ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3379.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 3379/2018-132
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně M. A. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Pavlem Šimákem, advokátem v Písku, Komenského 319, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 1/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2017, č. j. 21 Co 295/2017-93, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2017, č. j. 21 Co 295/2017-93 se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 180 000 Kč s příslušenstvím, která jí měla vzniknout nepřiměřenou délkou exekučního řízení vedeného před Okresním soudem v Písku pod sp. zn. 1 Nc 1327/2002 (dále jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 5. 2017, č. j. 20 C 1/2016-61, žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni částku 65 200 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu naproti tomu ohledně částky 114 800 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 8 228 Kč (výrok III).
3. Soud prvního stupně vzal za zjištěné, že posuzované exekuční řízení, vedené proti žalobkyni (povinné), které v době vydání rozsudku v kompenzačním řízení nebylo dosud skončeno, přesáhlo délkou svého trvání 15 let. Nárok na poskytnutí zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení soud prvního stupně odvodil od základní částky odškodnění za jeden rok řízení ve výši 16 000 Kč, přičemž prvé dva roky řízení počítal poloviční částkou. Vycházel proto z částky 217 333 Kč, kterou následně korigoval s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen “OdpŠk“) tak, že ji snížil o 35 % z důvodu složitosti vlastního řízení, o 25 % z důvodu projednání věci na více stupních soudní soustavy, o 20 % z důvodu podílu žalobkyně na vzniklé délce řízení a naopak ji zvýšil o 10 % z hlediska nesprávného postupu orgánu veřejné moci. Výslednou částku 65 200 Kč žalobkyni přiznal s požadovaným příslušenstvím, ve zbývajícím rozsahu žalobu naopak zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení s odkazem na §142 odst. 3 o. s. ř..
4. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, co do částky 25 200 Kč s příslušenstvím potvrdil, naopak ve vztahu k částce 40 000 Kč s příslušenstvím jej změnil s tím, že žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu). V zamítavém výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 8 228 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
5. Odvolací soud skutkový stav nedoplňoval, a vyšel tak ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
6. Odvolací soud převzal závěr soudu prvního stupně, že celková doba posuzovaného řízení byla nepřiměřená, sám pak hodnotil celkovou délku neskončeného řízení s ohledem na okamžik vyhlášení svého rozsudku. S respektem k celkové délce posuzovaného řízení, kterou považoval za extrémní, vycházel ze základní částky odškodnění za jeden rok řízení ve výši 18 000 Kč, celkem šlo o částku (s přihlédnutím k poloviční částce za první dva roky trvání sporu) 252 000 Kč, kterou odvolací soud dále modifikoval dle kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk. Připomenul, že za výjimečných okolností je možno základní částku zvýšit nebo snížit i nad 50 %. Modifikaci působení jednotlivých kritérií ustanovení §31a odst. 3 OdpŠk odvolací soud posoudil od nalézacího soudu odlišně, když zohlednil, že u kritéria složitosti řízení je třeba vzít na zřetel, že se jednalo o složité řízení, týkající se rozdělení rozvrhové podstaty mezi více subjektů, vhledem k tomu odvolací soud snížil přiměřené zadostiučinění o 30 %. U kritéria jednání poškozeného uvedl, že procesní postavení žalobkyně, coby povinné, je nutno zohlednit při posuzování formy a výše zadostiučinění. Tím, že žalobkyně jako povinná dobrovolně nesplnila řádně a včas povinnost, která jí byla vykonávaným rozhodnutím uložena, zavinila a způsobila, že byl podán návrh na výkon rozhodnutí (správně soudní exekuci). I poté, v průběhu vykonávacího řízení, pokud by žalobkyně splnila dluh, mohla přispět k urychlenému skončení „vykonávacího řízení“. Za této situace činí podle odvolacího soudu přiměřené snížení základní částky o 50 %, protože jde o zásadní faktor, který významně ovlivnil celkovou dobu (ale i samou podstatu) exekučního řízení. Při hodnocení postupu orgánu veřejné moci odvolací soud převzal závěr soudu prvního stupně a základní částku zvýšil o 10 %. Konečně, pokud jde o hledisko odvolacím soudem nazvané jako „podíl žalobkyně“, pak i zde odvolací soud převzal bez výhrad závěr soudu prvního stupně a základní částku ponížil o 20 %. Celková výše snížení základní částky činila 90 % a odpovídala odvolacím soudem přiznanému plnění ve výši 25 200 Kč s příslušenstvím. Výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů odvolací soud zdůvodnil poukazem na §142 odst. 1 (správně šlo o odstavec 3) o. s. ř. a §224 odst. 1 a 2 o. s. ř.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu pro ni nepříznivé části výroku I, ohledně zamítnutí žaloby o zaplacení částky 40 000 Kč, a v rozsahu potvrzujícího výroku II dovoláním, jehož přípustnost spojovala s tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu reprezentované rozsudkem ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, a od Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, když odvolací soud se zásadně odchýlil od závěrů soudu prvního stupně, aniž svůj postup náležitě v důvodech napadeného rozsudku zhodnotil. Soudy obou stupňů navíc postupovaly jednostranně a v neprospěch žalobkyně. Ve vztahu ke krácení základní částky z důvodu, že posuzované řízení bylo řízením exekučním je namítána překvapivost vydaného rozhodnutí. Odvolací soud dále na jedné straně uzavřel, že posuzované řízení bylo extrémně dlouhé, přesto při svých výpočtech vzal jako základní částku hodnotu 18 000 Kč, oscilující jen mírně nad polovinou Stanoviskem uvažovaného rozpětí. Odvolací soud dle žalobkyně rovněž přecenil kritérium složitosti řízení a vyjádření tohoto faktoru snížením základní částky o 30 % je zevně nepřiměřené a nepostihuje dostatečně okolnost, že délka posuzovaného řízení šla převážně na vrub rozhodování samotných soudů o rozvrhu majetkové podstaty, kde se neprovádělo žádné rozsáhlejší dokazování. Šlo naopak o posuzování převážně otázek právních (pořadí věřitelů a posouzení důvodnosti námitky promlčení nároku zajištěného věřitele). Na složitost řízení mělo podle žalobkyně podstatnější vliv to, že rozhodnutí soudů byla opakovaně rušena z důvodu procesních pochybení. Při zvažování kritéria jednání (chování) poškozeného odvolací soud podle žalobkyně pominul, že se snažila délce řízení předejít stížností adresovanou předsedovi soudu. Žalobkyně rovněž nesouhlasila s tím, že by si její omluva z nařízeného výslechu vyžádala delší prodlevu v řízení, než 2 měsíce. Odvolací soud rovněž neoznačil žádné její konkrétní podání, jež by bylo možno hodnotit jako obstrukční. Jestliže se žalobkyně na délce řízení nijak významně nepodílela, nebyl důvod krátit základní částku o dalších 20 %. Za nesprávné pak žalobkyně považovala, že došlo ke krácení základní částky o 50 % též proto, že jako povinná zavinila vznik a trvání celého exekučního řízení, neboť stejně jako žalovaný i povinný má, bez ohledu na konečný výsledek řízení, právo na to, aby jeho věc byla projednána v přiměřené lhůtě. V té souvislosti akcentovala, že pokud by se jí uplatněná námitka promlčení v rámci exekučního řízení prosadila, pak by bylo možno z majetkové podstaty uspokojit všechny přihlášené věřitele, včetně soudního exekutora a vznikl by jí ještě nárok na výplatu hyperochy. Konečně žalobkyně v podaném dovolání odvolacímu soudu vytýkala, že základní částku krátil duplicitně, a to nejprve v rozsahu 50 % za „jednání poškozeného“ a dále znovu o dalších 20 % za „podíl žalobkyně“. Žalobkyně závěrem navrhovala, aby byl rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném rozsahu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
8. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
10. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení uvedené v §241 odst. 1 o. s. ř. a v souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se dále zabýval tím, zda dovolání obsahuje všechny předepsané náležitosti.
11. Ohledně námitky žalobkyně, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) postupoval jednostranně a v neprospěch žalobkyně (čímž měl být patrně porušen princip nestrannosti soudu, který vyplývá z čl. 36 Listiny základních práv a svobod) trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod, neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil podmínky přípustnosti dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění), což žalobkyně v projednávaném dovolání neučinila.
IV. Přípustnost dovolání
12. Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 100/2013: „Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.“ Tak je tomu i v projednávané věci, kde žalobkyně byla schopna relevantně formulovat své dovolací výhrady na adresu rozsudku odvolacího soudu.
15. Námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, pokud jím byla základní částka snížena, oproti úvahám soudu prvního stupně, o 90 %, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemohla, neboť odvolací soud se při vydání svého rozhodnutí neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, týkající se nepředvídatelného či překvapivého rozhodnutí, jestliže věc toliko posoudil odlišně od soudu prvního stupně na základě námitky žalované, kterou uplatnila v odvolání. Navíc totožnými hledisky, byť s jiným výsledkem, se zabýval již soud prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3256/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014).
16. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že základní částka byla u extrémně dlouhého řízení stanovena odvolacím soudem v částce 18 000 Kč za rok trvání posuzovaného řízení. Ve vztahu k volbě výchozí částky pro určení výše přiměřeného zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení, platí, že částka 15 000 Kč je částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 3350/12). Ani v případě extrémní délky řízení, která by podle Stanoviska vedla k použití výchozí částky až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok vedení posuzovaného řízení, nemusí být takto postupováno a lze vyjít ze základní částky 15 000 Kč. Stane se tak zejména tehdy, pokud se na celkové délce řízení podílely okolnosti [uvedené v §31a odst. 3 písm. b) a c) OdpŠk], které nelze přičítat k tíži státu, jak se to stalo v dané věci. Neshledal-li odvolací soud důvody pro použití jiné výchozí částky, nežli částky 18 000 Kč, nepředstavuje (samo o sobě) jeho posouzení dané otázky jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, což činí její dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. ve vztahu k předestřené otázce nepřípustným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013).
17. Nejvyšší soud v té souvislosti opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Nejvyšší soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %) - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009.
18. Dovolání je však přípustné pro posouzení otázek zhodnocení kritéria složitosti věci a kritéria chování poškozeného, které navíc bylo posuzováno duplicitně. Stejně tak je dovolání přípustné pro posouzení otázky přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí a pro zhodnocení míry zavinění žalobkyně na vedení posuzovaného exekučního řízení. Při řešení všech těchto otázek se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
19. Dovolání je v uvedeném rozsahu důvodné.
20. Jak již Nejvyšší soud uvedl výše (srov. bod 16 tohoto rozsudku), v rámci dovolacího řízení Nejvyšší soud posuzuje jen správnost základních úvah odvolacího soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění.
21. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
22. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).
23. K otázce složitosti řízení Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, uvedl, že: „složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, a dále složitost věci samé o sobě, tedy nároky skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, jenž je citovaný ve Stanovisku). Soudy by proto při posuzování kriteria složitosti řízení [§31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] měly řádně odůvodnit, zda částku přiměřeného zadostiučinění snižují z důvodu složitosti skutkové, právní či procesní, nebo z důvodu, že řízení probíhá na více stupních soudní soustavy. Posledně uvedené hledisko vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná [srov. bod IV. písm. a) Stanoviska], zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána. Zda z důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011). Je tedy zřejmé, že při zvažování významu kritéria složitosti věci zpravidla nebude možno odhlédnout od skutečnosti, jak se na délce řízení projevil postup samotných soudů (kritérium postupu orgánů veřejné moci). Platí totiž, že okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci nemohou být současně zohledněny v neprospěch poškozeného v rámci posuzování kritéria složitosti řízení.
24. V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, Nejvyšší soud vysvětlil, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně.
25. Odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu však, při zvažování dovoláním zpochybňovaného kritéria složitosti věci, postrádá podrobnější skutková zjištění týkající se kupř. toho, z jakých důvodů docházelo k rušení rozhodnutí soudu prvního stupně a opakovanému rušení rozhodnutí odvolacího soudu v rámci posuzovaného exekučního řízení, popř. z jakého důvodu docházelo ze strany dovolacího i odvolacího soudu k opakovanému vracení spisového materiálu tzv. bez věcného vyřízení opravného prostředku. V důsledku toho v napadeném rozhodnutí absentuje rovněž úvaha o tom, zda lze důvodnost podávání opravných prostředků žalobkyně (v posuzovaném řízení povinné), popř. dalších účastníků řízení (zejména přihlášeného věřitele), podřadit pod kritérium postupu orgánu veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk], a tak je ve prospěch žalobkyně zohlednit při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, nebo zda jde o okolnosti směřující k umocnění dovoláním zpochybňovaného kritéria složitosti věci, působícího naopak ve prospěch žalované. Ve vztahu k posouzení kritéria složitosti je proto právní posouzení ze strany odvolacího soudu neúplné, a tedy i nesprávné.
26. Dovolání je důvodné i ve vztahu k posouzení kritéria chování poškozeného. Jakkoli soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že se žalobkyně pokoušela o odstranění průtahů v posuzovaném řízení podáním stížnosti adresované předsedovi soudu, odvolací soud na ně nijak z hlediska stanovení výše odškodnění nereagoval.
27. V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, přitom Nejvyšší soud uvedl, že „odpovědnost za dodržení práva účastníka řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě leží především na státu a ten ji nemůže přenášet na účastníky řízení tím, že po nich bude požadovat, aby se v případě hrozící či nastalé nepřiměřené délky řízení domáhali nápravy a dojde-li k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, sankcionovat jej při stanovení výše odškodnění za to, že se nápravy nedomáhal. Při zkoumání toho, zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, je třeba z uvedeného vycházet a jejich využití přičíst poškozenému k dobru, nikoli mu přičítat k tíži, že je nevyužil.“ Skutečnost, že se účastník nepřiměřeně dlouze vedeného řízení pokusil o odstranění jeho průtahů podáváním stížností na ně, však automaticky neznamená, že by mu mělo být přiznáno odškodnění ve vyšším rozsahu než účastníku, který si na průtahy v řízení nestěžoval. V konkrétním případě však může dojít ke zvětšení újmy (frustrace) účastníka řízení, ve kterém dochází k průtahům navzdory úspěšným stížnostem na ně, tj. navzdory tomu, že jsou předsedou soudu ke stížnosti podané podle §164 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, nebo nadřízeným soudem k návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a téhož zákona, shledány oprávněnými. Takto zvětšené újmě účastníka řízení by pak měla odpovídat úvaha soudu o stanovení formy, popřípadě výše zadostiučinění za porušení jeho práva na přiměřenou délku řízení. Taková úvaha v rozsudku odvolacího soudu absentuje, což činí jeho právní posouzení neúplným, a tudíž i nesprávným.
28. Nejvyšší soud u výkladu kritéria podílu chování účastníka na celkové délce řízení [§31a odst. 3 písm. c) zákona č. 82/1998 Sb.] ve Stanovisku, v části IV, uvádí, že „chování poškozeného je subjektivním kritériem, které může na celou délku řízení působit jak negativně, tak i pozitivně. Na jednu stranu může poškozený jako účastník řízení přispět k nárůstu jeho délky svou nečinností (např. nereagováním na výzvy soudu) nebo naopak svou aktivitou ryze obstrukčního charakteru (např. opakované činění nejasných podání, navrhování provedení mnoha důkazů, četné změny žalobních návrhů atd.), a to jak úmyslným, tak i nedbalostním jednáním, zde jde pak o ,průtahy‘ (užívá-li zákon tohoto pojmu i ve vztahu k chování poškozeného) vedoucí k prodloužení řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. c) zákona jím způsobenému. Na druhou stranu může poškozený jakožto účastník řízení vyvíjet činnost alespoň teoreticky směřující ke zkrácení délky řízení – v což lze zahrnout i využití dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení způsobené nečinností rozhodujícího orgánu.“
29. Odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu postrádá bližší a konkrétnější rozbor skutečností vedoucích k závěru o míře, v jaké se žalobkyně jako poškozená měla podílet na délce posuzovaného řízení. Výše bylo vyloženo, že u kritéria chování poškozeného jde např. o jeho záměrnou nečinnost nebo naopak aktivitu obstrukčního charakteru, tedy zpravidla o určité jednání či opomenutí volního charakteru. Takové jednání účastníka (poškozeného) je však nutno při zvažování hodnocení daného kritéria v konkrétní projednávané věci stručně popsat a náležitě jej zhodnotit. Pokud tak odvolací soud v poměrech projednávané věci neučinil, je třeba i v tomu odpovídajícím rozsahu považovat napadený rozsudek za nesprávný.
30. Odvolací soud současně k danému kritériu nepříhodně vztáhl skutečnosti, které s ním zcela zjevně nesouvisejí. Argumentuje-li, jak sám výslovně uvádí, samou podstatou exekučního řízení směřujícího k autoritativnímu vymožení plnění přiznaného exekučním titulem, pak taková argumentace by mohla být případně relevantní ve vztahu ke kritériu významu řízení pro účastníka, čehož si byl odvolací soud zřejmě vědom, neboť tutéž argumentaci znovu a duplicitně uplatnil ve vztahu ke kritériu významu řízení pro žalobkyni ústící ovšem v závěr, že význam posuzovaného řízení pro žalobkyni byl standardní. V exekučním řízení se stejně jako v řízení vykonávacím uplatňuje právo účastníků na soudní ochranu, a tedy i na přiměřenou délku řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod č. 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rovněž v tomu odpovídajícím rozsahu tedy není právní posouzení odvolacím soudem přiléhavé.
31. Nejvyšší soud současně přisvědčuje rovněž navazující dovolací námitce žalobkyně, že u kritéria jednání (chování) poškozeného odvolací soud duplicitně snížil základní částku nejprve o 50 % [s argumentací vyloženou výše] a poté znovu o dalších 20 % s tím, že takové krácení odpovídá „podílu žalobkyně“ (blíže ovšem nijak podrobněji nevymezenému). Odkazoval-li přitom odvolací soud na závěry soudu prvního stupně, pak nalézací soud jen jedenkrát snížil základní částku o 20 %, sice také z důvodu „podílu žalobkyně“, měl tím ovšem zřetelně na mysli právě jediné hledisko spočívající v jednání (chování) poškozeného, jak je předpokládá §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk. Ani v uvedeném rozsahu proto není rozhodnutí odvolacího soudu správné.
VI. Závěr
32. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně navazujících nákladových výroků a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že se v posuzovaném případě jedná o věc, ve které z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§153 o. s. ř.), není dovolací soud vázán rozsahem dovolacích návrhů [§242 odst. 2 písm. d/ o. s. ř.]. Dovolací soud proto může změnit nebo zrušit rozhodnutí odvolacího soudu i v širším rozsahu, než bylo dovoláním napadeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
33. Odvolací soud věc znovu projedná a bude vycházet z toho, že i v exekučním řízení se uplatňuje právo účastníků na soudní ochranu, a tedy i na přiměřenou délku řízení (srov. bod 30 rozsudku). Bude se znovu ve světle závěrů soudu prvního stupně i odvolacích argumentů obou stran sporu podrobněji zabývat jednotlivými zákonnými kritérii pro určení výše přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu s tím, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i na závěru o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce posuzovaného řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012)
34. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2019
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu