ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.1126.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 1126/2021-222
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyň a) E. B. , bytem XY, a b) L. P. , bytem XY, zastoupených Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Brno, Čichnova 1294/23a, proti žalované Blue Style a.s. , se sídlem Praha 1, Jindřišská 873/27, identifikační číslo osoby 25609688, zastoupené Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem Praha 4, Milevská 2094/3, o zaplacení 8 718,50 Kč s příslušenstvím a 5 281,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 65/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2020, č. j. 11 Co 157/2020-185, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 331 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr. Petra Nováka.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni b) na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 331 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr. Petra Nováka.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 10. 2019, č. j. 15 C 65/2016-154, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně a) domáhala po žalované zaplacení částky 8 718,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.), dále zamítl žalobu v části, kterou se žalobkyně b) domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 5 281,50 Kč s příslušenstvím (výrok II.), uložil žalobkyni a) povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 12 498,33 Kč (výrok III.) a uložil žalobkyni b) povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 7 660,27 Kč (výrok IV.).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 10. 2020, č. j. 11 Co 157/2020-185, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) částku 3 360,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 26. 11. 2015 do zaplacení, jinak jej potvrdil (výrok I.), dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni b) 3 629,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 26. 11. 2015 do zaplacení, jinak jej potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Žalobkyně navrhly, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaná v dovolání výslovně uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve výrocích I. a II, jakož i v navazujícím výroku III. Dovolání proti těm částem výroků I. a II., kterými odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žalob žalobkyně a) a žalobkyně b), bylo podáno někým, kdo k tomu nebyl (subjektivně) oprávněn. Těmito částmi výroků totiž žalované nevznikla (nemohla vzniknout) žádná újma na jejích právech, odstranitelná tím, že by je dovolací soud zrušil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že je může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech, kterou lze zrušením rozhodnutí odvolacího soudu odstranit. Subjektivní přesvědčení účastníka není určující. Oprávnění podat dovolání proto svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000 sp. zn. 2 Cdon 1648/97). Dovolání žalované proti částem výroku I. a II. odvolacího soudu potvrzujícím rozhodnutí soudu prvního stupně je tudíž subjektivně nepřípustné.
Na přípustnost dovolání žalovaná usuzuje z toho, že rozsudek odvolacího soudu závisí na otázce splnění povinnosti tvrzení účastníkem řízení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která nepřipouští, aby předložené listiny nahradily rozhodná skutková tvrzení účastníků či dokonce aby tvrzení účastníků nahrazoval sám soud. Odvolacímu soudu vytýká, že sám ze své vůle v rozporu se zásadou projednací doplnil tvrzení žalobkyň, uzavřel-li, že minimálně na jednom z pokojů přidělených žalobkyním v původním hotelu byla plíseň u odpadů a u sprchové baterie, jak plyne z fotografie pořízené některou z žalobkyň, která byla přiložena k reklamaci žalobkyně a) ze dne 2. 9. 2015, ačkoliv žalobkyně nikdy netvrdily, že předložené fotografie pořídily v době konání zájezdu v daném hotelu či na některém z pokojů, ani netvrdily, že se jedná o fotografie, které byly přiloženy k reklamaci ze dne 2. 9. 2020 (správně ze dne 2. 9. 2015). Dovolatelka rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se rozhodla napravit nedostatky v ubytování přestěhováním žalobkyň do jiného hotelu, když to byly naopak žalobkyně, které se rozhodly a požadovaly změnit hotel, ačkoliv neprokázaly, že by před změnou hotelu reklamovaly jakékoli konkrétní vady. Odvolací soud tak porušil zásady civilního procesu, jestliže z vlastní iniciativy vnesl do sporu nové skutečnosti a důkazy ve prospěch žalobkyň, přičemž jeho postupem a rozhodnutím bylo zasaženo do práva žalované na rovnost účastníků garantovaného čl. 37 odst. 3 Listiny základních práva a svobod (dále jen „Listina“), jakož i práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 Listiny.
Dovolání není přípustné.
Odvolací soud rozhodl na základě zjištění, že v průběhu zájezdu pořádaného žalovanou byla minimálně na jednom z pokojů přidělených žalobkyním (zákaznicím) plíseň u odpadů a u sprchové baterie a chyběla přistýlka; z důvodu existence těchto vad žalobkyni a) přiznal slevu z ceny zájezdu. Nárok na slevu z ceny zájezdu u žalobkyně b) neshledal důvodným z důvodu promlčení. Došlo-li k výměně hotelu z důvodu nedostatků ubytování v původním hotelu, žalovanou za tím účelem inkasované poplatky nejsou po právu, proto odvolací soud uložil žalované je žalobkyním vrátit.
Je třeba odmítnout námitku dovolatelky, že žalobkyně v řízení netvrdily pro věc významné skutečnosti týkající se obou uplatněných nároků. Návrh na vydání elektronického platebního rozkazu a jeho doplnění ze dne 28. 6. 2016 (č. l. 44 až 46 spisu), obsahují základní tvrzení o existenci vad (míněno těch, jež jsou předmětem tohoto dovolacího řízení - spočívajících v nevyhovujících hygienických podmínkách ubytování a v chybějící přistýlce) i tvrzení ohledně požadavku na vrácení úhrady za změnu ubytování; žalobkyně navíc odkázaly na písemnou reklamaci ze dne 2. 9. 2015 obsahující jejich podrobný výčet a popis. Soud prvního stupně se jimi - z pohledu prokázání jejich existence i důvodnosti – zabýval včetně toho, že k nim vedl dokazování (srov. odstavec 1 a odstavec 5 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Pokud soud prvního stupně (přestože provedl důkaz písemnou reklamací ze dne 2. 9. 2015) žalobkyně vyzval k doplnění tvrzení, učinil tak z důvodu neuspořádanosti výčtu a popisu pouze některých vad (hluk v noci, strava neodpovídající kategorii hotelu) či způsobu jejich reklamace (srov. odstavec 11 odůvodnění jeho rozsudku), nikoliv z důvodu absence tvrzení, jak prosazuje dovolatelka. S přihlédnutím k tomu lze uzavřít, že námitka, že odvolací soud u dotyčných nároků nahrazoval chybějící procesní aktivitu žalobkyň, resp. že doplňoval chybějící žalobní tvrzení nebo že je nahrazoval provedenými důkazy, je lichá.
Pokud jde o postup odvolacího soudu v souvislosti s dokazováním, platí, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 a §211 o. s. ř.), jehož výsledkem jsou skutková zjištění rozhodná pro aplikaci právní normy, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Rovněž platí, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel (§213 odst. 1 až 3 o. s. ř.). V projednávané věci odvolací soud v uvedených intencích postupoval a přesvědčivě zdůvodnil, které skutkové okolnosti vzal - poté, co zopakoval některé důkazy - za prokázané. O zásah do procesních práv žalované tudíž nešlo. Navíc kritikou postupu odvolacího soudu v souvislosti s dokazováním žalovaná nezpochybnila žádný právní závěr, na němž je napadené rozhodnutí založeno, nýbrž odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) však dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
Výhrada dovolatelky vůči zjištění odvolacího soudu, že se rozhodla napravit nedostatky v ubytování přestěhováním žalobkyň do jiného hotelu, ač to byly naopak žalobkyně, které se rozhodly a požadovaly změnit hotel, je skutkové povahy a není způsobilá založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Nesměřuje totiž primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž je odrazem kritiky skutkových zjištění, na nichž je založen zpochybňovaný právní závěr, zda za změnu hotelu byly žalobkyně povinny uhradit poplatek či nikoliv. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vycházel odvolací soud. Skutkový základ sporu nelze úspěšně zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy přitom v souzené věci nejde (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13).
Žalovaná sice výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení však žádnou argumentaci nevznesla; navíc dovolání směřující proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávněné podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 15. 2. 2022
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu