ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.1260.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 1260/2020-139
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. V., bytem XY, proti žalované Simply Invest, rodinné domy s. r. o., se sídlem v Karlových Varech, Tašovicích, Sopečná 160, identifikační číslo 28998731, zastoupené Mgr. Dušanem Zachem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 457/5, o 366.780 Kč, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 11 C 330/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2019, č. j. 13 Co 219/2019-119, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2019, č. j. 13 Co 219/2019-119, ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 1. 2019, č. j. 11 C 330/2017-94, ve vyhovujícím výroku o částce 345.000 Kč a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, jakož i rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 1. 2019, č. j. 11 C 330/2017-94, ve vyhovujícím výroku o částce 345.000 Kč a ve výroku o nákladech řízení se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 1.221.605,- Kč jako slevy z ceny pro neodstranitelné vady díla a nákladů souvisejících s uplatněním tohoto nároku. Poté žalobu rozšířil o částku 345.000 Kč představující kvantifikovanou smluvní pokutu za opožděné předání díla.
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 1. 2019, č. j. 11 C 330/2017-94, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 533.800 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), co do částky 466.200 Kč s konkretizovaným úrokem z prodlení a co do vyčísleného úroku z prodlení z částky 533.800 Kč za dobu od 24. 9. 2016 do 11. 1. 2018 žalobu zamítl (výrok II), dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 345.000 Kč (výrok III) a částku 21.780 Kč (výrok IV), zamítl žalobu o zaplacení částky 3.025 Kč (výrok V), uložil žalované zaplatit žalobci částku 47.400 Kč a ve zbytku, tj. co do zaplacení částky 149.400 Kč, žalobu zamítl (výrok VI); zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VII a VIII). Vyšel z toho, že účastníci řízení dne 14. 5. 2015 uzavřeli smlouvu o dílo na zhotovení stavby rodinného domu (dále jen „smlouva o dílo“). Provedené dílo mělo vady spočívající v tom, že stavba nevykazuje v žádném rohu pravý úhel a v některých částech domu stěna uhýbá až o 10 cm. Jedná se o neodstranitelnou vadu, kterou žalobce reklamoval dopisem ze dne 16. 5. 2016. Slevu z ceny díla soud přiznal žalobci v částce 533.800 Kč odpovídající závěrům znalce Ing. Josefa Pavláta; ve zbytku soud prvního stupně žalobu zamítl. Z důvodu opožděného předání podle čl. 11. 1. smlouvy o dílo přiznal soud žalobci také částku 345.000 Kč jako smluvní pokutu, neboť dospěl k závěru, že k řádnému předání díla došlo až dne 10. 3. 2017, kdy byl vyhotoven protokol o předání a převzetí díla, přičemž k provedení stavby mělo podle čl. 4.2.6. smlouvy o dílo dojít do 60 pracovních dnů ode dne převzetí staveniště zhotovitelem, tedy do 31. 3. 2016. Soud prvního stupně přiznal žalobci rovněž právo na zaplacení částky 21.780 Kč představující náklady na zpracování znaleckého posudku Ing. Josefem Pavlátem a částky 47.400 Kč za vynaložené náklady na právní zastoupení žalobce před podáním žaloby k soudu. Naopak za účelně vynaložené nepovažoval náklady na zpracování odborného stanoviska realitní kanceláře ve výši 3.025,- Kč a náklady právního zastoupení žalobce co do částky 149.400 Kč; v tomto rozsahu žalobu zamítl.
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 10. 2019, č. j. 13 Co 219/2019-119, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III, IV, a změnil jej v části výroku VI ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 47.400 Kč tak, že žalobu v této části zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud považoval za nesporné uzavření smlouvy o dílo, dokončení a předání díla, existenci vady, jež není odstranitelná, která byla včas reklamována a u níž byl uplatněn požadavek na slevu z ceny ve výši 1.000.000 Kč; žalovaná vytčenou vadu uznala. Uzavřel, že na odpovědnost za vady díla dopadá ustanovení §2629 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a dále ustanovení §2615 a §2617 o. z. Plnění poskytnuté žalovanou bylo v rozporu se smlouvou, bylo vadné a svým charakterem a rozsahem vada odpovídala podstatnému porušení smlouvy, čemuž odpovídá právo na přiměřenou slevu z ceny podle §2016 odst. 1 písm. c) o. z. Při určení výše slevy považoval odvolací soud za klíčový posudek znalce Ing. Josefa Pavláta. Závěr soudu prvního stupně o výši slevy z ceny díla v rozsahu částky 533.800,- Kč je podle přesvědčení odvolacího soudu věcně správný. Pro určení okamžiku předání a převzetí díla je určující smluvní ujednání pod články 5. 1 a 5. 2 smlouvy o dílo o protokolárním předání díla, stvrzené podpisem obou smluvních stran. Ke dni předání díla měl zhotovitel povinnost předat objednateli doklady související s provedením díla, tj. projektovou dokumentaci skutečného provedení stavby (liší-li se od projektové dokumentace), záruční listy, pokyny a návody k obsluze, jakož i veškeré dokumenty předkládané v řízeních týkajících se díla (viz článek 10. 2. 1. smlouvy o dílo). Argumentuje zněním §2605 a §2604 o. z. odvolací soud zdůraznil, že dílo je dokončeno, je-li předvedena jeho způsobilost sloužit svému účelu, a provedeno, je-li dokončeno a předáno. K protokolárnímu předání a převzetí díla účastníky došlo dne 10. 3. 2017. Odvolací soud přitom nepřehlédl, že podle zápisů ve stavebním deníku po datu 21. 2. 2016 (předání klíčů od stavby) byly ještě prováděny montážní práce a došlo k omítání fasády stavby zhotovitelem. Za těchto okolností odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně o prodlení žalované s provedením díla v době od 1. 4. 2016 do 10. 3. 2017 a o oprávněnosti nároku žalobce na zaplacení sjednané smluvní pokuty ve výši 345.000,- Kč. Výše smluvní pokuty byla přiměřená utvrzované povinnosti řádně a včas předat dílo, přičemž zde nebyly důvody pro její moderaci, navíc v situaci, kdy žalovaná moderaci nenavrhla (§2051 o. z.).
Proti části výroku rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu vyhovujících výroků o částkách 345.000,- Kč a 21.780,- Kč a nově rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť podle jejího přesvědčení je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na řešení otázek hmotného a procesního práva, které odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu odporuje závěrům rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1505/2013, ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 104/2003, ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. 33 Odo 873/2002, a ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 33 Odo 749/2005, podle nichž pro závěr o dokončení a předání díla je určující jeho faktické dokončení a předání, k němuž v nyní souzené věci došlo již 25. 3. 2016, a ne okamžik, kdy byl vyhotoven písemný protokol o předání a převzetí díla za situace, kdy smluvně nebylo sjednáno sepsání předávacího protokolu jako podmínka předání díla; protokol je pouze důkaz o předání, přičemž dokončení díla má být posuzováno podle toho, zda bylo v souladu se smlouvou dokončeno a (fakticky) předáno objednateli. Dovolatelka zdůrazňuje, že žalobce si dílo (resp. stavbu) fakticky převzal a užíval. Podle smlouvy (čl. 4. 1., 4. 2. 6., 5. 1.) sice „předání bude potvrzeno vyhotovením předávacího protokolu podepsaného oběma smluvními stranami“, avšak sepis protokolu není ve smlouvě sjednán jako podmínka řádného provedení díla. Judikatura Nejvyššího soudu při výkladu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 ve vztahu k existenci protokolu o předání díla dovodila, že ujednáním ve smlouvě o dílo: „Předmět smlouvy je splněn řádným ukončením díla, jeho úspěšným uvedením do provozu a předáním. O předání se sepíše protokol.“, neměli účastníci sjednánu jako podmínku předání díla „sepsání předávacího protokolu“ …. Předávací protokol byl jen důkaz o předání a převzetí díla, nikoliv podmínkou řádného předání a převzetí díla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 104/2003). Podle ustálené judikatury dovolacího soudu platí, že předáním klíčů (jejich odevzdáním) od zhotovovaného díla (stavby domu) žalovaný (rozuměj zhotovitel) umožnil žalobcům (objednatelům) faktické nakládání (užívání) se zhotovenou věcí a tento okamžik je třeba považovat za den předání zhotovené věci objednateli; převzetím klíčů dal ostatně i objednatel najevo, že dílo považuje za zhotovené (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 33 Odo 749/2005). Podle smlouvy nebyl (nebylo to smluvními stranami dohodnuto) sepis předávacího protokolu podmínkou předání a dokončení díla. V důsledku chybného závěru o tom, že sepis protokolu byl podmínkou pro předání díla, se soudy nižších stupňů nezabývaly tím, kdy došlo k faktickému dokončení a předání hotového díla. Žalovaná podle zápisu ve stavebním deníku předala žalobci klíče od stavby dne 21. 2. 2016 a dne 25. 3. 2016 dokončila veškeré práce podle smlouvy. Z uvedeného důvodu se nemohla dostat do prodlení se splněním svého závazku a žalobci nemohlo vzniknout právo na zaplacení smluvní pokuty.
V rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 712/2008, a jeho usnesením ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1540/2008, odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu částky 345.000,- Kč, ve vztahu ke kterémužto požadavku žalobce nesplnil svou povinnost tvrzení, neboť netvrdil porušení konkrétní smluvní povinnosti, zakládající právo na zaplacení smluvní pokuty. Žalobce dostatečně nespecifikoval nárok na smluvní pokutu, neboť podle obsahu protokolu o jednání ze dne 6. 4. 2018 pouze odkázal na čl. 1. 1. smlouvy o dílo, který neukládá žalované žádnou povinnost sankcionovanou smluvní pokutou. S ohledem na koncentraci řízení provedenou u jednání dne 25. 5. 2018 měl být nárok žalobce v rozsahu částky 345.000,- Kč zamítnut.
Za rozporné s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4209/2009, dovolatelka považuje řešení otázky procesního práva, spočívající ve splnění povinnosti důkazní žalobcem ve vztahu k jeho požadavku na zaplacení náhrady odměny znalce (21.780,- Kč), kdy odvolací soud vzal tvrzení žalobce o existenci a výši uvedeného nároku za prokázané, ačkoli důkaz o jeho existenci a výši (doklad o zaplacení odměny znalce) předložil až dne 22. 1. 2019, tj. po koncentraci řízení (viz §118b odst. 1 o. s. ř.).
S tímto odůvodněním dovolatelka v prvé řadě navrhla, aby dovolací soud buď změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že v dovoláním dotčeném rozsahu žalobu zamítne, popř. zrušil ve stejném rozsahu jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil Okresnímu soudu v Karlových Varech v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda pro závěr o dokončení a předání díla je určující jeho faktické dokončení a předání, nebo okamžik, kdy byl vyhotoven písemný protokol o předání a převzetí díla za situace, kdy smluvně nebylo sjednáno sepsání předávacího protokolu jako podmínka pro předání díla. Tuto otázku odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a dovolání je tudíž přípustné podle §237 o. s. ř.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud se povahou protokolu o předání a převzetí zhotoveného díla v souvislosti se vznikem práva na zaplacení ceny díla, zabýval ještě v poměrech zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), v rozsudku ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1505/2013, přičemž zdůraznil, že jeho závěry se prosadí i v režimu §2604, §2605, §2610 o. z. Přijal a odůvodnil závěr, podle něhož „[N]ebylo-li ve smlouvě o dílo (jejíž právní režim se řídil obchodním zákoníkem) sjednáno, že sepsání předávacího protokolu je hmotněprávní podmínkou předání díla, má zhotovitel právo na zaplacení (doplacení) ceny díla, i když nebyl sepsán předávací protokol.“ Platná právní úprava přitom hovořila o tom, že „ je objednatel povinen zaplatit zhotoviteli cenu v době sjednané ve smlouvě. Pokud ze smlouvy nebo tohoto zákona nevyplývá něco jiného, vzniká nárok na cenu provedením díla (§548 obch. zák.)“ a podle §554 obch. zák. platilo, že „zhotovitel splní svou povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla objednateli v dohodnutém místě, jinak v místě stanoveném tímto zákonem… Nebylo-li v dané věci sjednáno, že sepsání předávacího protokolu je hmotněprávní podmínkou předání díla, ale předávací protokol měl sloužit jen jako důkaz o předání díla, odvolací soud pochybil, dovodil-li, že žalobkyně nemá nárok na doplacení ceny díla, nebyl-li sepsán předávací protokol mezi účastníky, jako smluvními stranami smlouvy o dílo.“
Podle čl. 5. 1. smlouvy o dílo si účastníci řízení dohodli, že „[J]ednotlivá plnění tvořící součást díla dle této smlouvy budou zhotovitelem předána objednateli bez zbytečného odkladu po jejich dokončení, přičemž jejich předání bude potvrzeno vyhotovením předávacího protokolu podepsaného oběma smluvními stranami.“ Vyhotovování předávacích protokolů tak mělo být pravidelnou činností při postupném provádění díla. Z tohoto ustanovení smlouvy o dílo nelze dovodit, že by podepsaný protokol o předání a převzetí (části) díla byl hmotněprávní podmínkou předání a převzetí. Dospěly-li soudy nižších stupňů k opačnému závěru, je jejich právní posouzení věci nesprávné, neboť koliduje s judikatorními závěry Nejvyššího soudu. I když smluvní strany nesepsaly protokol o předání a převzetí zhotoveného díla, nelze vyloučit, že došlo k faktickému předání a převzetí díla. Touto otázkou se soudy ovšem nezabývaly, neboť vyšly z nesprávného závěru, že v nyní souzené věci mohlo být dílo předáno a převzato pouze protokolárním způsobem. Odvolací soud se tak odchýlil od závěrů vyjádřených v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu představované jeho rozhodnutími ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 104/2003, ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1505/2013, a ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 996/2018.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl naplněn.
Vytýká-li dovolatelka, že soud prvního stupně nevyzval žalobce ke splnění jeho povinnosti tvrzení, neboť žalobce netvrdil všechny podstatné skutečnosti vztahující se k požadavku na zaplacení smluvní pokuty, přičemž odvolací soud mu tento postup toleroval, namítá vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení přitom dovolací soud přihlédne, je-li dovolání přípustné. Právo na zaplacení smluvní pokuty žalobce označuje již v žalobě citací čl. 11. 1. smlouvy o dílo, kdy současně obsahově dodává, že oproti původně dohodnutému termínu dokončení stavby domu bylo dílo předáno až 10. 3. 2017. V protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 6. 4. 2018 požadavek na zaplacení smluvní pokuty specifikuje tak, že jde denně o částku 1.000 Kč za období od 1. 4. 2016 do 10. 3. 2017. U jednání dne 6. 4. 2018 se sice žalobce podle protokolu o jednání, který je veřejnou listinou, (chybně) dovolává čl. 1. 1. smlouvy o dílo, ovšem nelze přehlédnout, že soud není vázán právní kvalifikací nároku (právním důvodem žaloby) a je povinen posoudit požadavek žalobce podle všech v úvahu přicházejících ustanovení hmotného práva (smluvních ujednání). Soudy proto nepochybily, jestliže dovodily, že žalobce svou povinnost tvrzení v rozsahu požadavku na zaplacení smluvní pokuty splnil.
Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4209/2009. I v režimu zákonné koncentrace řízení podle §118b odst. 1 o. s. ř. není soud zbaven povinnosti provést i jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo (§120 odst. 3 o. s. ř.). Zákonná koncentrace řízení však omezuje soud v rozsahu těchto aktivit potud, že může brát v úvahu jen takové důkazy, jejichž potřeba provedení vyšla najevo do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 29 Odo 1538/2006, uveřejněný pod č. 28/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nárok na náhradu odměny znalce byl uplatněn řádně, když je obsažen v žalobě, skutkově vymezen jako náklad spojený s uplatněním odpovědnosti za vady, vzniklý zpracováním znaleckého posudku na ocenění slevy z ceny díla a prokázání reklamované vady, přičemž se znaleckým posudkem bylo pracováno nejen v řízení před soudem prvního stupně, ale i před uplatněním žaloby.
Dovolání bylo proto pro řešení těchto dvou otázek procesního práva pro nepřípustnost odmítnuto.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2019, č. j. 13 Co 219/2019-119, ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 1. 2019, č. j. 11 C 330/2017-94, ve vyhovujícím výroku o částce 345.000,- Kč a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož důvody, pro které byl částečně zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 1. 2019, č. j. 11 C 330/2017-94, ve vyhovujícím výroku o částce 345.000 Kč a ve výroku o nákladech řízení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy závazný (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 2. 2022
JUDr. Václav Duda
předseda senátu