ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.637.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 637/2021-399
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobkyně P-holding, s. r. o. , identifikační číslo osoby 24715484, se sídlem v Praze 6, Evropská 810/136, zastoupené Mgr. Petrem Zapletalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1682/15, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu zemědělství , identifikační číslo osoby 00020478, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, 2) České republice – Českému úřadu zeměměřickému a katastrálnímu , identifikační číslo osoby 00025712, se sídlem v Praze 8, Pod Sídlištěm 1800/9, o 15 400 000 Kč s příslušenstvím a 5 120 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 394/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2020, č. j. 23 Co 159/2020-356, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 5. 12. 2019, č. j. 7 C 394/2015-326, zamítl žalobu, aby žalovaná Česká republika – Ministerstvo zemědělství byla uznána povinnou zaplatit žalobkyni částku 15 400 000 Kč s příslušenstvím (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), zamítla žalobu, aby Česká republika – Ministerstvo zemědělství byla uznána povinnou společně a nerozdílně s Českou republikou – Českým úřadem zeměměřickým a katastrálním zaplatit žalobkyni částku ve výši 5 120 000 Kč s příslušenstvím (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice – Ministerstvu zemědělství na účet Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových částku 6 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice – Českému úřadu zeměměřickému a katastrálnímu na náhradě nákladů řízení do tří dnů od právní moci rozsudku částku 4 800 Kč (výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 7. 2020, č. j. 23 Co 159/2020-356, k odvolání žalobkyně rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a v zamítavém výroku II. a ve výrocích o nákladech řízení III. a IV. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, prostřednictvím které se žalobkyně domáhala po žalovaných náhrady škody ve výši 15 400 000 Kč a nemajetkové újmy ve výši 5 120 000 Kč. Uvedla, že na základě dvou kupních smluv ze dne 7. 10. 2010 ve znění pozdějších dodatků nabyla od A. H. pozemky v k. ú. XY a v k. ú. XY v obci XY. Před nabytím účinnosti kupních smluv prodávající předložil žalobci nabývací titul, tj. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 5. 2010, č. j. 14 C 229/2008-156, s doložkou právní moci a výpis z katastru, ze kterého vyplývalo, že vlastníkem byl prodávající a nebylo zde zapsáno žádné omezení vlastnického práva. Soud uvedeným rozsudkem uložil Pozemkovému fondu České republiky povinnost uzavřít s panem H. smlouvu o převodu předmětných pozemků. V řízení, které vydání rozsudku předcházelo, Pozemkový fond ČR nenamítal, že by pozemky byly původním majetkem církví nebo náboženských společností, a že by je tak nebylo možné převést s ohledem na §29 zákona č. 229/1991 Sb. Téměř rok po vydání uvedeného rozsudku podal Pozemkový fond ČR proti žalobkyni a A. H. žalobu, kterou se domáhal určení vlastnického práva České republiky k předmětným pozemkům a určení neplatnosti zástavní smlouvy (na základě které byly předmětné pozemky zástavou, A. H. byl zástavním věřitelem a žalobkyně byla zástavcem) s odůvodněním, že pozemky jsou původním majetkem církví a náboženských společností, a neměly tak být vydány a následně převedeny na žalobkyni. Věc byla vedena u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 92/2011 a žaloba byla zamítnuta. Žalobkyně upozorňovala žalovanou, že je v důsledku vedení uvedeného sporu udržována po dobu několika let v nejistotě a vznikají ji škody v řádech milionů Kč. Státní pozemkový úřad však v řízení pokračoval, a to navzdory právnímu názoru vyjádřenému v prvním rozhodnutí Nejvyššího soudu v dané věci (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013). Ke škodám na majetku žalobkyně docházelo též v důsledku poznámek zapsaných na žádost Pozemkového fondu ČR v souvislosti s uvedenou žalobou, které byly vymazány až v únoru 2013. Na základě žádosti Státního pozemkového úřadu byly u předmětných pozemků zapsány poznámky o omezení převodu nemovitostí podle §13 zákona č. 428/2012 Sb., přičemž žalobkyně tyto zápisy označila za exces a šikanozní výkon pravomoci. Katastrální úřad pro hlavní město Prahu uvedené zápisy nevymazal bez zbytečného odkladu po uplynutí lhůt podle §13 zákona č. 428/2012. Poznámky nebyly dlouhou dobu vymazány ani k výzvě ze strany žalobkyně. Jejich existence byla nezákonným zásahem do práva žalobkyně pokojně užívat majetek, které požívá ústavní ochrany, a pro žalobkyni, která se dlouhodobě zabývá developerskou činností, měla značně negativní dopady. Žalobkyně má za to, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu Pozemkového fondu ČR (posléze Státního pozemkového úřadu) a zároveň k nesprávnému úřednímu postupu Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha. Nesprávný úřední postup spatřovala žalobkyně zejména v povinnosti Pozemkového fondu ČR řádně spravovat majetek státu a vést evidenci o pozemcích nabízených oprávněným osobám podle zákona o půdě jako náhradní pozemky. Proces lustrace pozemků je úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., a žalovaná proto odpovídá za škodu způsobenou tímto nesprávným úředním postupem. Žalobkyně má za to, že prvotní příčina vzniku škody a nemajetkové újmy je sice na straně Pozemkového fondu ČR, na vzniku se však podílel i katastrální úřad, který zapsal poznámku, respektive upozornění podle §12 odst. 1 písm. h) vyhlášky č. 26/2007 Sb., o omezení převodu nemovitosti podle §13 zákona č. 428/2012 Sb. Organizační složky proto odpovídají za vzniklou škodu a nemajetkovou újmu solidárně, tedy společně a nerozdílně. Nesprávným úředním postupem žalobkyni vznikla značná škoda, neboť nemohla na pozemcích realizovat vlastní developerský projekt, pozemky využít jako zástavu pro zajištění financování pro jiné projekty, prodat je jinému investorovi ani využít kapitál uložený v předmětných pozemcích.
Žalobkyně proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala dovolání, jehož přípustnost shledává v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Konkrétně má jít o otázky:
„Zda v případě porušení povinnosti Pozemkového fondu provést před vydáním náhradních pozemků oprávněným osobám řádně lustraci pozemků odpovídá ČR (Ministerstvo zemědělství) dle OdpŠk za škodu (ušlý zisk) způsobenou třetí osobě, která předmětné pozemky nabyla od restituenta kupní smlouvou, a to v příčinné souvislosti se soudním řízením vedeným neúspěšně ČR - SPU proti třetí osobě (vlastníkovi a nabyvateli předmětných pozemků) a restituentovi (původnímu vlastníkovi a převodci) na základě žaloby na určení vlastnictví předmětných pozemků podané z důvodu nepřevoditelnosti předmětných pozemků dle §29 zákona č. 229/1992 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen jako „zákon o půdě“) a dále v souvislosti s poznámkou nepřevoditelnosti předmětných pozemků dle §29 zákona o půdě zapsanou do katastru nemovitostí k návrhu SPÚ.“
a zda:
„[m]ůže být nesprávným úředním postupem ve smyslu OdpŠK postup PFČR, resp. SPÚ, který v řízení o žalobě na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu konkrétního pozemku, jako pozemku náhradního ve smyslu zákona o půdě nenamítne či neuvede, že požadovaný pozemek je nepřevoditelný, protože je historickým majetkem církve ve smyslu §29 zákona o půdě (ve znění do 31. prosince 2012) a následně po pravomocném skončení řízení o uvedené žalobě podá žalobu na určení vlastnického práva státu k vydanému náhradnímu pozemku právě z toho důvodu, že byl vydán v rozporu s §29 zákona o půdě (ve znění do 31. prosince 2012), a dále podá návrh na zápis poznámky do katastru nemovitostí pro omezení převoditelnosti vydaného pozemku z téhož důvodu - a to vše ve spojení s postupem Českého úřadu zeměměřického a katastrálního, který návrhu SPÚ na zápis poznámky vyhoví a omezení do katastru nemovitostí zapíše, přičemž toto je následně v soudním řízení shledáno nezákonným?“
Žalobkyně dále v dovolání uvádí, že dovoláním brojí proti napadenému výroku rozsudku odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení věci, neboť spočívá na nesprávném výkladu §13 odst. 1 OdpŠk. Městský soud v Praze měl rovněž ze skutkových zjištění vyvodit nesprávné závěry. Žalobkyně zastává názor, že odvolací soud nesprávně posoudil žalobou vytýkaný postup žalované spočívající v (i) nesprávně provedené lustraci předmětných pozemků, (ii) neodpovědném, liknavém vedení sporu s A. H. ve věci žaloby na nahrazení projevu vůle, (iii) následném po dobu 4 let nedůvodně vedeném soudním sporu s žalobkyní (zpočátku i s A. H.) o určení vlastnictví předmětných pozemků jakož i (iv) v podání návrhu na zápis nezákonné poznámky omezení možnosti nakládání s předmětnými pozemky do katastru nemovitostí bez vzájemné souvislosti jako samostatné, věcně oddělené postupy. Žalobkyně je přesvědčena, že všechny žalobou vytýkané postupy Pozemkového fondu ČR a posléze Státního pozemkového úřadu je zapotřebí posuzovat v jejich vzájemném kontextu jako celek, tj. jako jeden postup týkající se předmětných nemovitostí, který lze podřadit pod správu nemovitostí státu, respektive pod uspokojování restitučních nároků, a tím i pod výkon veřejné moci. Žalobkyně pokládá za podstatné, že Pozemkový fond ČR (Státní pozemkový úřad) nevystupoval v rámci žalovaných činností jako vlastník, který se svobodně rozhoduje, jak bude s předmětnými pozemky disponovat, a že žalovaná porušovala v rámci každého z vytýkaných postupů pravidla pro počínání státního orgánu (což podle žalobkyně vyplývá z rozhodnutí vydaných v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 92/2011 a v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 A 180/2013) a tato svá pochybení se následně snažila „dohnat“ na úkor právní jistoty restituenta a žalobkyně.
K dovolání se vyjádřila žalovaná 2) jen tak, že sdělila, že se necítí být příslušná k dovolání se vyjadřovat, neboť to směřuje proti výroku týkajícímu se nároku uplatněného pouze vůči žalované 1).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud ovšem dovolání neshledal přípustným, a proto jej podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), jako nepřípustné odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V první řadě dovolací soud pokládá za nutné uvést, že žalobkyní formulované (výše citované) otázky nelze akceptovat jako právní otázky, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. Žalobkyně se těmito otázkami de facto dotazuje Nejvyššího soudu, zda odvolací soud rozhodl věc správně, přičemž konkrétní právní závěry (na nichž napadené rozhodnutí skutečně spočívá) opomíjí. Jedná se tak o pouhou polemiku žalobkyně s rozsudkem odvolacího soudu, jež přípustnost dovolání založit neumožňuje.
Pokud má žalobkyně za to (jak plyne z dalšího obsahu dovolání), že žalobou vytýkaná jednání měla být posuzována jako jediný postup, neshledává dovolací soud pro daný názor logické odůvodnění (v dovolání rovněž takové předestřeno není). Základním a zcela dostatečným argumentem v tomto ohledu zůstává skutečnost, že v části z namítaných jednání orgány státu nevystupovaly v postavení nositele veřejné moci, což je názor, který odvolací soud podložil odkazem na rozhodovací praxi dovolacího soudu. Žalobkyní označená rozhodnutí Ústavního soudu s uvedeným závěrem nejsou v konfliktu. Odvolací soud tak posuzoval jednotlivá žalobou označená jednání státu z pohledu článků v řetězci příčinné souvislosti, přičemž dospěl k závěru, že v dané věci příčinná souvislost dána není. Jeho závěr, že pro věc je nevýznamný právní závěr plynoucí z rozsudku 28 Cdo 1119/2012, je v tomto světle srozumitelný. K posouzení příčinné souvislosti se žalobkyně v dovolání vyjádřila jen tak, že s ním nesouhlasí, což je pro účely dovolacího řízení tvrzením zcela nedostatečným.
O náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího nebo dovolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 2. 2022
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu