ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.503.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 503/2022-183
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně J. N., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem v Malé Skále 397, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 350 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 41/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, č. j. 13 Co 159/2021-169, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se před soudy obou stupňů původně domáhala po žalované náhrady nemajetkové újmy ve výši 350 000 Kč a náhrady škody ve výši 23 716 Kč (ohledně kteréhožto nároku byla později žaloba vzata zpět z důvodu plnění žalované na uvedený nárok ve výši 22 143 Kč), a to podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále též jen „OdpŠk“), způsobené jí nezákonným trestním stíháním pro zločin podvodu zahájeným dne 2. 2. 2018, které skončilo zproštěním obžaloby dne 5. 11. 2018.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 1. 2021, č. j. 22 C 41/2019-143, žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 22 143 Kč (tedy z částky žalovanou později uhrazené z titulu nároku žalobkyně na náhradu škody) od 6. 8. 2019 do 2. 7. 2020 (výrok I), dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 25 000 Kč s úroky z prodlení od 6. 8. 2019 do zaplacení (výrok II), žalobu co do požadované částky 325 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).
K odvolání žalobkyně proti části výroku III rozsudku soudu prvního stupně (co do 125 000 Kč) Městský soud v Praze (dále též jen „soud odvolací“) rozsudkem ze dne 8. 9. 2021, č. j. 13 Co 159/2021-169, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni ještě částku 20 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 6. 8. 2019 do zaplacení, jinak tento výrok co do částky 105 000 Kč potvrdil (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, co do části potvrzujícího výroku ohledně částky 75 000 Kč, podala žalobkyně dovolání, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu spočívajícímu v tom, že podle dovolatelky odvolací soud nesprávně aplikoval kritérium povahy trestní věci, dovolání nesplňuje zákonem vyžadované náležitosti stran vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., neboť dovolatelka sice uvádí, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, avšak již nespecifikuje, od které rozhodovací praxe (dovolacím soudem již vyřešené otázky) se měl odvolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013).
Dovolání tak v této části trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, proto se dovolací soud touto námitkou žalobkyně v rámci tohoto dovolacího řízení nezabýval.
Ohledně zbylých dovolacích námitek je z obsahu dovolání patrné, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a co považuje za dovolací důvod. Dovolání přitom není v těchto částech objektivně nepřípustné, a proto se Nejvyšší soud dále zabýval jeho přípustností podle §237 o. s. ř.
Dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné pro zodpovězení otázky „rozhraničení případů odškodnění za újmu na zdraví, pokud je tvrzeno, že vznikla v přímé příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím, od přihlížení ke zdravotnímu stavu nezákonně trestně stíhané osoby v době jejího trestního stíhání, jako subkritéria dopadů do její osobnostní sféry“, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, uzavřel-li, že újma na zdraví je samostatně uplatnitelným nárokem se samostatným skutkovým základem a neodškodňuje se v režimu nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb. (srov. zejména již odvolacím soudem uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, rozsudek ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5490/2017, či ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2888/2019).
Podle §237 o. s. ř. nemůže být dovolání shledáno přípustným ani z důvodu žalobkyní namítaného nedostatečného zohlednění jejího zdravotního stavu v průběhu trestního řízení při úvaze o výši peněžitého zadostiučinění, neboť podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, či ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017), což v případě žalobkyně není (viz i srovnání s jinými obdobnými případy v odstavcích 42 a následujících rozsudku soudu prvního stupně a odstavci 10 rozsudku odvolacího soudu). Dovolatelka, mimo výše formulovanou potřebu odlišení újmy na zdraví, coby samostatného nároku na jedné straně, od nepříznivého zdravotního stavu coby okolnosti provázející trestní stíhání na straně druhé, žádnou právní otázku stran zvýšení zadostiučinění z důvodu svého špatného zdravotního stavu nepředkládá, přičemž nadto výslovně uvádí, že odvolací soud její zdravotní postižení v průběhu trestního stíhání v úvahu vzal.
Konečně přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka podle dovolatelky v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešená, zda mají soudy při úvaze o přiměřené výši zadostiučinění zohlednit i postup orgánů činných v trestním řízení, neboť tato otázka byla již v judikatuře dovolacího soudu vyřešena (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, občanskoprávní část), přičemž argumentace dovolatelky, že její trestní stíhání „nemělo překročit z fáze prověřování do fáze zahájení trestního stíhání“, že tento případ „neměl vůbec přijít před trestní soud“ a že „orgány činné v trestním řízení konaly ve prospěch zaměstnavatele poškozené a k tíži obecné zásady trestního práva ultima ratio“, je založena na odlišném skutkovém zjištění, než ze kterého vycházely oba soudy (viz především bod 40 rozsudku soudu prvního stupně). Dovolatelka v této části dovolání fakticky polemizuje se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, což však nezakládá způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 9. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu