ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3673.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3673/2022-209
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Davidem Vláčilem v právní věci žalobkyně BENOCO, s. r. o. , identifikační číslo osoby 26318318, se sídlem v Plzni, Na Roudné 18, zastoupené Mgr. Pavlem Panoškou, advokátem, se sídlem v Plzni, Na Roudné 443/18, proti žalované České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 - Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 54/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2021, č. j. 36 Co 238/2021-175, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 4. 2021, č. j. 15 C 54/2019-114, zamítl žalobu žalobkyně o zaplacení náhrady škody ve výši 134 454 649 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku), a na zaplacení nemajetkové újmy ve výši 2 806 842 Kč s příslušenstvím (výrok II rozsudku) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 2 100 Kč (výrok III rozsudku).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady majetkové škody i finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu s tím, že Městský úřad XY vydal nezákonné rozhodnutí, když s ní uzavřel dne 19. 11. 2014 veřejnoprávní smlouvu, aniž byly splněny veškeré zákonné podmínky pro její sjednání, a ta tak neobstála v přezkumném a odvolacím správním řízení u Krajského úřadu (KÚ) a následně u Ministerstva pro místní rozvoj. Nebýt uzavření veřejnoprávní smlouvy a oprávněnou důvěru, kterou žalobkyně vkládala ve správnost tohoto správního rozhodnutí, nevznikla by jí majetková škoda ve výši 134 454 649 Kč (zejména v podobě nákladů na přípravu projektu a ušlého zisku z předpokládané činnosti). Nemajetkovou újmu pak spatřovala v příkoří, spočívající v nejistotě plánování schvalovaného podnikatelského záměru, ztrátě marně vynaloženého času a energie na jeho přípravu, za která si nárokovala náhradu nemajetkové újmy ve výši 2 806 842 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla v celém jeho rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Posuzované dovolání neobsahuje obligatorní obsahové náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť v dovolání nebylo vymezeno, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
V dovolání je pouze parafrázován obsah ustanovení §237 o. s. ř., aniž by pro každý jednotlivý dovolací důvod bylo konkretizováno, který ze zákonem určených předpokladů přípustnosti dovolání považuje dovolatel pro něj za splněný.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
Nejvyšší soud současně nepřehlédl, že zákonem vyžadovaný důvod přípustnosti dovolání byl vymezen (doslovným opisem zákona) tak, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla jednoznačně vyřešena a dovolacím soudem by měla být posouzena jinak“ . Takové alternativní vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl). Připomíná se, že k žádné z nabízených alternativ žalobkyně ani ve vlastním textu odůvodnění dovolání nekonkretizovala důvod přípustnosti dovolání.
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, nebo usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. kupř. nález ze dne 11. 2.2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Dovolání je ve skutečnosti spíše pokračováním pouhé dosavadní prosté polemiky se soudy obou stupňů a nevystihuje zákonem konstruovanou formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému podané dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť jako celek trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu