ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3752.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3752/2020-155
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobce P. J. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Štěpánem Janáčem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1041/12, proti žalované České republice - Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody 30 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 145/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2020, č. j. 21 Co 360/2019-113, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení 30 000 000 Kč jako náhrady škody za nesprávný úřední postup finančního úřadu, v jehož důsledku měl být znehodnocen žalobcův podnik rozprodáním v konkurzu vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. MSPH 95 INS 2212/2008.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 9. 2018, č. j. 31 C 145/2016-59, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 30 000 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně dostatečným způsobem zjistil skutkový stav věci, věc správně podřadil pod ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a konečně měl za správný i jeho závěr o tom, že právo žalobce je promlčeno ve smyslu §32 odst. 1 věty prvé OdpŠk, učiněný po žalovanou vznesené námitce promlčení. Dále uvedl, že jestliže žalobce ve svém doplnění žaloby ze dne 25. 1. 2017 v bodě 2 výslovně uvedl, že majetek rozkradeného podniku byl postupem finančního úřadu defraudován a majiteli vznikla škoda, o které se dozvěděl dne 7. 10. 2013 z podkladů dokládajících ukončení konkurzu vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. MSPH 95 INS 2212/2008, a také z fyzického předání věcí vyňatých z majetkové podstaty, tj. byl mu znám rozsah škod, nelze přisvědčit tvrzení žalobce, že promlčecí doba nezačala běžet dne 8. 10. 2013. Odvolací soud uzavřel, že v projednávané věci byla žaloba podána dle podacího razítka dne 11. 10. 2016, žalobce tak své právo neuplatnil v zákonné tříleté promlčecí době, přičemž se neuplatní stavení promlčecí doby dle §35 odst. 1 OdpŠk, neboť nedošlo k předběžnému projednání nároku žalobce u úřadu ve smyslu §14 odst. OdpŠk.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro vady a zčásti jako nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Dovolání není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení před odvolacím soudem a potvrzen nákladový výrok soudu prvního stupně.
Otázka splnění podmínek pro stanovení počátku běhu promlčecí doby, při jejímž vyřešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozhodnutím sp. zn. 25 Cdo 2232/2005 (správně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2232/2004; pozn. dovolacího soudu) nemůže založit přípustnost dovolání, neboť při jejím řešení se odvolací soud ve smyslu §237 o. s. ř. neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejen z posledně zmíněného rozhodnutí, ale i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1551/2014 (srov. též jeho rozsudek ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 30 Cdo 546/2015, usnesení ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 655/2017) je zřejmá ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ohledně nezbytných podmínek ke stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby v případech náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu ve smyslu §32 odst. 1 OdpŠk. Subjektivní promlčecí doba počíná běžet okamžikem, kdy poškozený prokazatelně nabyl vědomost o tom, že mu vznikla škoda [nejméně orientačně (přibližně) její rozsah] a kdo za ni odpovídá. Přičemž vědomost poškozeného o osobě škůdce se pak váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby nastává v okamžiku, kdy poškozený má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou; nejde o nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody (srov. v odkazovaných rozhodnutích i tam uvedenou prejudikaturu).
Ani námitka dovolatele týkající se souběhu objektivní a subjektivní promlčecí doby není s to učinit dovolání přípustným, neboť již ve výše komentovaném rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 546/2015 dovolací soud konstatoval, že v případě běhu promlčecí doby a její délky, má-li jít o škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, se uplatní pouze jediná, a to subjektivní promlčecí doba, od čehož se odvolací soud neodchýlil.
Pokud měl odvolací soud za splněné nutné podmínky k určení počátku běhu promlčecí doby ve smyslu §32 odst. 1 OdpŠk, byť na základě samotným žalobcem tvrzených nesporných skutečností jak co do subjektu působícího tvrzenou škodu, tak i (přinejmenším orientačně) co do rozsahu této škody (tj. i z žalobcova odkazu na konkrétní dokumenty o prodeji majetku), neodchýlil se tím od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Polemika dovolatele o skutkovém stavu, z něhož vychází napadené rozhodnutí (tj. kdy se žalobce dověděl o vzniku škody), přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. rovněž založit nemůže, pakliže dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
V rozsahu dílčích otázek, že se odvolací soud omezil na pouhé konstatování o promlčení nároku, aniž by se zabýval samotným nárokem, a také, že žalobci bylo upřeno ústavou zaručené právo na soudní ochranu, dovolatel neuvádí žádné předpoklady přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud tak pro tyto vady dovolání (právě v uvedeném rozsahu) nemůže posoudit jeho přípustnost (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; k námitce porušení ústavních práv potom zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz)
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což není.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu