ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.604.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 604/2021-181
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobce P. F., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Šárkou Oharkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Slezská 949/32, proti žalované České republice – Ministerstvu průmyslu a obchodu , se sídlem v Praze 1, Na Františku 1039/32, o zaplacení 120 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 117/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2020, č. j. 14 Co 406/2019-116, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 120 000 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody za nesprávný úřední postup spočívající v hrubém porušení povinností žalované stanovených §19a odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), čímž mělo dojít k narušení hospodářské soutěže zvýhodněním určité skupiny podnikatelů a porušení svobody podnikat a vlastnit majetek zaručených čl. 26 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Žalobce je jednatelem a společníkem společnosti V. t., v konkursu (vlastní poloviční podíl), která v letech 1991 až 2014 podnikala v polygrafickém průmyslu. Během tohoto období žalobce investoval do strojního zařízení a výrobní haly společnosti, přičemž tyto investice financoval pomocí bankovních a leasingových společností a vlastního zisku. V letech 2007 až 2014 zahájila Česká republika programy dotační podpory podnikání, zejména tzv. OPPI (Operační program podnikání a inovace), v jehož rámci výběrově (zejména podle klíče regionální příslušnosti) přidělila žalovaná dotace konkurentům žalobce ve výši až 95 000 000 Kč. V důsledku toho došlo na polygrafickém trhu ke značnému narušení spravedlivé soutěže, když dotačně zvýhodnění podnikatelé mohli při zachování zisku snížit ceny díky financování podnikatelských investic z veřejných prostředků bez povinnosti je vrátit. Společnost V. t., nemohla dlouhodobě poskytnout obdobné ceny a ztratila tak zákazníky, kteří využili cenově výhodnějších nabídek, což vedlo k podání insolvenčního návrhu dne 28. 1. 2014 a vyústilo prohlášením konkursu dne 14. 2. 2014. Došlo tak ke zmaření celoživotní investice žalobce do společnosti, znehodnocení jeho majetku spočívajícího v podílu ve společnosti a ztrátě příjmů žalobce jako jednatele a spolumajitele společnosti v době, kdy směřoval veškerou svou činnost k odvrácení hrozícího bankrotu společnosti a snížil svůj osobní příjem. Výši škody stanovil žalobce, vzhledem k jeho polovičnímu podílu ve společnosti, jako polovinu rozdílu mezi hodnotou společnosti před zásahem narušujícím hospodářskou soutěž a po něm.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 10. 2018, č. j. 31 C 117/2017-47, zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 120 000 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1 500 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), v celém rozsahu, včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř, jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení.
Dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky odpovědnosti státu za škodu způsobenou narušením hospodářské soutěže zvýhodněním určité skupiny podnikatelů, kterého se stát dopustil nesprávně nastaveným dotačním programem, neboť na takovém řešení právní otázky napadené rozhodnutí nezáviselo.
Otázka aktivní věcné legitimace společníka obchodní společnosti ve sporech, kdy poškozením společnosti došlo zároveň k újmě na majetkových poměrech společníka, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť při řešení této otázky se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dovolací soud rovněž neshledal důvod se od této ustálené rozhodovací praxe odchýlit.
Z judikatury Nejvyššího soudu, představované např. usnesením ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 124/2005, uveřejněným pod číslem 18/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesením ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2588/2016, proti němuž byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1840/18, vyplývá, že žalobce nemůže požadovat náhradu škody vzniklé jinému subjektu, a to ani tehdy, je-li tímto subjektem obchodní společnost, jejímž je žalobce společníkem, neboť obchodní společnost jako samostatná právnická osoba má svůj vlastní majetek, odlišný od majetku svých akcionářů, a s tímto svým majetkem podniká a hospodaří (§6 obchodního zákoníku). Definičním znakem právnických osob je totiž mimo jiné jejich majetková samostatnost, jejímž výrazem je jednak to, že mají vlastní majetek, a jednak to, že jen ve vztahu k tomuto majetku nesou samostatnou majetkovou odpovědnost v právních vztazích, do nichž vstupují. Společníci jednotlivých obchodních společností tedy nejsou podílovými spoluvlastníky (spolumajiteli) majetku obchodní společnosti, ale jejich vztah k obchodní společnosti a k jejímu majetku je vymezen souborem práv a povinností společníka. Majetková práva společníků spočívají zpravidla v podílu na přímém zisku obchodní společnosti a v možnosti převodu obchodního podílu (akcií); za závazky kapitálových obchodních společností (akciová společnost a společnost s ručením omezeným) společníci neručí anebo ručí jen omezeně. Vzhledem k tomu společníci nemohou jednak být přímo poškozenými osobami v případech, kdy je trestná činnost páchána na úkor majetku obchodní společnosti, a jednak se sami mohou dopustit trestné činnosti ve vztahu k majetku obchodní společnosti, jejímiž jsou společníky, protože ten je pro ně majetkem cizím. To platí i přes skutečnost, že se jinak na veřejnosti běžně mluví – zejména jde-li o majoritní společníky obchodních společností – o tzv. vlastnících těchto společností. Ani ti totiž nejsou vlastníky majetku obchodní společnosti v právním smyslu (Šámal, P., Púry, F., Sotolář, A., Štenglová, I. Podnikání a ekonomická kriminalita v České republice. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 266).
Obdobně v usnesení ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2738/2016, Nejvyšší soud s odkazem na tam blíže označenou ustálenou judikaturu dovolacího soudu shrnul, že skutečná škoda způsobená společnosti se projeví i snížením hodnoty podílů ve společnosti – společníci v jejím důsledku utrpí škodu. Tato tzv. reflexní škoda je však svou povahou odvozená od škody vzniklé na majetku společnosti a její existence je závislá na existenci škody na majetku společnosti. Je-li tedy škoda vzniklá na majetku společnosti nahrazena, je odstraněna i škoda, způsobená jejím společníkům v důsledku snížení hodnoty jejich podílů (srov. též tam označenou prejudikaturu, jakož i navazující odmítavé usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 1335/17). Byť uvedené usnesení primárně řešilo otázku předpokladů odpovědnosti jednatelů za škodu se závěrem, že tuto nelze uplatňovat, může-li se společník odstranění této újmy uplatněním nároku na náhradu škody jménem společnosti, závěr o závislosti tzv. reflexní škody společníků na škodě způsobené společnosti, která ji tak jako poškozený musí u škůdce uplatnit, je obecně platný.
Uvedený závěr sám o sobě vede k zamítnutí žaloby, a proto ani žádný další dovolací důvod nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit. To v důsledku činí dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1765/2017). Dovolací soud se s ohledem na právě uvedené již nezabýval předpoklady přípustnosti dovolání v případě otázky právní povahy usnesení vlády České republiky ani otázky porušení komunitárního práva.
Pokud dovolatel namítá, že soud prvního stupně ani soud odvolací neprovedly jím navrhované důkazy, uplatňuje vadu řízení, k níž může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a 2, §142 odst. 1 a §146 odst. 2 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 1. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu