ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.41.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 41/2022-103
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně I. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 54/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2021, č. j. 20 Co 180/2021-85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 26. 2. 2021, č. j. 12 C 54/2020-54, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 56 250 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v rozsahu požadavku žalobkyně na zaplacení částky 93 750 Kč s příslušenstvím (výrok II) a současně žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení žalobkyně ve výši 14 342 Kč (výrok III).
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 116/2014 (dále jen „posuzované řízení“).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně ve výroku II dovoláním. Nejvyšší soud však podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání odmítl.
Námitka žalobkyně, že odvolací soud nezohlednil kritérium významu řízení pro poškozenou, když se jednalo o věc týkající se zdraví žalobkyně, nemůže přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. založit, neboť v nyní posuzovaném případě dovoláním kritizovaný právní závěr odvolací soud podle odůvodnění napadeného rozhodnutí neučinil. Naopak, význam posuzovaného řízení s ohledem na zdravotní stav žalobkyně měl za zvýšený (srov. poslední věta odstavce 7 rozsudku odvolacího soudu). Uvedená námitka se tak ve skutečnosti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a žalobkyně se fakticky nedožaduje k dané otázce příznivějšího právního posouzení, než jaké již odvolací soud učinil.
Totéž platí o dovolatelkou namítaném nezohlednění její snahy o urychlení řízení, když soud prvního stupně její opakované aktivní dotazy na stav řízení zohlednil (srov. bod 24 rozsudku soudu prvního stupně, jehož závěry převzal do svého rozhodnutí i odvolací soud).
Ani při řešení otázky, zda lze délku posuzovaného řízení považovat za (ne)přiměřenou, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, která nevychází z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, nýbrž požaduje přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu, jestliže uzavřel, že celková délka řízení v trvání 5 let a dvou měsíců není nepřiměřená, neboť postup soudů byl plynulý vyjma jednoho období (od 14. 7. 2014 do 18. 12. 2014) jež bylo v mezích přijatelné tolerance, po skutkové i právní stránce se jednalo o řízení složité, jehož předmětem byla újma na zdraví, obvykle vyžadující rozsáhlejší dokazování, přestože význam řízení pro žalobkyni byl zvýšený (srov. část IV. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 10/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2109/15, a usnesení ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1551/2017).
Dovolání žalobkyně není přípustné podle §237 o. s. ř. ani ve vztahu k otázce posouzení kritéria složitosti řízení v relaci ke kritériu zohledňujícímu postup orgánu veřejné moci, při jejímž řešení se měl odvolací soud dle názoru dovolatelky odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Odvolací soud totiž zcela v souladu s touto judikaturou srozumitelně a logicky objasnil, na základě jakých skutečností a úvah dovodil, že k délce posuzovaného řízení přispěl rozhodnou měrou nikoliv postup orgánu veřejné moci, který by bylo lze klást žalované k tíži, nýbrž právě jeho zjištěná zvýšená procesní a skutková složitost, která byla vyvolána charakterem sporu, jehož předmětem byl nárok na náhradu škody na zdraví, jakož i rozsahem provedeného dokazování (rozsah dokazování, včetně znaleckého zkoumání) a vyšším počtem vydaných procesních rozhodnutí. Odvolací soud se proto neodchýlil od závěrů plynoucích z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1153/2020).
Námitka žalobkyně, že odvolací soud nesprávně posoudil prodloužení řízení z důvodu zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, když odvolací soud uvedl, že se jednalo o prodloužení o čtyři měsíce, ve skutečnosti se však jednalo o prodloužení o dva roky, představuje kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu, jejich správnost či úplnost. Tato námitka tedy nevystihuje jediný způsobilý dovolací důvod v podobě nesprávného právního posouzení věci [podle §241a odst. 1 o. s. ř.] a současně ani nezakládá žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09).
Odvolací soud se rovněž neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, který dlouhodobě vychází ze závěru, že při posuzování přiměřenosti délky řízení není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu §31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu (srov. část IV. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 10/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2109/15, a usnesení ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1551/2017). Již proto není na místě provádět jakékoliv srovnávání posuzovaného řízení s průběhem řízení jiných.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 7. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu