ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.846.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 846/2021-243
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobkyně FICOM, v.o.s., identifikační číslo osoby 00202002, se sídlem v Praze 10, Záběhlická 65/3156, zastoupené Mgr. Ilonou Šimlovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 160 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 91/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2020, č. j. 39 Co 215/2020-140, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2020, č. j. 39 Co 215/2020-140, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 2. 2020, č. j. 14 C 91/2019-106, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 160 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Výše uvedené částky se žalobkyně v řízení domáhala z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 374/2010 (dále jen „posuzované řízení“). Posuzované řízení bylo zahájeno dne 19. 8. 2010, kdy žalobkyně podala žalobu o vydání bezdůvodného obohacení proti žalovanému Společenství vlastníků XY, o zaplacení částky 110 862,40 Kč s příslušenstvím. Následně soud popsal průběh posuzovaného řízení, jež skončilo 17. 8. 2018.
4. Po právní stránce odvolací soud uvedl, že nesdílí závěr soudu prvního stupně, jenž postup soudu v posuzovaném řízení hodnotil jako plynulý včetně toho, že jednotlivé procesní úkony na sebe navazovaly. Dle odvolacího soudu již délka řízení v trvání osmi let ve sporu o bezdůvodné obohacení při posuzování věcné legitimace účastníků ve sporu není přiměřená. Odvolací soud nesouhlasil se soudem prvního stupně ani v tom, že by jednotlivé procesní úkony na sebe navazovaly. Již na počátku řízení došlo k prodlevě před nařízením prvního jednání a k dalším potom v souvislosti s dvakrát nedůvodným přerušením řízení dle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., které odvolací soud nepotvrdil, a dále neopodstatněným odročováním jednání ve věci na neurčito. Odvolací soud tudíž dospěl k závěru o nepřiměřené délce posuzovaného řízení.
5. Dále odvolací soud zohlednil skutečnost, že táž žalobkyně proti různým společenstvím vlastníků jednotek vedla z týchž důvodů a za obdobná období jako v posuzovaném řízení souběžná řízení o bezdůvodného obohacení. Žalobkyně kromě posuzovaného řízení pod sp. zn. 13 C 374/2010 vedla u Okresního soud v Ústí nad Labem v obdobných věcech o vydání bezdůvodného obohacení řízení pod sp. zn.: 13 C 358/2010, 13 C 359/2010, 13 C 360/2010, 13 C 361/2010, 13 C 362/2010, 13 C 363/2010, 13 C 364/2010, 13 C 365/2010, 13 C 366/2010, 13 C 367/2010, 13 C 368/2010, 13 C 369/2010, 13 C 370/2010, 13 C 371/2010, 13 C 372/2010, 13 C 373/2010, 13 C 375/2010, 13 C 376/2010, 13 C 377/2010, 13 C 378/2010 a 13 C 379/2010. Zohlednil skutečnost odvolacímu soudu známou z jeho úřední činnosti, že v převážné většině těchto řízení žalobkyně podala i odškodňovací žaloby proti státu v režimu OdpŠk, jimiž se domáhá odškodnění nemajetkové újmy vzniklé nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřené délky řízení. Soud prvního stupně akcentoval, že význam řízení pro žalobkyni nebyl stabilní a naopak se v průběhu řízení snižoval v souvislosti s tím, že v ostatních vedených řízeních nebyl úspěšný pro všechna řízení spojující prvek, jímž je nedostatek pasivní legitimace žalovaných společenství vlastníků jednotek v řízení o vydání bezdůvodného obohacení při témže skutkovém či obdobném základu. Již v srpnu 2017 dovolací soud odmítl dovolání žalobkyně proti pro ni nepříznivému rozsudku v řízení vedeném u Okresního soud v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 365/2010, a v téže věci v listopadu téhož roku následně Ústavní soud odmítl i žalobkyní podanou ústavní stížnost. Již od této doby musela být žalobkyně srozuměna s nedůvodností svého nároku, a soud prvního stupně správně konstatoval, že vedla-li i přesto další řízení, význam těchto řízení již byl pro ni eliminován, a řízení tak bylo bezvýznamné. Žalobkyně byla za uvedená řízení již odškodněna celkovou částku 372 000 Kč.
6. Odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, přičemž dospěl k závěru, že byla-li žalobkyně již odškodněna částkou 372 000 Kč v řízeních, kde se rovněž domáhala vydání bezdůvodného obohacení po jednotlivých společenstvích vlastníků bytových jednotek a řízení byla pravomocně zamítnuta z týchž obecných důvodů pro nedostatek pasivní legitimace žalovaných, byla již i ve smyslu kritérií §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), odškodněna dostatečně. Jakýkoli další požadavek žalobkyně na navýšení odškodnění již nemůže být důvodný.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda při vyšším počtu současně vedených řízení je třeba nemajetkovou újmu vzniklou poškozenému považovat za újmu jedinou, nebo za újmu vzniklou mu v každém z namítaných řízení zvlášť. Při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3521/2015. Žalobkyně současně upozornila na nejednotnou rozhodovací praxi odvolacího soudu. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
8. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadený rozsudek odvolacího soudu považuje za správný a dovolání žalobkyně za nedůvodné. Uvedla, že z vlastní činnosti je jí známo 5 rozhodnutí odvolacího soudu, kterými bylo v pěti kompenzačních řízeních vycházejících z identického skutkového a právního základu přiznáno peněžité zadostiučinění, nicméně zároveň eviduje devět rozsudků odvolacího soudu, kterými odvolací soud změnil vyhovující rozsudky soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, případně potvrdil zamítavá rozhodnutí soudu prvního stupně. Žalovaná se ztotožňuje s názorem senátů, které uzavřely, že na straně žalobkyně vznikla ze všech souběžných řízení pouze jediná újma a zadostiučinění, které bylo poskytnuto, považuje za plně dostačující, neboť se jednalo o jeden komplexní spor plynoucí z jedné neplatné smlouvy, který byť byl rozdělen mezi mnoho řízení, tato řízení byla obsahově totožná a žalobkyni z nich vznikla jedna újma, která již byla dostatečně kompenzována v jiných odškodňovacích řízeních. Žalovaná navrhla dovolání žalobkyně odmítnout, případně zamítnout.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
10. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
11. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Dovolání je přípustné pro posouzení otázky, zda při vyšším počtu současně vedených řízení je třeba nemajetkovou újmu vzniklou poškozenému považovat za újmu jedinou, nebo za újmu vzniklou mu v každém z namítaných řízení zvlášť, neboť výše uvedenou otázku posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou soudu dovolacího.
IV. Důvodnost dovolání
13. Dovolání je důvodné.
14. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal.
15. Podle §13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
16. Podle §31a odst. 1 OdpŠk se bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
17. K vytyčené právní otázce Nejvyšší soud odkazuje na svou konstantní judikaturu, podle které je účelem náhrady nemajetkové újmy kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, nebo část V. Stanoviska). Z toho vyplývá, že nemajetková újma poškozenému zásadně vzniká v každém jednotlivém nepřiměřeně dlouze vedeném řízení zvlášť a účelem ustanovení §31a OdpŠk je poškozenému takto vzniklou újmu kompenzovat.
18. Výjimku vztahující se na tzv. souběžná řízení, jež jsou specifická tím, že spolu svým předmětem souvisejí natolik úzce, že rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních, přičemž újmu utrpěnou jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení je třeba v rozsahu jejich souběžného průběhu vnímat jako jedinou újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, a ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010), nelze bez dalšího rozšiřovat na další řízení, která sice probíhají (alespoň zčásti) současně, avšak svým předmětem úzce vůbec nesouvisejí. Judikaturou vyžadovanou úzkou souvislost předmětů několika řízení nelze spatřovat pouze ve skutečnosti, že v současně probíhajících řízeních vystupuje stejný žalobce, který uplatňuje nároky, jež jsou shodně právně kvalifikovány (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3521/2015, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 2509/16).
19. Vztaženo na posuzovaný případ to znamená, že i když nejméně dalších 20 řízení vedených před Okresním soudem v Ústí nad Labem probíhalo zčásti současně a spojovala je osoba žalobkyně, která v nich uplatňovala nároky vycházející ze shodného skutkového a právního základu, v intencích shora citované judikatury nejde o řízení souběžná, nýbrž o řízení o samostatných nárocích. Je namístě držet se výkladového pravidla, podle něhož mají být výjimky vykládány restriktivně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2021, sp zn. 30 Cdo 2751/2020). Skutková podobnost těchto věcí mohla pouze zakládat důvodné očekávání dotčených účastníků, že jejich věc bude rozhodnuta obdobně jako věci předchozí a že případná odchylka bude přesvědčivě odůvodněna (srov. §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
20. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že po dobu trvání těchto řízení vznikla žalobkyni jediná nemajetková újma, není jeho právní posouzení správné. Hodlal-li odvolací soud zohlednit skutečnost, že žalobkyně vedla větší množství sporů a že na základě rozhodnutí v dříve skončených sporech mohla předvídat výsledek posuzovaného řízení, mohl tak učinit právě prostřednictvím kritéria významu předmětu řízení pro žalobkyni (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3583/2013, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011). Rovněž tak je jistě možné zohlednit individuální okolnosti, za kterých nemajetková újma žalobkyně vznikla, jak to učinil např. Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 27. 5. 2020, č. j. 13 Co 45/2020-147 (proti němuž podané dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3707/2020). Postup zvolený odvolacím soudem v napadeném rozsudku však správný není.
21. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně navazujících výroků o nákladech řízení, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
22. V dalším řízení odvolací soud po zhodnocení všech kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk znovu posoudí, jaké zadostiučinění odpovídá závažnosti újmy vzniklé žalobkyni v posuzovaném řízení.
23. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
24. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 2. 2022
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu