanému kritériu složitosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2 2022, sp. zn. 30 Cdo 94/2022). Již ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen Stanovisko), Nejvyšší soud uvedl, že není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, popř. čl. 6 Úmluvy mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 10/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2109/15, a usnesení ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1551/2017).
Námitka, že napadené rozhodnutí je v rozporu se závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 21. 8. 2015, ve věci Hajrudinović proti Slovinsku , stížnost č. 69319/12, také nemůže přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit. Nejvyšší soud totiž ve svých rozhodnutích (od nichž se odvolací soud v posuzovaném případě neodchýlil) ustáleně konstatuje, že pokud se při posuzování délky kompenzačního řízení podle ESLP nepoužijí tatáž kritéria (srov. výše zmiňovaný rozsudek ESLP, odst. 50), nelze tím rozumět nic jiného, než že při posuzování délky kompenzačního řízení nelze mechanicky aplikovat kritéria tak, jak byla zjištěna a jak se podepsala na modifikaci základní částky přiznané v původním nepřiměřeně dlouhém řízení, tedy že se v kompenzačním řízení ona kritéria nepoužijí stejným způsobem. Pro tento závěr zřetelně hovoří i skutečnost, že ESLP ve své judikatuře nevyložil, jaká jiná (odlišná) kritéria by se měla při posuzování délky kompenzačního řízení specificky aplikovat. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu není možné činit závěry, že by kompenzační řízení mělo skončit podstatně dříve oproti řízením jiným, nebo že by mělo mít ze své podstaty zvýšený význam pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15).
Naznačuje-li dovolatelka, i s ohledem na v dovolání citované rozsudky ESLP ze dne 21. 12. 2010 ve věci Belperio a Ciarmoli proti Itálii , stížnost č. 7932/04, ze dne 27. 6. 2000 ve věci Frydlender proti Francii , stížnost č. 30979/96, a ze dne 8. 2. 2018 ve věci Žirovnický proti České republice , stížnost č. 10092/13, že takto ESLP stanovil právně závazný názor na délku kompenzačního řízení, kterou lze ještě považovat za přiměřenou, jíž se odvolací soud neřídil, nezakládá daná otázka přípustnost dovolání, neboť i u kompenzačních řízení je třeba vycházet z obecného závěru, že abstraktní nejvyšší možnou délku řízení určit nelze, naopak i zde je třeba vycházet z konkrétních okolností každého jednotlivého případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3177/2020, ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021, nebo ze dne 5. 7. 2021, 30 Cdo 622/2021).
Dále dovolatelka namítala, že první kasační rozsudek Městského soudu v Praze v původním kompenzačním řízení byl naprosto zmatečný a že kasace jím provedená byla nelogická a jen zatěžovala řízení, čímž se podepsala na jeho délce. Na takovém základě pak bylo podle dovolatelky nutné zkoumat postup rozhodujících orgánů i z materiálního hlediska (náplň jednotlivých jednání a logičnost postupu ve vztahu k předmětu sporu). Ani tato námitka však přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit nemůže, jelikož dovolatelkou namítaná zmatečnost a nelogičnost kasačního rozsudku Městského soudu v Praze ze skutkových zjištění soudů nevyplývá. Své odlišné právní posouzení věci tak žalobkyně konstruuje na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a takto uplatněná námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Nakonec, co se týče požadovaného srovnávání předmětného řízení s dovolatelkou předloženou věcí vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 Co 28/2017, které odvolací soud neprovedl, jelikož uzavřel, že tato věc není pro řešení nynějšího nároku přiléhavá, se odvolací soud také neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a není tak naplněn předpoklad přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. Jak již bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud dlouhodobě vychází ze závěru, že při posuzování přiměřenosti délky řízení není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu §31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Již proto není na místě provádět jakékoliv srovnávání posuzovaného řízení s průběhem řízení jiných. Žalobkyně ve vztahu k údajné potřebě srovnávání obdobných řízení v dovolání nepříhodně poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který se ovšem týkal nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí (usnesení o zahájení trestního stíhání) a nikoliv újmy způsobené (jako v posuzovaném řízení) nepřiměřenou délkou řízení před soudem, ve vztahu k níž je třeba postupovat důsledně podle Stanoviska. Neprovedením srovnání posuzované věci s výsledkem jiných kompenzačních řízení tak nemohlo dojít ani k zásahu do základních práv žalobkyně.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 12. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu