ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.762.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 762/2022-269
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobkyně H. identifikační číslo osoby XY, se sídlem XY, zastoupené JUDr. Vojtěchem Filipem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Čéčova 689/11, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 443 703 048 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 197/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2021, č. j. 35 Co 163/2021-253, takto:
I. Návrh P. Ž. na přistoupení do řízení se zamítá .
II. Dovolání žalobkyně se odmítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala zaplacení částky 443 703 048 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody a ušlého zisku z titulu nesprávného úředního postupu Krajského soudu v Hradci Králové, Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, které při soudním přezkumu rozhodnutí odvolacího orgánu Finančního ředitelství v Hradci Králové v řízení vedeném správcem daně Finančním úřadem v Ústí nad Orlicí ve věci daňové kontroly žalobkyně za rok 1999 zcela vědomě a úmyslně ignorovaly platné daňové zákony a následně i Listinu základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 9. 2017, č. j. 24 C 197/2015-124, zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 443 703 048 Kč s příslušenstvím (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), v celém rozsahu včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl, když současně podaný návrh na přistoupení do dovolacího řízení podle §243b o. s. ř. zamítl.
Podáním ze dne 7. 4. 2022 projevil P. Ž., společník a jednatel dovolatelky, vůli přistoupit do dovolacího řízení.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Dovolací řízení je specifickou fází občanského soudního řízení, proto řadu věcí upravuje zákon výslovně a výlučně pro řízení o tomto mimořádném opravném prostředku. Podle §243b o. s. ř. pro dovolací řízení platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak; ustanovení §43, 92, 95 až 99 a 107a však pro dovolací řízení neplatí. V dovolacím řízení je tedy vyloučeno měnit okruh účastníků, ať formou přistoupení dalšího účastníka, či záměny účastníků ve smyslu §92 o. s. ř., neboť zde jde o přezkum pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu a v této fázi musí být zachován dosavadní okruh účastníků, nedojde-li k zániku způsobilosti být účastníkem řízení na straně některého z nich (viz Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha IV., §201 - 250l občanského soudního řádu. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 217. ISBN: 978-80-7598-375-6). Návrh P. Ž. na jeho přistoupení do řízení byl proto zamítnut.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované v §241a odst. 2 o. s. ř., a to řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, pokud dovolatel pouze uvedl, že odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku právně posuzuje a potvrzuje zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, aniž by zohlednil ve svém postupu čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 1, odst. 3, odst. 4 a čl. 52 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, odst. 3, čl. 3 odst. 3, čl. 4, čl. 11 odst. 1, odst. 5, čl. 36 Listiny a §1 odst. 1, §2, §3 odst. 1 písm. a), §5, §8 odst. 1, odst. 3, §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“). Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod, může založit přípustnost dovolání, ale tato možnost nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, a to mj. tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí dovolatel vymezit. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb., a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3963/18). Žalobkyně nevymezila, v čem konkrétně mělo spočívat porušení výše uvedených článků Ústavy, Listiny a ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. a od jaké judikatury Nejvyššího soudu, příp. Ústavního soudu se tímto porušením měl odvolací soud odchýlit. V této části je proto dovolání žalobkyně vadné, přičemž vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 věta první o. s. ř.), uplynula.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jak dokázat tvrzení o odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup, jestliže je odmítnut jako důkaz spis soudů prokazující právě žalovaný nesprávný úřední postup, otázka, jak mají prvoinstanční nalézací soudy rozhodovat o tom, co z rozhodovací činnosti se v rozhodnutí neodrazilo a bylo tak nesprávným úředním postupem, otázka, jak mají prvoinstanční nalézací soudy hodnotit tvrzení žalobkyně o nesprávném úředním postupu soudu, když ji vůbec odmítnou vyslechnout, ani otázka, zda mají prvoinstanční nalézací soudy oprávnění ignorovat v žalobě obsažená tvrzení, že v předchozích soudních přezkumech nebylo rozhodováno v souladu s ústavním pořádkem, neboť při jejich řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Pokud orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, 1/2000, pod č. 5, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1000). V souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, nebo ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005). Tento závěr je rovněž dlouhodobě potvrzován ustálenou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 3622/12, ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 541/08, ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1015/10, nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 3057/13). Ze zákona totiž nelze nikterak dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno. Neexistuje tedy zákonný podklad pro to, aby byla žalobkyni přiznána náhrada škody v situaci, kdy rozhodnutí, proti němuž brojí, nebylo zrušeno či změněno. Podmínka zakotvená v §8 odst. 1 OdpŠk brání tomu, aby odškodňovací řízení plnilo funkci, která náleží opravným prostředkům.
Dovolání není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, jakými procesními prostředky, jak postupovat a jak se můžou účastníci řízení o náhradě škody vzniklé nesprávným úředním postupem domáhat práva, je-li rozhodováno v civilním řízení o náhradě škody způsobené v soudním řízení správním a v řízení o ústavní stížnosti, ani otázky, nakolik jsou správní orgány, obecné soudy a Nejvyšší správní soud vázány judikaturou Nejvyššího soudu ve věcech práva směnečného, daňového, konkurzního – insolvenčního, obchodního a občanského, neboť na takovém řešení právních otázek napadené rozhodnutí nezáviselo.
Pokud dovolatelka namítá nedostatečné zjištění skutkových okolností nutných pro rozhodnutí o náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem, uplatňuje vadu řízení, k níž může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a 2, §142 odst. 1 a §146 odst. 2 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 6. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu