ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.411.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 411/2022-249
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně L. T. M. , nar. XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 1 065 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 9/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2021, č. j. 25 Co 314/2021-221, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 10 599,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Matouše Jíry.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout nezákonnými rozhodnutími a odepřením práv oběti trestného činu ve výši 250 000 Kč (v této části bylo řízení zastaveno pro zpětvzetí žaloby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 6. 2020, č. j. 17 C 9/2017-127), a dále zadostiučinění ve výši 1 065 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného Krajským ředitelstvím policie hlavního města Praha, SKPV, 3. Oddělení hospodářské kriminality, pod sp. zn. KRPA-43249/TČ-2013-001193, původně pod sp. zn. ORIV 123085/TČ-2011-1491.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 5. 2021, č. j. 17 C 9/2017-189, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 172 975 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 172 975 Kč od 3. 3. 2017 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala úhrady částky 892 025 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 1 065 000 Kč od 10. 2. 2017 do 2. 3. 2017 a se zákonným úrokem z prodlení z částky 892 025 Kč od 3. 3. 2017 do zaplacení (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 11. 2021, č. j. 25 Co 314/2021-221, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I o věci samé co do částky 172 975 Kč s úrokem z prodlení z této částky za dobu od 2. 2. 2018 do zaplacení ve výši 8,5 % ročně, změnil rozsudek co do požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení z této částky za dobu od 3. 3. 2017 do 1. 2. 2018 tak, že v tomto rozsahu se žaloba zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II o věci samé co do částky 10 271,80 Kč s příslušenstvím tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni dalších 10 271,80 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně za dobu od 2. 2. 2018 do zaplacení, a dále jej v tomto výroku potvrdil co do částky 881 753,20 Kč a co do zákonného úroku z prodlení z částky 1 065 000 Kč za dobu od 10. 2. 2017 do 2. 3. 2017, z částky 892 025 Kč od 3. 3. 2017 do 1. 2. 2018 a z částky 881 753,20 Kč od 2. 2. 2018 do zaplacení (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 16 456 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Matouše Jíry, advokáta (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.), a to v rozsahu výroku I v části, ve které byl potvrzen vyhovující rozsudek soudu prvního stupně, výroku II v měnící části před středníkem a nákladovém výroku III v celém jeho rozsahu, které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Žalovaná dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu rovněž ohledně jeho výroku III, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Dovolání je v tomto rozsahu podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (objektivně) nepřípustné.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž zvolenou výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v posuzovaném případě není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka či složitosti řízení, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %) (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Otázka limitace výše zadostiučinění výší plnění, které bylo předmětem posuzovaného řízení, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť se ohledně ní odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2469/2012, ale i dovolatelkou odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011), pokud zohlednil především kritérium §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk, které uvedenou limitaci vylučuje. Ostatně sám odvolací soud pro dané kritérium přistoupil k mimořádnému zvýšení základní částky o 60 %.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Tyto sestávají z odměny advokáta v částce 8 460 Kč [§6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrady hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrady v částce 1 839,60 Kč (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 6. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu