ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.714.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 714/2022-237
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce O. B. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Pelikánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 551 773 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 46 C 58/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2021, č. j. 20 Co 280/2021-204, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se před soudy obou stupňů po žalované domáhal náhrady škody v celkové výši 193 273 Kč s příslušenstvím (z čehož částka 135 675 Kč představovala náklady na obhajobu, částka 9 376 Kč náklady na cestovné a částka 48 222 Kč ušlý výdělek), náhrady nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč s příslušenstvím a ve výši 58 500 Kč s příslušenstvím, podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále též jen „OdpŠk“), kteréžto nároky mu měly vzniknout v důsledku nezákonného a zároveň nepřiměřeně dlouhého trestního stíhání pro přečin ublížení na zdraví z nedbalosti vedeného posléze u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 3 T 35/2016, které bylo zastaveno z důvodu promlčení trestní odpovědnosti.
Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s námitkou, že nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy z důvodu nezákonného trestního stíhání žalobci nevznikl, a to za analogické aplikace §12 odst. 1 písm. b) OdpŠk, přičemž ani zadostiučinění za nemajetkovou újmu z důvodu nesprávného úředního postupu ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk žalobci nenáleží, neboť trestní řízení netrvalo nepřiměřeně dlouhou dobu.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 5. 2021, č. j. 46 C 58/2020-173, žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I) a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále též jen „soud odvolací“) rozsudkem ze dne 4. 11. 2021, č. j. 20 Co 280/2021-204, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním ze dne 18. 1. 2022, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Směřuje-li proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi jeho účastníky, není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Dovolání není dále přípustné ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně stran žalobcem uplatněných nároků na náhradu škody spočívajících ve vynaložení nákladů na cestovné ve výši 9 376 Kč a v ušlém výdělku ve výši 48 222 Kč.
V části, v níž je dovoláním zpochybňován závěr soudů nižších soudů stran absence nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce výše uvedeného trestního řízení, trpí dovolání vadami, neboť dovolatel sice uvádí, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, avšak již nespecifikuje, od které rozhodovací praxe (dovolacím soudem již vyřešené otázky) se měl odvolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013). Žalobce pouze povšechně konstatuje, že odvolací soud se od rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil, jestliže délku posuzovaného trestního řízení nevyhodnotil jako nepřiměřenou, k čemuž obsáhle cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1589/2018, aniž by však konkrétně vymezil, od jakého zde uvedeného závěru se měl odvolací soud v napadeném rozsudku odchýlit. Následně (v bodě 22) se pak dovolatel toliko polemicky vymezuje k posouzení kritéria složitosti řízení, přičemž navíc vychází z jiných skutkových okolností, než soud prvního stupně, resp. soud odvolací. V tomto směru se tedy jedná o námitky proti skutkovým zjištěním, které zakládají nezpůsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání proto v této části trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud se tudíž touto námitkou žalobce v rámci tohoto dovolacího řízení nezabýval.
Otázka, zda je dána existence nároku na náhradu újmy způsobené trestním stíháním v případech, kdy trestně stíhanému byla dána možnost domoci se dokončení trestního řízení z pro něj příznivějšího důvodu, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jestliže uzavřel, že odpovědnost žalované za žalobcem tvrzenou škodu a újmu je vyloučena proto, že „jeho trestní stíhání bylo zastaveno pro zánik trestnosti činu, z něhož byl obviněn, v důsledku plynutí času a žalobce netrval na projednání věci, aby dosáhl zproštění viny“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4668/2014, ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2458/2014, ze dne 27. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2930/2021, ze dne 4. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1747/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3713/2016, ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2452/2020, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. I. ÚS 627/21, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1479/2022).
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka (podle žalobce v dovolací judikatuře dosud neřešená), zda má být podle výše uvedených závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu postupováno i tehdy, jestliže pokračování v trestním řízení nebylo možno po žalobci spravedlivě požadovat z důvodu jeho nepříznivého zdravotního stavu a z důvodu jeho negativních zkušeností s „konkrétními aspekty daného trestního stíhání“, neboť v tomto směru buduje žalobce své právní argumenty na odlišné verzi skutkových zjištění, než ze které vycházely soudy nižších stupňů konstatujíce, že žalobce měl možnost domoci se pro něj příznivějšího důvodu skončení trestního stíhání a tuto možnost nevyužil z důvodů ryze subjektivních (viz bod 6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a bod 16 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně in fine). Soudy tak zhodnotily okolnosti tvrzené žalobcem jako nikoliv takové, které by mu bránily trvat na pokračování v trestním řízení. V dovolání uvedené námitky proto přípustnost dovolání nezakládají, neboť jde ve skutečnosti o námitky proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.
Konečně dovolací soud neshledal dovolání podle §237 o. s. ř. přípustným ani proto, aby posoudil jinak otázku v jeho judikatuře již vyřešenou rozsudkem ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2509/2014, a to již proto, že dovolatelem zpochybněná pasáž uvedeného rozhodnutí nebyla v souzeném případě v dovoláním napadeném rozsudku aplikována. Odvolací soud v daném případě nezaložil své rozhodnutí na úvaze o tom, zda žalobce spadá do skupiny „skutečných pachatelů, kteří však nebyli nikdy odsouzeni“, nýbrž naopak úvahy soudu prvního stupně o tom, zda trestní stíhání žalobce bylo důvodné či nikoliv, považoval za spekulativní a za irelevantní. Navíc je třeba zdůraznit, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nepřiznáním odškodnění v případech zastavení trestního stíhání z důvodu jeho promlčení není princip presumpce neviny zpochybněn za předpokladu, že trestně stíhanému byla dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména pokud měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace, a to v prvé řadě zprošťujícím rozsudkem a na tomto základě posléze i náhrady škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2458/2014; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3713/2016). Daný závěr byl (oproti mínění dovolatele) jako ústavně konformní aprobován i Ústavním soudem v nálezu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15. Dovolací soud tedy nenalezl důvod, pro který by se měl od výše uvedené a odvolacím soudem aplikované judikatury odchylovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 10. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu