ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1119.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 1119/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. arch. V. K., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Šafářem, advokátem se sídlem v Praze 10, Strančická 776/25, proti žalovaným České republice – Ministerstvu zemědělství , sídlem v Praze 1, Těšnov 17 a České republice – Ministerstvu financí , sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem, sídlem v Praze 5, 14. října 3, o 3.504.805,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 198/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2011, č. j. 54 Co 271/2011-72, takto:
I. V částce 3.090.000,- Kč s příslušenstvím se dovolání žalobce zamítá .
II. V částce 414.805,- Kč s příslušenstvím se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2011, č. j. 54 Co 271/2011-72, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 3. 2011, č. j. 25 C 198/2009-48, zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se ve své žalobě domáhal zaplacení částky 3.504.805,- Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 7. 3. 2009 do zaplacení podle zákona č. 82/1998 Sb. jako náhrady škody způsobené mu výkonem veřejné moci, a to konkrétně kombinací postupů Pozemkového fondu, Magistrátu hl. m. Prahy – Pozemkového úřadu a Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu. Uvedl, že se žalovaná částka sestává z ceny pozemku parc. č. 456/2, kat. území K., obec P., který byl na žalobce převeden a následně mu byl odebrán, ve výši 339.030,- Kč dle znaleckého posudku ke dni 12. 12. 2005, dále ušlého zisku ve výši 3.090.000,- Kč, nákladů na znalecký posudek k ocenění pozemku ve výši 7.735,- Kč a nákladů na právní zastoupení při uplatnění nároků u orgánů státu ve výši 68.040,- Kč. V odůvodnění uvedl, že dne 24. 10. 2003 získal postoupením od oprávněné osoby paní S. nárok na bezúplatný převod pozemků z vlastnictví státu dle §11 odst. 2 zák. č. 229/1991, o půdě, v hodnotě 149.220,- Kč (oceněný podle vyhl. 182/1988 Sb., ve znění vyhl. 316/1990 Sb.) Ještě dne 24. 9. 2002 Magistrát hl. m. Prahy - Pozemkový úřad sdělil Pozemkovému fondu ČR k jeho dotazu, že pozemek parc. č. 456/2, kat. území K., obec P. (dále jen „předmětný pozemek“), není vyloučen z převodu podle ustanovení §2 odst. 1 písm. a) [tj., že na předmětný pozemek nebylo uplatněno právo na jeho vydání dle z. č. 229/1991 Sb. a dle z. č. 243/1992 Sb., o němž nebylo dosud rozhodnuto] ani podle ustanovení §2 odst. 1 písm. d) zákona č. 95/1999 Sb., [tj. že není určen pro výstavbu polních cesta a na provedení technických vodohospodářských a ekologických opatření]. Smlouvou o převodu pozemků ze dne 30. 10. 2003 Pozemkový fond převedl podle §11 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb., o půdě mj. pozemek parc. č. 456/2, zahrada, o výměře 280 m2, který byl oceněn podle vyhl. 182/1988 Sb., ve znění vyhl. 316/1990 Sb. celkovou částkou 70.900,- Kč, a to ke dni 30. 10. 2003. Podle této smlouvy bylo s účinky ke dni 30. 10. 2003 vloženo vlastnické právo žalobce k uvedenému pozemku do katastru nemovitostí. Dne 5. 12. 2005 bylo vydáno Ministerstvem zemědělství – Pozemkovým úřadem Praha rozhodnutí č.j. PÚ 3536/05 podle §9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., o půdě, o tom, že J. S., je jako oprávněná osoba vlastníkem předmětného pozemku. Katastrální úřad pro hlavní město Prahu na základě výše citovaného rozhodnutí pozemkového úřadu, jež mu bylo doručeno dne 16. 1. 2006, zapsal jako vlastníka předmětného pozemku do katastru nemovitostí J. S. namísto žalobce. Skutečnost, že není vlastníkem předmětného pozemku, se žalobce dozvěděl až v roce 2007, na což okamžitě reagoval písemným návrhem na opravu chyb v katastru, kterému však nebylo vyhověno s odůvodněním, že se o chybu nejedná.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7. 3. 2011, č.j. 25 C 198/2009 - 48, žalobu zamítl s tím, že „ v posuzovaném případě nejsou splněny podmínky vzniku odpovědnosti státu podle 82/1998 Sb. “ Dovodil, že škoda nemohla být způsobená rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 5. 12. 2005 (o tom, že vlastníkem pozemku je J. S.) ani předcházejícím řízením, protože jakékoliv vady řízení by se projevily v rozhodnutí. Dále uvedl, že toto rozhodnutí navíc nebylo zrušeno pro nezákonnost, čímž není splněn požadavek §8 zákona č. 82/1998 Sb. Pokud jde o nedostatečně provedenou lustraci předmětného pozemku Pozemkovým fondem ČR před uzavřením smlouvy ze dne 30. 10. 2003 se žalobcem a nesprávné sdělení Magistrátu hl.m. Prahy - pozemkového úřadu ze dne 24. 9. 2002 Pozemkovému fondu o tom, že daný pozemek není vyloučen z převodu na třetí osobu, soud neshledal příčinnou souvislost těchto skutečností se škodou. Obvodní soud pro Prahu 1 proto uzavřel, že jedinou významnou příčinou nastalé situace je fakt, že Pozemkový fond ČR se žalobcem uzavřel dne 30. 10. 2003 smlouvu o převodu pozemku, na jejímž základě se žalobce vlastníkem převáděného pozemku nestal. Dále dospěl k závěru, že „ Pozemkový fond ČR při uzavření smlouvy se žalobcem nezaujímal vůči žalobci vrchnostenské postavení, ale vstupoval do právního vztahu, založeného dvoustranným právním úkonem, jako rovný s rovným. “
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 9. 2011, č.j. 54 Co 271/2011 - 72, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odkazem na důvody uvedené soudem prvního stupně se ztotožnil se závěrem, že se nejedná o odpovědnost dle zákona č. 82/1998 Sb. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že Pozemkový fond „ ve vztahu k oprávněným osobám nemá žádné nadřízené (vrchnostenské) postavení […] Oprávněná osoba […] se tedy může svobodně rozhodnout, zda přijme nabízenou náhradu či nikoliv “ Závěrem zmínil, že „ žalobci žádná škoda nevznikla, neboť se nikdy nestal vlastníkem pozemku, navíc jeho vydání bylo bezplatné. “
B. Dovolání
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost nesprávně spatřuje v §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Jako dovolací důvody uvedl, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a dále, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, které nemají oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Z obsahu dovolání se podávají tyto námitky:
a) Kdyby nedošlo k pochybení ze strany Pozemkového úřadu, Pozemkového fondu a Katastrálního úřadu, žalobci by nevznikla škoda.
b) Odvolací soud se nevypořádal s hlavní námitkou žalobce, že chybné sdělení Pozemkového úřadu Pozemkovému fondu, že předmětný pozemek není vyloučen z převodu na třetí osobu, bylo nesprávným úředním postupem.
c) Soud prvního stupně neprovedl žalobcem řádně označené a navržené důkazy, dokonce si je ani nevyžádal od dotčených orgánů státní správy a neseznámil se s nimi. Odvolací soud se k této námitce nevyjádřil a dokazování rovněž neprovedl.
d) Žalobce měl možnost celý komplex nemovitostí prodat společnosti Prosperita o.p.s., která měla zájem o tyto nemovitosti jedině i s předmětným pozemkem, protože se na něm nachází „ podzemní stavby nezbytné pro chod celého komplexu nemovitostí ve vlastnictví žalobce “. Pokud by úřady nepochybily, žalobce by mohl v rámci restitučního řízení vyjednat alespoň „ věcné břemeno k zajištění přístupu a oprav podzemních staveb “ na daném pozemku a tím realizovat kupní smlouvu se společností Prosperita o.p.s.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
C. Přípustnost
Vzhledem ke skutečnosti, že napadené rozhodnutí bylo vyhlášeno před dnem účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., dovolací soud věc s ohledem na čl. II bod 7 cit. zákona a s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, projednal podle občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2013.
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané řádně zastoupenou oprávněnou osobou a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o. s. ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadené věci, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ten je podle §237 odst. 3 o. s. ř. (ve znění zákona č. 7/2009 Sb.) dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu „právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.“
Dovolatel prostřednictvím podaného dovolání brojil proti závěrům soudů týkajícím se posouzení otázky příčinné souvislosti. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu přitom platí, že otázka existence příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je přitom zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1870/2009). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně určení zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 08. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3213/2009, uveřejněný pod č. 26/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 04. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4384/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 09. 2011, sp. zn. 30 Cdo 654/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 07. 02. 2012, sp. zn. 28 Cdo 120/2012).
V souzené věci dospěly soudy k závěru, že jedinou příčinou nastalé situace byl fakt, že Pozemkový fond České republiky se žalobcem uzavřel smlouvu o převodu pozemku dne 30. 10. 2003, na jejímž základě se žalobce vlastníkem převáděného pozemku nestal. Jestliže dovolatel předeslaný závěr soudu zpochybnil tím, že poukázal na pochybení Pozemkového úřadu ve spojení s postupem Pozemkového fondu, když první z nich v rozporu se skutečností sdělil 24. 9. 2002 Pozemkovému fondu, že předmětné pozemky nejsou vyloučeny z převodu, napadl tím právní posouzení odvolacího soudu, neboť namítl, že odvolací soud nesprávně vymezil skutkové okolnosti, mezi nimiž měla být příčinná souvislost zjišťována. Jak již bylo předesláno, z obsahu dovolání se podává, že dovolatel má za to, že škoda byla způsobená kombinací postupů Pozemkového fondu, Magistrátu hl. m. Prahy – Pozemkového úřadu a Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu. Vzhledem k tomu, že se oba soudy omezily jen na zkoumání příčinné souvislosti jednak mezi postupem Pozemkového fondu a škodou a vedle toho mezi postupem Magistrátu hl. m. Prahy – Pozemkového úřadu a škodou, je třeba vyřešit otázku, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být příčinná souvislost zjišťována, a to zejména s ohledem na skutečnost, že soudy obou stupňů nevzaly v úvahu vztah mezi uzavřením smlouvy Pozemkovým fondem dne 30. 10. 2003 a postupem Magistrátu hl. m. Prahy – Pozemkového úřadu. Protože dovolací soud dosud neřešil otázku, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být v takovém případě posuzována příčinná souvislost, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
D. Důvodnost
Dovolání je důvodné.
1. Před posouzením otázky příčinné souvislosti je nutné posoudit charakter činnosti Pozemkového fondu při uspokojování nároků na náhradní pozemky podle §11 odst. 2 zákona o půdě.
K námitce nesprávného úředního postupu (ad b/)
2. Odvolací soud ve svém rozsudku uvedl, že „ ze strany žalované či pozemkového fondu nešlo ani o nesprávný úřední postup “ Žalobce je opačného mínění. Nejvyšší soud se na základě této námitky zabýval otázkou, zda při uspokojování restitučních nároků Pozemkovým fondem (jehož součástí byla i lustrace předmětného pozemku) dochází k úřednímu postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.
3. Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci je upravena zákonem č. 82/1998 Sb. Ustanovení §1 stanoví, že „ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. “ Absolutně objektivní odpovědnost státu za takto způsobenou škodu je zakotvena v §2, který stanoví, že „ Odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. “ Podle znění §3 stát odpovídá za škodu způsobenou státními orgány, právnickými a fyzickými osobami při výkonu státní správy a orgány územních samosprávných celků při výkonu státní správy. Ustanovení §5 zakotvuje povinnost k náhradě škody způsobené jak rozhodnutím, tak nesprávným úředním postupem. Odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je pak zakotvena i v §13 uvedeného zákona. Nesprávný úřední postup však úmyslně není nijak vymezen, protože „ výstižnou definici nelze pro jeho mnohotvárnost podat “ (srov. důvodová zpráva k zákonu č. 82/1998 Sb.) Jeho definice tak byla ponechána na judikatuře soudů. Z dlouhodobě ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že nesprávným úředním postupem se rozumí porušení pravidel pro počínání státního orgánu při jeho činnosti a zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí, anebo naopak jde o takový postup řízení směřující sice k vydání rozhodnutí, který se však bezprostředně v obsahu rozhodnutí neodrazí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 161/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000) .
4. V nálezu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 529/09, Ústavní soud uvedl, že „ kvazideliktní odpovědnost státu vůči jednotlivci vzniká jako důsledek vadného či nedbalého nebo neodpovědného uplatňování veřejné moci, která již ze své podstaty nemůže podléhat soukromoprávním ujednáním, nýbrž naopak je třeba ji vykonávat striktně dle požadavků zákona resp. podzákonných norem. Vázanost státní moci zákonem je jedna z esenciálií i jen formálně pojímaného právního státu. “ a dále rozvedl, „ že jedním ze stěžejních principů právního státu, k němuž ČR zavazuje čl. 1 odst. 1 Ústavy, je budování důvěry občanů v právo a instituce státu, resp. veřejné moci. “ a proto „ tam, kde jednotlivec jedná s důvěrou ve věcnou správnost aktů státu či jeho postupů a rovněž s důvěrou v jejich soulad s právem, musí být současně garantováno právo na náhradu škody, pokud se ukáže, že presumpce správnosti či zákonnosti byla klamná. Jinak řečeno, taková důvěra je možná pouze tehdy, pokud stát či subjekty, na něž stát přenesl výkon některých svých pravomocí, odpovídají za škodu vzniklou jednotlivci jejich činností v případě, že tyto činnosti se posléze ukáží jako nezákonné či jinak vadné. Udržování důvěry občanů v právo je jedním z podstatných pilířů odpovědnosti státu za škodu a, vice versa, nemůže být dána důvěra tam, kde nezákonnost či nesprávnost aktů veřejné moci není sankcionována v podobě odpovědnosti za škodu. “
5. Dále Ústavní soud poukázal na to, že nesprávný úřední postup v zákoně není blíže definován, „ z obsahu tohoto pojmu však vyplývá, že podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv jinou než rozhodovací činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu “ Ústavní soud dále upřesnil, že pro klasifikaci postupu jako „úředního“ se musí jednat o postup osob, které plní úkoly státního orgánu a tento postup slouží výkonu státní moci.
6. V souzené věci je tudíž nutné posoudit, zda v procesu přidělování náhradních pozemků Pozemkovým fondem dochází k výkonu veřejné moci.
7. Jakkoliv platí, že samotné uzavření smlouvy Pozemkovým fondem s oprávněnou osobou není výkonem veřejné moci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1024/2000), nelze současně dospět k závěru, že není naplněn předpoklad odpovědnosti státu za škodu, tj. že chybí existence úředního postupu a tudíž ani žádný z dílčích postupů není úředním postupem, za který by stát odpovídal podle zákona č. 82/1998 Sb. Dovolací soud připomíná, že podpisu smlouvy o převodu náhradního pozemku žalobci předcházel proces lustrace pozemku, jehož cílem mělo být zjištění, zda je možné předmětný pozemek platně smlouvou převést do vlastnictví žalobce. Lustrace byla provedena na žádost Pozemkového fondu Magistrátem hl.m. Prahy – Pozemkovým úřadem, který dopisem ze dne 24. 9. 2002 Pozemkovému fondu sdělil, že předmětný pozemek není z převodu vyloučen, neboť se nejedná o pozemek, na který by bylo uplatněné právo na vydání podle zákona o půdě či jiných předpisů. Pozemkové úřady jsou přitom orgány státní správy a povinnost zajišťovat lustraci nemovitosti jim ukládalo ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb. Za této situace se dovolací soud zabýval otázkou, zda lustrace může být považována za úřední postup, za který stát odpovídá podle zákona č. 82/1998 Sb.
8. Ústavní soud se v nálezu ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 93/99, (uveřejněném pod č. 141 ve svazku 24 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) zabýval případem privatizace movitých věcí [podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby] nacházejících se v domě, který byl restituován. Vydražitel věcí získal k nebytovému prostoru právo na uzavření nájemní smlouvy. Prostory však musel po restituci opustit. Žalobou se proto domáhal náhrady škody proti České republice. Obecné soudy v řízení dovodily nesprávný úřední postup okresní privatizační komise. Ústavní soud v této souvislosti uvedl, že „ činnost komisí pro privatizaci při pořizování seznamu provozních jednotek zařazených do veřejné dražby nemá charakter rozhodování správního orgánu o subjektivních právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických a právnických osob (§1 odst. 1 správního řádu), ale jak již bylo výše uvedeno, má charakter rozhodování dosavadního vlastníka majetku o tom, jakým způsobem s ním naloží a stát zde nevystupuje jako mocensky nadřazený subjekt “, ale „ jako vlastník a se svým vlastnictvím disponuje v rámci soukromoprávního vztahu, pak je zřejmé, že jeho odpovědnost nemůže být založena aplikací zákona č. 58/1969 Sb .“
9. Uspokojování restitučních nároků však nelze podřadit pod dispozici státu se svým vlastnictvím v rámci soukromoprávního vztahu. Stát v takovém případě nevystupuje jako vlastník, který se svobodně rozhoduje, jak se svým majetkem naloží. Na rozdíl od dispozic se svým majetkem v rámci soukromoprávních vztahů stát nemá při uspokojování restitučních nároků možnost volby, zda konkrétní oprávněné osobě věc v restituci vydá, či nikoliv, ale naopak má povinnost věc vydat, jsou-li splněny zákonné podmínky dle restitučních předpisů. Zvláštní povaha postavení a činnosti Pozemkového fondu při vydávání pozemků oprávněným osobám v rámci restitucí se podává i z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, (uveřejněném pod č. 33 ve svazku 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), v němž bylo uvedeno, že vůle Pozemkového fondu při vydávání náhradních pozemků podle §11 odst. 2 zákona o půdě je „ odvozena od vůle státu, jehož úkoly zde plní “, přičemž Pozemkový fond nemůže „ postupovat jinak, než by byl povinen postupovat stát. V opačném případě by se stát mohl snadno vyvázat z plnění svých povinností, jejich delegací na "autonomní" právnické osoby “ Dále rozvedl, že „o becné soudy vycházely z chybného hodnocení právního statutu Pozemkového fondu a považovaly ho za osobu soukromého práva s plnou autonomií vůle. Ačkoli Fond vykazuje některé rysy právní samostatnosti, nelze jeho autonomii vůle při činnosti přikázané mu mj. zákonem o půdě, přiznat stejně široké pole působnosti, jakému se těší fyzické osoby a právnické osoby soukromého práva. Fond je veřejnou institucí, protože plní veřejný účel, je zřízen zákonem, jeho orgány jsou kreovány státem a stát vykonává dohled na jeho činností “. Následně uzavřel, že Pozemkový fond plní povinnosti uložené státu zákonem o půdě a libovůle Pozemkového fondu při vyřizování jednotlivých nároků „ je jednoznačným porušením čl. 2 odst. 2 Listiny, resp. čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, podle nichž státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon “. Z novějších rozhodnutí lze odkázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10, který výše uvedené závěry převzal.
10. Navíc, účelem restitucí je náprava křivd, způsobených výkonem veřejné moci v období totality. Odčinění křiv spáchaných totalitním režimem je veřejnou hodnotou a restituční předpisy jsou zákony speciální snahou zaujmout hodnotící stanovisko k naší totalitní minulosti a jsou tedy svou povahou veřejnoprávní. Ostatně i v případech, kdy křivdy byly následkem soukromoprávního jednání, např. kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, vyšel restituční zákonodárce z názoru, že k nim došlo výkonem veřejné moci, neboť právě veřejná moc vyvolala stav, pod jehož tlakem docházelo k soukromoprávním jednáním, k nimž by v demokratickém právním státě nedošlo. Za této situace nelze přijmout závěr, že proces nápravy křivd má čistě soukromoprávní povahu. Proto také konzistentně s vydáním restitučních předpisů byla zákonodárcem upravena povinnost pozemkových úřadů provádět lustraci pro potřeby převodů restituovaných nemovitostí mj. Pozemkovým fondem (srov. §2 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb.). Při lustraci však byly oprávněné osoby, tedy i žalobce, odkázány na důvěru ve správnost výsledku lustrace provedené orgánem veřejné moci, totiž pozemkovým úřadem, neboť evidence pozemků je věcí veřejné moci a nebylo v možnostech jednotlivce, tj. žalobce, zjistit, zda předmětný pozemek lze vydat podle zákona o půdě (srov. §1 až §3 zákona č. 344/1992 Sb., katastrálního zákona, který byl účinný do 31. 12. 2013, nebo §1 a §3 zákona č. 256/2013 Sb., katastrálního zákona, účinného od 1. 1. 2014).
11. Z uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že proces lustrace pozemků, který předcházel vydání náhradního pozemku žalobci je úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. V obecné rovině tedy platí, že i když nelze vydání náhradního pozemku Pozemkovým fondem smlouvou o převodu považovat za výkon veřejné moci, mohou převodu předcházet úkony orgánu veřejné moci (např. lustrace), které jsou úředním postupem, za který je stát objektivně odpovědný podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci.
K námitce nedostatečného posouzení otázky příčinné souvislosti (ad a/)
12. Objektivní odpovědnosti (bez ohledu na zavinění) za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem se stát nemůže zprostit (§2 zákona č. 82/1998 Sb.), jestliže jsou kumulativně splněny tři předpoklady (srov. též Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 8):
a) nesprávný úřední postup,
b) vznik škody, pro jejíž určení se vychází z ustanovení §442 odst. 1 obč. zák., podle něhož se hradí skutečná škoda a ušlý zisk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 917/2007),
c) příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem;
V souzené věci je předmětem sporu před dovolacím soudem posouzení třetího z uvedených předpokladů odvolacím soudem, tj. existence příčinné souvislosti.
13. Pro posouzení příčinné souvislosti je z hlediska české občanskoprávní teorie a ustálené judikatury dovolacího soudu rozhodující teorie podmínky a teorie adekvátní příčinné souvislosti. Teorie podmínky (sine qua non) stanovuje, že kauzalita mezi příčinou a následkem je dána tehdy, pokud by následek bez příčiny nenastal. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Aby byla příčinná souvislost dána, musí být tedy prokázáno, že škoda je adekvátním důsledkem škodní události a současně, že bez škodní události by ke škodě nedošlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1635/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010, z literatury např. Švestka, J. - Spáčil, J. - Škárová, M. - Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1206). V uvedeném směru Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I ÚS 312/05, upřesnil, že " pro odpovědnost za škodu není nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícího [škůdce] konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro optimálního pozorovatele není vznik škody vysoce nepravděpodobný ." (srovnej i usnesení NS ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 382/2011). Protože v souzené věci žalobce dovozoval vznik škody z působení více příčin (postup Pozemkového fondu, Magistrátu hl. m. Prahy – Pozemkového úřadu a Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu), je rozhodující i ustálená judikatura dovolacího soudu, podle níž v případě, že je příčin, které z časového hlediska působí následně (tzv. řetězec), více, platí, že jejich vztah ke vzniku škody musí být natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1388/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 25 Cdo 267/2005, uveřejněný pod číslem 6/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1045/2010).
14. V souzené věci dospěl dovolací soud k závěru, že soudy nesprávně posoudily, mezi kterými skutkovými okolnostmi má být existence příčinné souvislosti zjišťována, neboť se omezily jen na zkoumání příčinné souvislosti jednak mezi postupem Pozemkového fondu a škodou a vedle toho mezi postupem Magistrátu hl. m. Prahy – Pozemkového úřadu a škodou. Příčinnou souvislostí mezi lustrací pozemku provedenou Magistrátem hl. m. Prahy – Pozemkovým úřadem, uzavřením smlouvy Pozemkovým fondem s dovolatelem dne 30. 10. 2003 a vzniklou škodou se však soudy nezabývaly. Soudy obou stupňů tak zcela odhlédly od skutečnosti, že proces uspokojování restitučních nároků Pozemkovým fondem je komplexním postupem skládajícím se z řady dílčích postupů, mezi něž patří i lustrace, kterou provedl Magistrát hl. m. Prahy – Pozemkový úřad, a která je úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb (srov. námitka sub b/). Za této situace je rozhodující výše uvedená ustálená judikatura dovolacího soudu, podle níž je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (tzv. řetězec), více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1388/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 25 Cdo 267/2005, uveřejněný pod číslem 6/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1045/2010). V souzené věci Pozemkový fond požádal Magistrát hl.m. Prahy – Pozemkový úřad o sdělení, zda lze pozemek parc. č. 456/2 převést z vlastnictví státu na jiné osoby. Povinnost pozemkových úřadů provádět lustraci pro potřeby Pozemkového fondu byla stanovena zákonem (§2 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb.). Je tedy zřejmé, že Pozemkový fond v řešení otázky, zda lze konkrétní pozemek převést z majetku státu do vlastnictví soukromé osoby spoléhal na lustraci Pozemkovým úřadem, a že rozhodnutí Pozemkového fondu o převedení konkrétního pozemku záviselo na výsledku lustrace. Uvedené se podává i z důvodové zprávy k zákonu č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, kterým byla v §20 odst. 1 písm. k) zakotvena povinnost pozemkových úřadů zajišťovat lustraci nemovitostí v majetku České republiky pro potřeby Pozemkového fondu. V této důvodové zprávě se uvádí, že Pozemkový fond v roce 2002 (smlouva o převodu pozemku se žalobcem byla uzavřena dne 30. 10. 2003) neměl kapacitu provádět lustrace pozemků pro své potřeby samostatně. Následkem nesprávné lustrace tedy mohlo být vydání pozemku, který vydán být neměl, a tak je tomu i v souzené věci, v níž byl žalobci vydán pozemek, ačkoliv vydán být neměl z důvodu uplatněného restitučního nároku. Lze tedy uzavřít, že bez vadného výkonu veřejné moci, tj. lustrace, by následek, tj. uzavření dohody o vydání pozemku žalobci, nenastal a současně, že škoda je adekvátním důsledkem nesprávně provedené lustrace, neboť z hlediska příčinné souvislosti tvoří lustrace řetězec s uzavřením smlouvy o vydání pozemku mezi Pozemkovým fondem a žalobcem. Pokud odvolací soud nezkoumal řetězení příčin a následků za situace, kdy nesprávně provedená lustrace Magistrátem hl. m. Prahy - Pozemkovým úřadem byla příčinou zdánlivého vydání předmětného pozemku žalobci a zdánlivé vydání pozemku žalobci bylo příčinou vzniku škody, a to přesto, že žalobce v řízení tvrdil, že mu škoda vznikla působením několika příčin (kombinací postupů Pozemkového fondu, Magistrátu hl. m. Prahy – Pozemkového úřadu a Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu), mimo jiné nesprávně provedenou lustraci Pozemkovým úřadem hl. m. Prahy, věc nesprávně právně posoudil. V uvedené souvislosti dovolací soud předesílá, že škoda žalobci nevznikla odnětím pozemku, nýbrž propadnutím jeho restitučního nároku na náhradní pozemek v důsledku §13 odst. 6 a §13 odst. 7 zákona o půdě (tzv. restituční tečka) a zániku práva na finanční náhradu, jak bude dále blíže rozvedeno k námitce ad c/.
K námitce vzniku ušlého zisku (ad d/)
15. Pokud jde o otázku ušlého zisku, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4563/2009, uvedl, že ušlý zisk „ je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem spočívajícím v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nebylo došlo ke škodné události “ Jinými slovy, ušlý zisk spočívá v nezvětšení majetku poškozeného jen a pouze v důsledku škodné události (srov. Taranda, P. Nesprávný úřední postup v kontextu s ušlým ziskem Daně a právo v praxi, 1/2009 s. 43, Wolters Kluwer ČR). V souzené věci, pokud by k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, žalobce by nikdy nebyl zapsán do katastru nemovitostí jako vlastník daného pozemku. Jestliže tedy společnost Prosperita o.p.s. měla zájem jedině na zakoupení celého komplexu včetně předmětného pozemku parc. č. 456/2, kat. území K., obec P., k obchodu a tím i vzniku zisku by nemohlo dojít. Mylný je rovněž závěr dovolatele o tom, že nebýt úředních pochybení, mohl v rámci restitučního řízení vyjednat věcné břemeno k zajištění přístupu a oprav podzemních staveb na daném pozemku. S účinnosti od 1. 7. 1993 je v §9 odst. 8 zákona o půdě vymezeno účastenství v restitučním řízení. Účastníky restitučního řízení jsou podle tohoto ustanovení oprávněná osoba, povinná osoba a Pozemkový fond. Vzhledem k tomu, že dovolatel nebyl v souzené věci oprávněnou ani povinnou osobou, nemohl by svoje námitky a návrhy (např. na zřízení věcného břemene) uplatnit. Nemožno proto dospět k závěru, že se majetek žalobce v důsledku nesprávného úředního postupu nezvětšil.
K námitce vad řízení (ad c/)
16. Pokud jde o odmítnutí důkazních návrhů, v nálezu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 1437/07, Ústavní soud uvedl, že ačkoliv z „ ustanovení §120 o.s.ř.…vyplývá, že soud není povinen vyhovět všem návrhům na provedení dokazování…uvedené ustanovení nelze vykládat natolik extenzivně, aby znemožnilo účastníku řízení se stanoveným postupem jeho (tvrzeného) práva domáhat. Pokud soud provedení důkazu odmítne, je nezbytné odmítnutí návrhu na provedení důkazu důsledně odůvodnit, v odůvodnění reagovat na námitky uplatněné účastníkem řízení i ve vazbě na ostatní skutečnosti, které vyšly najevo, a rovněž pochyby nevyvolávajícím způsobem zdůvodnit závěry učiněné na základě skutkového stavu, zjištěného bez provedení odmítnutých důkazů. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí…vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů “. Obdobně v nálezu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08, Ústavní soud uvedl, že „ v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. “.
17. Žalobce žalobou a svými podáními ze dne 9. 2. 2011 (č.l. 38) a 22. 2. 2011 (č.l. 40) navrhoval jako důkazy spis Pozemkového fondu ČR převodu pozemku na žalobce a spis Pozemkového úřadu Praha o vydání pozemku parc. č. 456/2, v kat. území K., obec P., J. S. Soud prvního stupně provedení těchto důkazů nepřipustil, přičemž v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že jsou tyto důkazy nadbytečné, protože ostatní provedené důkazy představují dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci (č.l. 51 a 52). Uvedené odůvodnění neprovedení navržených důkazů považuje dovolací soud v souzené věci za dostatečné, zvlášť když se z odůvodnění rozhodnutí srozumitelně podává, jak soud prvního stupně dospěl ke svým skutkovým zjištěním.
18. Dovolací soud v souladu s ustanovením §242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. rovněž zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) i b) a odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými (nenamítanými) vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a zjistil, že odvolací soud žalobce nepoučil podle §118a odst. 1 o.s.ř., ačkoliv tak měl učinit, čímž řízení takovou vadou zatížil. Podle ustálené judikatury dovolacího je poučovací povinnost podle §118a o.s.ř. založena na objektivním principu a v případě, že účastníci nejsou podle §118a o.s.ř. poučeni soudem prvního stupně, ačkoliv objektivně poučeni být měli, musí je poučit odvolací soud (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2672/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 18/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 29 Cdo 975/2008). Odvolací soud část svého rozhodnutí týkající se částky 339.030,- Kč založil i na závěru, že pokud jde o tuto částku představující cenu pozemku zjištěnou znaleckým posudkem zadaným žalobcem, škoda nevznikla, protože se žalobce nikdy nestal vlastníkem předmětného pozemku a jeho vydání bylo bezplatné. Dovolací soud předesílá, že za situace, kdy žalobce v žalobě mimo jiné uvedl, že škoda mu vznikla odebráním pozemku státem, lze souhlasit s názorem odvolacího soudu potud, že pokud se žalobce vlastníkem pozemku nestal, nemohla škoda spočívat v jeho odnětí. Škoda žalobci však vznikla propadnutím jeho restitučního nároku na náhradní pozemek v důsledku §13 odst. 6 a §13 odst. 7 zákona o půdě (tzv. restituční tečka) a zániku práva na finanční náhradu (srov. čl. VI. zákona č. 178/2006 Sb., kterým byl novelizován zákon o půdě tak, že byla stanovena prekluzivní lhůta k uplatnění nároků na peněžitou náhradu v případě zániku práva na vydání náhradního pozemku v důsledku restituční tečky). Za této situace měl odvolací soud, resp. předseda senátu vyzvat žalobce podle ustanovení §118a odst. 1 o.s.ř. k doplnění svých tvrzení v souvislosti s uplatněným nárokem na náhradu škody. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že chybné skutkové vymezení škody vycházelo ze žalobcova nesprávného právního názoru o tom, že mu byl pozemek vydán platně, a proto se stal jeho vlastníkem. Z uvedeného důvodu dospěl dovolací soud k závěru, že mělo-li nesprávné skutkové vymezení škody žalobcem základ v jeho nesprávném právním posouzení a platí-li zásada iura novit curia s tím, že žalobce není povinen svůj nárok právně kvalifikovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3875/2007) bylo povinností soudu poskytnout žalobci poučení podle §118a odst. 1 o.s.ř.
Z důvodu shora uvedených dovolací soud bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) v částce 3.090.000,- Kč (ušlý zisk) dovolání jako nedůvodné zamítl, v částce 414.805,- Kč podle §243b odst. 2, věty za středníkem o. s. ř., rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v tomto rozsahu i jeho rozsudek (§243b odst. 3 o. s. ř.), a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř. v souvislosti s §226 odst. 1 o. s. ř.)
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. března 2014
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu