ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.850.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 850/2022-199
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce J. H. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem v Hostivicích – Chýni, Západní 449, proti žalovaným 1) Hlavnímu městu Praze, se sídlem V Praze 1, Mariánské nám. 2, 2) České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 46/2018, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2021, č. j. 70 Co 391/2021-167, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobce je povinen zaplatit druhé žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) svým usnesením ze dne 15. 10. 2021, č. j. 41 C 46/2018-158, odmítl pro vady žalobu ze dne 13. 3. 2018 ve znění podání žalobce ze dne 2. 4. 2019, 24. 11. 2019, 19. 10. 2020 a 21. 7. 2021 (výrok I), uložil žalobci povinnost zaplatit prvnímu žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč (výrok II) a uložil žalobci povinnost zaplatit druhé žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 700 Kč (výrok III).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně pokud jde o odmítnutí žaloby o přiznání náhrady nemajetkové újmy v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vůči prvému žalovanému v částce 85 000 Kč a vůči druhému žalovanému v částce 12 000 Kč potvrdil. V rozsahu požadavků na náhradu nemajetkové újmy vůči druhému žalovanému za vydání nesprávného rozhodnutí ve výši 3 000 Kč a na náhradu majetkové újmy vůči oběma žalovaným (1 500 Kč vůči prvému a 900 Kč vůči druhému) usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že v tomto rozsahu se žaloba neodmítá.
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy, které mu měly vzniknout v řízení podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním v části, v níž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve vztahu k odmítnutí žaloby o přiznání nemajetkové újmy vůči prvnímu žalovanému v částce 85 000 Kč, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, , dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka, zda žaloba, jak byla žalobcem podána a dále doplňována, splňuje zákonem stanovené náležitosti ve smyslu §42 odst. 4 o. s. ř. a §79 odst. 1 o. s. ř. a zda je projednatelná, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud vycházel z toho, že nároky vyplývající z oddělitelných škodních událostí je třeba považovat za zcela samostatné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2007/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 3736/16), jakož i z toho, že žalobce musí v zájmu určitosti a srozumitelnosti žaloby ohledně jednotlivých uplatněných nároků uvést rozhodné skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž vyčíslit peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Pokud tak žalobce neučiní, jedná se o nedostatek žaloby, pro nějž nelze v řízení pokračovat, neboť soud nemůže jednat o věci samé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5709/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4754/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4726/2015). Poukaz žalobce na rozhodnutí Ústavního soudu označená v dovolání (sp. zn. II. ÚS 570/20 a IV. ÚS 3299/20) je nepřípadný, neboť označená rozhodnutí se zabývají otázkou potřeby globálního nahlížení na navazující řízení o poskytnutí informace a řízení o správní žalobě, neřeší však problematiku kumulace více nároků v jedné žádosti a z toho plynoucí potřebu jejich řádné individualizace ve sporu o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. Poukazuje-li žalobce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 609/2010 s tím, že jej soud prvního stupně vyzval k odstranění vad žaloby nesrozumitelným způsobem, a že odmítnutí žaloby se opírá o tvrzenou vadu, o které nebyl poučen, pak Nejvyšší soud poukazuje na stranu 3 odstavec třetí usnesení soudu prvního stupně, jímž byl žalobce vyzván k doplnění žaloby, kde se jednoznačně uvádí „…specifikuje z jakého jednotlivého odpovědnostního titulu (v souvislosti s jakým jednotlivým řízením) žádá jakou konkrétní částku…“. Dovolatelův odkaz na citované usnesení Nejvyššího soudu proto není případný.
Totéž platí pro druhou otázku předestřenou žalobcem, zda žádost o poskytnutí informací je nutné rozdělovat na jednotlivé požadavky a v závislosti na tom pak rozdělit a posuzovat řízení o každém požadavku v rámci jediné žádosti zvlášť jako jednotlivá řízení. Tato otázka tedy ze shodných důvodů uvedených shora nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých prvnímu žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž první žalovaný nedoložil výši svých hotových výdajů. Jde o dvě paušální náhrady hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Výše nákladů druhé žalované pak činí jednu paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 6. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu