ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.1169.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 1169/2022-257
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně P. K. , bytem XY, zastoupené JUDr. Pavlem Kolesárem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Přemyslovská 1939/28, proti žalovaným 1) J. K. a 2) J. K. , oběma bytem XY, zastoupeným Mgr. Michaelem Dubem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Baště sv. Jiří 258/7, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 62/2019, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2021, č. j. 28 Co 300/2021-241, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou dne 12. 2. 2019 (a posléze změněnou se souhlasem soudu) domáhala určení, že zůstavitelka J. P., narozená XY, posledně bytem XY, zemřelá 16. 9. 2018 (dále jen „zůstavitelka“), byla v okamžiku své smrti výlučnou vlastnicí bytové jednotky č. XY v budově č. p. XY, XY, XY a XY, stojící na pozemcích parc. č. XY, XY, XY, XY a XY, jakož i spoluvlastnického podílu o velikosti 570/37323 na společných částech této budovy a spoluvlastnického podílu o velikosti 570/57323 na pozemku parc. č. XY, 3118/60, XY, XY, XY, XY a XY v katastrálním území XY, obec XY (LV č. XY pro katastrální území XY, obec XY, LV č. XY pro katastrální území XY, obec XY (dále jen „předmětné nemovitosti“)]. Argumentovala tím, že je dcerou syna zůstavitelky P. P., který zemřel dne XY; v rámci dědického řízení po zůstavitelce J. P. se dozvěděla, že předmětné nemovitosti, o nichž měla za to, že jsou vlastnictvím zůstavitelky, zůstavitelka darovala žalovaným (do jejich rovnodílného podílového spoluvlastnictví); darovací smlouva uzavřená dne 4. 11. 2011 byla vložena do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu k 7. 11. 2011. Žalobkyně má za to, že zůstavitelka byla v době uzavření darovací smlouvy stižena závažnou duševní poruchou, která ji činila zcela neschopnou darovací smlouvu uzavřít. Žalovaní tak nabyli jednotku na základě neplatného právního úkonu.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 1. 12. 2021, č. j. 28 Co 300/2021-241, potvrdil rozsudek ze dne 17. 6. 2021, č. j. 26 C 62/2019-206, kterým Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) žalobě zcela vyhověl, tedy určil, že zůstavitelka byla v okamžiku své smrti výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí, rozhodl o nákladech řízení a o vrácení nevyčerpané části složené zálohy ve výši 3.475,62 Kč; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud prejudiciálně řešil otázku platnosti darovací smlouvy ze dne 4. 11. 2011, jejímiž stranami byla zůstavitelka J. P. a žalovaní. Vyšel ze zjištění, které soud prvního stupně čerpal ze znaleckého posudku MUDr. Jana Kolomazníka a revizního znaleckého posudku MUDr. Ilony Divácké, MBA, že zůstavitelce (dárkyni) byla již 24. 11. 2008 diagnostikována mírná až středně těžká demence a její zdravotní stav se nadále zhoršoval, což vyústilo v únoru 2011 jejím umístněním do Domova pro seniory Heřmanův Městec a následně zbavením způsobilosti k právním úkonům rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 20. 11. 2012, č. j. 9 Nc 992/2012-27, který nabyl právní moci dne 28. 11. 2012 (řízení bylo soudem zahájeno z podnětu podaného Domovem pro seniory Heřmanův Městec dne 24. 4. 2012). Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 3. 2. 2017, č. j. 9 P 257/2012-92, který nabyl právní moci dne 8. 3. 2017, byla (v důsledku změny právní úpravy) J. P. omezena ve svéprávnosti na dobu tří let tak, že není schopna samostatně jednat v žádných záležitostech s výjimkou běžných záležitostí každodenního života a udělovat souhlas k nikoliv běžným zdravotním úkonům. Odvolací soud vzal za prokázané, že dárkyně J. P. ke dni sepisu darovací smlouvy (tj. k 4. 11. 2011) neměla v důsledku nepříznivého zdravotního stavu zachovány rozpoznávací a ovládací schopnosti, aby mohla platně uzavřít darovací smlouvu. Darovací smlouvu proto posoudil jako neplatnou. Protože taková smlouva nezakládá jí zamýšlené práva a povinnosti, odvolací soud určil, že k okamžiku smrti zůstavitelky byly předmětné nemovitosti v jejím vlastnictví.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost spatřují v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 2674/2018) při aplikaci §38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), „což vedlo k neodstranění vad rozhodnutí soudu a souvisejícím nedostatečným skutkovým stavem a nesprávným postupem při vedení dokazování “. Odvolacímu soudu dále vytýkají nesprávné právní posouzení věci, jestliže stejně jako soud prvního stupně „odhlédl od kontextu posuzovaného právního úkonu, a to zejména od ochrany zájmů osoby, jejíž způsobilost byla zkoumána a od ochrany práv třetích osob nabytých v dobré víře a v podstatě celou věc nechali na posouzení znalců, kteří zkoumali zcela izolovaně otázku, zda byla zůstavitelka s ohledem na svůj zdravotní stav způsobilá uzavřít darovací smlouvu“.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř. “).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání není s to založit výtka žalovaných, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku ze dne 10. 8. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2674/2018, v němž Nejvyšší soud přijal závěr, že „při posuzování, zda je právní úkon učiněný osobou s duševní poruchou neplatný, je nutné vzít v úvahu všechny okolnosti případu tak, aby se případný závěr o neplatnosti právního úkonu nedostal do rozporu s účelem §38 odst. 2 obč. zák., tj. aby nevedl k poškození osoby s duševní poruchou, jejíž ochraně má uvedené ustanovení sloužit, a současně aby nevedl k nepřiměřenému zásahu do práv třetích osob nabytých v dobré víře“ . Obdobně nejsou přípustnost dovolání způsobilé založit ani výtky, že odvolací soud nenapravil pochybení soudu prvního stupně, který „namísto provedení důkazů, které mohly sloužit jako podklad pro znalecké zkoumání, bez dalšího zadal znalečný úkol, a to postupně dvěma znalcům, přičemž následně z jejich posudku vycházel jako z jediného relevantního důkazu“ a že „nezhojil procesní vady učiněné nalézacím soudem“, jestliže se ztotožnil se skutkovým stavem tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a bez provádění dokazování jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil, čímž se podle dovolatele odchýlil od rozhodnutí ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1556/2013, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že „ neplatnost právního úkonu podle §38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout, je tedy vyloučeno činit závěr o jednání v duševní poruše na základě pravděpodobnosti či za skutkových okolností, které neumožňují učinit v uvedeném směru zcela jednoznačný skutkový závěr“ . Argumentace, kterou se všemi uvedenými výtkami dovolatelé spojují, nasvědčuje pouze jejich snaze zpochybnit skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení věci, a prosadit vlastní skutkovou verzi odlišným hodnocením důkazů znaleckým posudkem MUDr. Jana Kolomazníka a znaleckým posudkem MUDr. Ilony Divácké, MBA, ve spojení s její výpovědí.
Odvolací soud při posuzování (předběžné) otázky platnosti darovací smlouvy uzavřené zůstavitelkou a žalovanými dne 4. 11. 2011 vyšel zejména z odborných závěrů jím ustanovených znalců, kterým správně vymezil okruhy relevantních otázek; náležitě se přitom vypořádal s námitkou žalovaných vůči soudnímu znalci MUDr. Kolomazníkovi, který ohledně způsobilosti zůstavitelky vypracoval znalecký posudek již v jiném řízení. Zrekapituloval, že znalci byl spis předán poté, co soud zajistil zprávy od MUDr. Gabriely Novotné z psychiatrické ordinace v Praze 10, od MUDr. Lenky Hlinkové z neurologie v Praze 10, od MUDr. Heleny Novotné z psychiatrické ambulance v Chrudimi a od MUDr. Tibora Miklóše z psychiatrie v Praze 10. Znalec byl slyšen při jednání soudu. Znalkyni MUDr. Ilonu Diváckou k vypracování revizního znaleckého posudku soud ustanovil s ohledem na opakované výhrady žalovaných proti závěrům znaleckého posudku MUDr. Kolomazníka; i tuto znalkyni vyslechl při ústním jednání. Znalkyně se vyjádřila ke všem výhradám žalovaných i ke zprávám MUDr. Novotné.
Z obou znaleckých posudků vyplývá odborný závěr, že zůstavitelka nebyla schopna žádných právních úkonů již k březnu 2011, kdy byla přijata do domova pro seniory.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté při výkladu §127 a §127a o. s. ř. k hodnocení znaleckých posudků se podává, že soud znalecký posudek hodnotí podle §132 o. s. ř. jako každý jiný důkaz (nemá sám o sobě vyšší důkazní sílu než důkazy jiné), odborné závěry v něm obsažené však nepodléhají hodnocení soudem podle §132 o. s. ř.. Závěry znaleckého posudku nelze bez dalšího přebírat, ale je třeba je hodnotit i v souvislosti s jinými důkazy (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. 3 Cdon 24/94 , Rc 33/1995 ). Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009 ). Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008 ), nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2755/2019, a ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 771/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3982/2018). Oba znalecké posudky uvedená kritéria splňují a odvolací soud je hodnotil v popsaných intencích. Na podkladě jejich hodnocení a dalších provedených důkazů pak skutkově uzavřel, že dárkyně J. P. v době uzavření darovací smlouvy dne 4. 11. 2011 neměla v důsledku nepříznivého zdravotního stavu zachovány rozpoznávací a ovládací schopnosti, aby mohla platně uzavřít darovací smlouvu. Žalovaní - rekapitulujíce námitky, které uplatnili již v odvolacím řízení - oproti tomu prosazují, že zdravotní stav zůstavitelky byl proměnlivý, po zjištěných problémech omezujících její způsobilost přicházelo opětovné zlepšení, a to až do stavu plnohodnotné orientace (a tedy i faktické právní způsobilosti). Nemohla tak být splněna vysoká míra pravděpodobnosti týkající se zdravotního stavu zůstavitelky v době uzavření darovací smlouvy, a lze připustit, že zůstavitelka (dárkyně) mohla mít v době uzavření darovací smlouvy právě „světlou chvilku“; řečeno jinak, z důkazů nebylo možné učinit úplná skutková zjištění nezbytná pro správné právní posouzení věci. Je zřejmé, že užitou argumentací dovolatelé zpochybňují správnost a úplnost skutkových zjištění, zejména pak věcnou správnost posudků (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, a ze dne 21. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3061/2012, nebo usnesení ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2978/2017), a uplatněné námitky tak nevystihují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, neboť jejich podstatou je primárně nesouhlas se skutkovými zjištěními soudu, na nichž je založeno právní posouzení věci. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost, případně úplnost, jakož i samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem .
Právní otázku způsobilou dovolacího přezkumu nepředstavuje ani tvrzený nesoulad hodnocení platnosti darovací smlouvy se zájmy zůstavitelky, případně posouzení, zda rozhodnutí o neplatnosti darovací smlouvy nepředstavuje nepřiměřený zásah do práv třetích osob nabytých v dobré víře, neboť na jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, ze dne 23. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2394/2015, nebo ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015).
Žalovaní sice v dovolání výslovně uvedli, že jej podávají „v plném rozsahu proti všem jeho výrokům“, proti nákladovým výrokům však žádné konkrétní výhrady neuplatnili. Ostatně ve vztahu k nim není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 6. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu