ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3503.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3503/2020-262
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobkyně V. K. , nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Martinem Prosserem, advokátem se sídlem v Praze 5, Matoušova 515/12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 15 153 450 Kč a peněžitý důchod, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 24/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2019, č. j. 62 Co 290/2019-184, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2019, č. j. 62 Co 290/2019-184, a dále rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 4. 2019, č. j. 18 C 24/2017-161, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení 15 000 000 Kč jakožto odškodnění za nemajetkovou újmu a náhrady škody 153 450 Kč, která představuje výživné za období od 28. 1. 2016 do 27. 1. 2017 a dále vyplácení peněžitého důchodu za období od 27. 1. 2017 do 11. 1. 2021 ve výši 14 492,50 Kč měsíčně, od 12. 1. 2021 do 11. 1. 2026 ve výši 16 197,50 Kč měsíčně, od 12. 2. 2026 do 11. 1. 2029 ve výši 18 755 Kč měsíčně, od 12. 2. 2029 do 11. 1. 2030 ve výši 21 312,50 Kč měsíčně, od 12. 2. 2030 do 11. 1. 2038 ve výši 21 312,50 Kč měsíčně. Nemajetková újma a škoda žalobkyni vznikla úmrtím jejího otce P. K., ke kterému došlo v důsledku nesprávného úředního postupu policejního orgánu.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 4. 2019, č. j. 18 C 24/2017-161, zamítl žalobu o zaplacení 15 153 450 Kč (výrok I, představující nárok o odškodnění nemajetkové újmy a náhradu výživného), dále zamítl žalobu na výše vymezené vyplácení výživného (výrok II) a rozhodl, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok III).
3. Soud prvního stupně na základě jím provedeného dokazování dospěl ke skutkovému závěru, podle něhož dne 28. 1. 2016 došlo při realizaci případu policejního orgánu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Obvodního ředitelství Praha II, Služby kriminální policie a vyšetřování, k zadržení P. K., který byl umístěn v cele u tohoto policejního orgánu v Nádražní ulici v Praze 5. Téhož dne po 20:00 hodině došlo k úmrtí zadrženého. Tělo bylo nalezeno po 20:24 hodin bez známek života, zadržený byl oběšený na mříži policejní cely. Danou věcí se zabývala Generální inspekce bezpečnostních sborů, která prošetřovala podezření ze spáchání přečinu porušení povinnosti strážní služby dle §389 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se mohl dopustit neustanovený policista porušením čl. 7 závazného pokynu policejního prezidenta č. 159/2009 ze dne 2. 12. 2009, o eskortách, střežení osob a o policejních celách. Žalobkyně byla blízkou osobou, dcerou, zemřelého P. K..
4. V rovině právního posouzení soud prvního stupně na věc aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“ nebo „zák. č. 82/1998 Sb.“. Dospěl k závěru, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, když vrchní inspektor nadpraporčík M. Š. a komisař nadporučík J. Z., byli v souvislosti s prošetřováním okolností úmrtí P. K. rozhodnutím ředitele Obvodního ředitelství policie Praha II uznáni vinnými ze spáchání kázeňského přestupku.
5. Nebylo však možné podle soudu prvního stupně uzavřít, že by prokázaný nesprávný úřední postup byl takovou příčinou, bez jejíž existence by nevznikl škodný následek, protože k úmrtí zadržené osoby vedlo rozhodnutí této osoby, které je zásadní příčinou, přičemž i při dodržení povinnosti zkontrolovat zadrženou osobu jednou za hodinu, by byl podezřelému poskytnut dostatek času na realizaci sebepoškozujícího záměru. Také uvedl, že není v silách policie zabránit jakémukoliv sebepoškozujícímu jednání. Umístění zadržené osoby do místnosti jiné, než je cela dle pokynu policejního prezidenta, avšak materiálně naplňující parametry cely (zamřížovaná uzamykatelná místnost, podlaha obložena dlažbou, vykachlíkované stěny, železná lavice s dřevěným povrchem pevně připevněná k podlaze, v nedávné minulosti sloužila jako policejní cela), pak nemohlo mít na úmrtí osoby žádný vliv. Soud má za to, že příčinná souvislost by nebyla dána ani v případě, že by soud shledal nesprávný úřední postup ve skutečnosti, že podezřelému byla ponechána mikina se všitou tkaničkou v kapuci. P. K. byl zadržen v souladu se zákonem, ze zákonných důvodů, z jeho chování popsaného v protokolech ze dne 28. 1. 2016 a z jeho vyšetření, nelze dovodit, že policie mohla vědět o riziku násilného chování vůči sobě samému.
6. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
7. Odvolací soud po zopakování a doplnění dokazování upřesnil soudem prvního stupně jinak správně a dostatečně zjištěný skutkový stav s následujícím relevantním skutkovým závěrem: dne 28. 1. 2016 v 10:52 hodin byl po předchozím písemném souhlasu státního zástupce policejním orgánem zadržen P. K., jako podezřelý ze spáchání zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, zločinu poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle §276 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. c) tr. zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Ve 13:50 hodin byl P. K. vyšetřen lékařem se závěrem, že je schopen policejních úkonů a umístění v cele. Od 15:02 hodin do 16:32 hodin P. K. ve věci vypovídal, ke spáchání trestné činnosti se doznal, uvedl, že celé věci lituje a chtěl by nahradit vzniklou škodu. Od 18:45 hodin do 19:10 hodin byl P. K. snímán policejním orgánem pachový vzorek. Po 20:00 hodině došlo v policejní cele k úmrtí P. K. oběšením na tkaničce od mikiny. Z. B., matka P. K., vypověděla, že syna viděla naposledy ráno dne 28. 1. 2016, byl psychicky zdráv, nikdy v minulosti se na psychiatrii neléčil, nebral žádné léky ani drogy, alkohol nepil, byl psychicky naprosto v pořádku, plánoval budoucnost. Komisař nadporučík J. Z., a vrchní inspektor nadpraporčík M. Š., příslušníci Policie ČR, byli dne 30. 8. 2016 uznáni vinnými ze spáchání kázeňského přestupku tím, že z nedbalosti v průběhu realizace trestní věci po zadržení podezřelého P. K. 1) při osobní prohlídce zadrženého před jeho umístěním do cely neodebrali zadrženému mikinu s tkaničkou na stahování v kapuci, 2) neurčili odpovědnou osobu za střežení zadrženého nejpozději v době od 19:15 hodin a 3) umístili zadrženého do cely označené jako „B209“.
8. Po právní stránce měl odvolací soud za správné hodnocení soudu prvního stupně, vycházel z toho, že příslušníci policejního orgánu J. Z.. a M. Š., se dopustili nesprávného úředního postupu ve smyslu §13 odst. 1 věty první OdpŠk spočívajícího v porušení §29 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, čl. 16 odst. 2 a 4 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 159/2009, o eskortách, střežení osob a o policejních celách (dále jen „závazný pokyn“), čl. 10 odst. 2 závazného pokynu a Pokynu ředitele Obvodního ředitelství policie Praha II č. 144/2012. Nesprávnost zvoleného úředního postupu vyplývá z rozhodnutí ředitele Obvodního ředitelství policie Praha II ve věcech kázeňských ze dne 30. 8. 2016 číslo 451, 452/2016.
9. Odvolací soud měl shodně se soudem prvního stupně za to, že nelze bez jakýchkoliv pochybností uzavřít, že nebýt nesprávného úředního postupu policistů, nedošlo by ke škodní události v podobě smrti zadržené osoby a tím ke vzniku újmy na straně žalobkyně. P. K. byl podezřelý ze spáchání majetkové trestné činnosti, po svém zadržení spolupracoval s příslušníky Policie ČR, k trestné činnosti se doznal, vyjádřil nad svým jednáním lítost a snahu nahradit způsobenou škodu. Osobám blízkým, příslušníkům Policie ČR i lékaři se jevil jako osoba psychicky zdravá, způsobilá policejních úkonů a umístění v cele. Žádné okolnosti nenasvědčovaly tomu, že by měl být nad P. K. zvýšen dohled či prováděna nepřetržitá kontrola. Policisté, byť se dopustili výše uvedených pochybení, nemohli předpokládat jakýkoliv sebepoškozující záměr zadrženého, kterému by měli zabránit. I v případě, že by policisté při zadržení, následném umístění zadrženého do řádné cely a řádném provádění jeho další ostrahy dodrželi všechny povinnosti stanovené jim obecně závaznými i interními předpisy, tak i tak by sebepoškozujícímu chování zadrženého nebylo možno zabránit. Lze například uvažovat o tom, že zadržená osoba by si mohla zhotovit škrtidlo, které by použil k oběšení, z jiných částí oděvu v případě, že by jí mikina obsahující kapuci s tkaničkou byla odebrána, a to i tehdy, pokud by mu jí bylo poskytnuto oblečení „erární“ Policií ČR.
10. Odvolací soud proto považoval za správný závěr soudu prvního stupně o tom, že příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a škodou není dána a za tohoto stavu žalovaná za žalobkyní požadovanou škodu neodpovídá. Provedení dalších navržených důkazů, zejména k otázce výše škody, by již bylo za tohoto stavu nadbytečné a v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, neboť není dán základ nároku.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, v němž především položila otázku, zda je dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou, pokud Policie ČR při zadržení prokazatelně poruší celou řadu zákonných i vnitřních předpisů, a dokonce ponechá zadrženému část oděvu s tkaničkou, která pak zadrženému poslouží jako škrtidlo při oběšení. V této souvislosti zdůraznila, že Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) judikuje, že osoby ve vazbě a výkonu trestu odnětí svobody jsou ve snadno ovlivnitelném postavení, a že státní orgány mají povinnost je chránit. Rovněž poukázala na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, ve kterém byl vysloven názor, že nesprávný úřední postup orgánů Policie ČR spočívající v tom, že dne 24. 11. 1993 na hraničním přechodu Starý Hrozenkov nebyla provedena lustrace odcizeného vozidla žalobce v pátracím systému Interpolu České republiky, zakládal odpovědnost za škodu nejen ve vztahu k odcizenému vozidlu, ale i k věcem, které by se ve vozidle nacházely.
12. Žalobkyně dále v dovolání položila otázku, zda je soud oprávněn sám si učinit závěry o tom, co, resp. jaká věc či část oděvu, může posloužit jako škrtidlo, když podle jejího názoru se jedná o otázku odbornou, na kterou je oprávněn odpovědět pouze znalec.
13. Žalobkyně rovněž v dovolání předestřela otázky [v dovolání označené písmeny b) až d)], v jakém rozsahu je Policie ČR povinna ochránit zadrženou osobu před újmou na zdraví, zda je Policie ČR povinna učinit vše pro to, aby znemožnila zadrženému sebepoškození, zda má v rámci prevence předpokládat u zadržené osoby možnost sebepoškození a zda odpovídá stát za škodu i v případě, že byl P. K. umístěn do cely, která nesplňuje formální ani materiální požadavky na celu.
14. Žalobkyně též namítala, že postupem soudu prvního stupně, který neprovedl jí navrhované důkazy, došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, zejména čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 95 Ústavy.
15. Žalobkyně proto navrhovala, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
16. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání namítala, že dovolání žalobkyně nesplňuje náležitosti §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., a proto by dovolání mělo být jako nepřípustné odmítnuto. Dále žalobkyně považovala námitky žalobkyně za nedůvodné a pro případ, že by dovolání nebylo jako nepřípustné odmítnuto, navrhla jeho zamítnutí.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
18. Dovolání (i jeho doplnění) bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení dle §241 odst. 1 o. s. ř.
19. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
20. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Ve vztahu k žalobkyní položené otázce, zda je soud oprávněn učinit si sám závěr o tom, jaká věc či část oděvu může zadrženému posloužit jako škrtidlo, posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně náležitě nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
22. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
23. Na vyřešení v dovolání formulovaných otázek pod body b) až d) rozhodnutí odvolacího soudu výlučně nestojí, a proto nemohou založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Za situace, kdy odvolací soud kvalifikoval postup policistů jako nesprávný úřední postup, by se ani odlišné vyřešení takto předestřených otázek nemohlo v poměrech žalobkyně nijak příznivěji projevit, což činí její dovolání v tomu odpovídajícím rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5005/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2018, sp. zn. IV. ÚS 667/18).
24. Dovolání je přípustné pro posouzení žalobkyní položené otázky týkající se posouzení existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem Policie ČR a vznikem újmy sebepoškozením zadržené osoby. Jedná se o otázku, při jejímž řešení se soudy odchýlily od řešení přijatého v rozhodnutí dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
25. Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami namítanými žalobkyní, a to neprovedení veškerých jí navrhovaných důkazů, čímž měla být žalobkyně zkrácena na jejích ústavně zaručených právech. Podle dovolacího soudu však soudy nemají povinnosti provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, pokud jejich neprovedení odůvodní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4265/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 1529/15, nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94), což odvolací soud v posuzované věci učinil. Jiné vady řízení dovolací soud neshledal.
26. Dovolání je důvodné.
27. Podle článku 2 odst. 1 věty prvé Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) je právo každého na život chráněno zákonem. Tento článek Úmluvy státům ukládá nejen povinnost zabránit úmyslnému nebo protiprávnímu zbavení života, ale rovněž povinnost přijmout vhodná opatření k ochraně životů, které podléhají jejich pravomoci (srov. rozsudek ESLP ze dne 28. 10. 1998, ve věci Osman proti Spojenému království , stížnost č. 23452/94).
28. Podle §29 odst. 1 zák. č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o policii“) před umístěním osoby do cely je policista oprávněn přesvědčit se, zda tato osoba u sebe nemá zbraň nebo jinou věc způsobilou ohrozit život anebo zdraví a takovou věc odebrat. Za tímto účelem je oprávněn provést prohlídku osoby. Je-li věcí podle věty první zdravotní pomůcka, jejíž odnětí způsobuje psychickou nebo fyzickou újmu, musí být pro odebrání zvláštní důvod.
29. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
30. Zákon č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá dle §5 písm. b) OdpŠk současné splnění třech předpokladů: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.
31. Nejvyšší soud již shodnou právní otázku na základě shodného skutkového stavu posuzoval k žalobě matky nynější žalobkyně, přičemž v rozsudku ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 883/2021, dospěl na základě tam citované prejudikatury a právní literatury k závěru, že „soudy obecně aplikovaná teorie adekvátní příčinné souvislosti je v některých případech – a nejinak tomu bude i v poměrech právě projednávané věci - doplněna tzv. teorií ochranného účelu normy. Jde o institut stojící na hranici mezi protiprávností (nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím) a kauzálním nexem, který vymezuje rozsah odpovědnosti škůdce za újmu. Nejde však o nástroj pro vymezení konkrétního rozsahu náhrady újmy, kterou je škůdce povinen uhradit. Ochranný účel normy pouze stanovuje, kterým poškozeným a na jakých jejich porušených právech má škůdce újmu nahradit. Právo na zdraví a život je absolutním právem, na jehož ochranu se bezpochyby vztahuje institut ochranné normy a jejího ochranného účelu. Ochrannou normou se přitom rozumí každá právní norma, která má sloužit k ochraně zájmů určité osoby. Těmito normami jsou i bezpochyby odvolacím soudem aplikované předpisy určené ke zvýšené ochraně osob, jejichž osobní svoboda byla v souvislosti s jejich zadržením omezena.
32. Na základě zjištěného skutkového stavu, jehož správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu (§242 odst. 3 o. s. ř.), je nutno uzavřít, že bezprostřední příčinou vzniku škody bylo vlastní (volní) rozhodnutí P. K. spáchat sebevraždu. Bylo prokázáno, že zadržený P. K. byl zdráv, nikdy v minulosti se neléčil na psychiatrii, nebral léky ani drogy, nepil alkohol, plánoval budoucnost. Zasahující policisté byli uznáni vinnými ze spáchání kázeňského přestupku tím, že z nedbalosti v průběhu realizace trestní věci po zadržení podezřelého P. K. 1) při osobní prohlídce a před jeho umístěním do cely mu neodebrali mikinu s integrovanou (pevně všitou) tkaničkou na stahování v kapuci, 2) neurčili odpovědnou osobu za střežení zadrženého nejpozději v době od 19:15 hodin a 3) umístili zadrženého do cely označené jako „B209“. Na základě těchto zjištění odvolací soud dospěl k závěru, že na straně žalované došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 věty první OdpŠk spočívajícího v porušení §29 odst. 1 zákona o policii, čl. 16 odst. 2 a 4 závazného pokynu, čl. 10 odst. 2 závazného pokynu a Pokynu ředitele Obvodního ředitelství policie Praha II č. 144/2012. Je nutno zdůraznit, že sebevražedný záměr, tedy rozhodnutí P. K. spáchat sebevraždu, byl bezprostřední příčinou jeho úmrtí, bez něhož by ke vzniku újmy nedošlo. K dokonání sebevražedného úmyslu P. K. však došlo po jeho zadržení policisty, kteří, v rozporu s výše citovanými právními předpisy, zadrženému P. K. neodebrali mikinu s tkaničkou, čímž došlo k jednoznačnému porušení norem sloužících k ochraně života a zdraví zadržených osob.
33. Podle rozsudku ESLP ze dne 16. 2. 2012, ve věci Eremiášová a Pechová proti České republice , stížnost č. 23944/04, povinnost chránit zdraví a pohodu zadržených osob v sobě jednoznačně zahrnuje povinnost přijmout přiměřená opatření k ochraně těchto osob před sebepoškozením. V řízení bylo prokázáno, že policisté právě opatření přijatá k ochraně zdraví a života zadrženého P. K. porušili, odvolací soud však bez provedení jakéhokoliv dalšího dokazování dospěl k závěru, že zadržený P. K. mohl dokonat svůj sebevražedný čin i prostřednictvím jiné části svého oděvu či dokonce jiným způsobem. Pokud v daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu policistů spočívajícím v porušení ochranné normy přijaté k ochraně života a zdraví zadržených osob, pak v případě, že v navazujícím řízení nebude žalovanou spolehlivě prokázáno, že by zadržený P. K. spáchal sebevraždu i přes dodržení citovaných povinností policistů (odebrání mikiny a provádění kontrol ve stanovených časových intervalech), bude podmínka naplnění příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem policistů a vzniklou škodou dána. Řečeno jinak: porušení ochranného účelu normy ze strany škůdce zpravidla předpokládá existenci příčinné souvislosti i navazující vznik jeho odpovědnosti za škodu či újmu tehdy, spočívá-li škoda (újma) v porušení toho právem chráněného zájmu, k jehož ochraně byla daná norma přijata. Je pak na škůdci, aby závěr o předpokládané existenci příčinné souvislosti vyvrátil prokázáním takové (jiné) skutečnosti, která je způsobilá vést k přetržení příčinné souvislosti. Úvaha odvolacího soudu o tom, že neodebrání mikiny poškozenému nemohlo a priori představovat jednu z rozhodujících příčin přičitatelných žalované z hlediska smrti P. K., pomíjející již zmíněnou teorii ochranného účelu normy, je proto nesprávná. Pro takto formulovaný kategorický závěr totiž neměl odvolací soud dostatek skutkových zjištění, když jím učiněné právní úvahy nejsou, jak bude vyloženo i dále, podloženy odpovídajícími výsledky provedeného dokazování.“ Uvedené závěry pro praktickou shodu skutkového stavu a právního posouzení ze strany odvolacího soudu bezezbytku platí i pro nyní projednávanou věc.
34. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně navazujícího výroku o nákladech řízení. Protože se důvody pro zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. i jej a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
35. V dalším řízení soud prvního stupně znovu posoudí otázku příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem žalované a vzniklou újmou. K úplnému vyřešení této otázky bude třeba postavit najisto, zda pokud by nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu policistů, mohl P. K. spáchat sebevraždu jinou součástí oděvu či jiným způsobem, a to s ohledem na celu, ve které byl umístěn, přičemž je na žalované, aby k této jí tvrzené skutečnosti doplnila po případném poučení ze strany soudu podle §118 odst. 1 a 3 o. s. ř. odpovídající tvrzení a označila k jejich prokázání důkazy. Odvolací soud rovněž vyřeší související odbornou otázku spočívající v určení časového intervalu, který by zemřelý P. K. potřeboval k dokonání sebevraždy jiným předmětem, než pomocí neodňaté mikiny. Po takto doplněném dokazování soud prvního stupně znovu a ve všech souvislostech zhodnotí existenci příčinné souvislosti, a to ve vztahu ke každému dílčímu nároku uplatněnému žalobou.
36. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
37. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího soudu rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu