ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.1415.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 1415/2021-144
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce města Turnov , se sídlem Turnov, Antonína Dvořáka 335, identifikační číslo osoby 00276227, zastoupeného JUDr. Robertem Šulcem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Mezibranská 579/7, proti žalované M. Š. , bytem XY, zastoupené JUDr. Lucií Horčičkovou, advokátkou se sídlem Praha 6, Jednořadá 1051/53, o určení doby plnění, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 6 C 92/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 12. 2020, č. j. 20 Co 234/2020-120, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokátky JUDr. Lucie Horčičkové.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 5. 2020, č. j. 6 C 92/2019-69, určil, že splatnost závazku žalované uvedeného v čl. IV. kupní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovanou dne 27. 10. 1992, spočívajícím v povinnosti vystavět objekt s prostory pro poskytování zdravotní péče a bytem na pozemku p. č. XY v katastrálním území XY a zahájit v tomto objektu poskytování zdravotnických služeb pro veřejnost Turnova II a okolí, nastane uplynutím lhůty 16 měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 10 712 Kč (výrok II.).
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 12. 2020, č. j. 20 Co 234/2020-120, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba žalobce, kterou se domáhal určení splatnosti závazku žalované uvedeného v čl. IV. kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanou a žalobcem dne 27. 10. 1992, spočívajícím v povinnosti vystavět objekt s prostory pro poskytování zdravotní péče a bytem na pozemku p. č. 2544/11 v katastrálním území XY a zahájit v tomto objektu poskytování zdravotnických služeb pro veřejnost Turnova II a okolí, nastane uplynutím lhůty 16 měsíců od právní moci tohoto rozsudku, se zamítá (výrok I.), a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Žalobce se domáhal určení splatnosti závazku žalované podle smlouvy ze dne 27. 10. 1992 vystavět na pozemku p. č. XY v katastrálním území XY objekt s prostory pro poskytování zdravotní péče a bytem a zahájit v tomto objektu poskytování zdravotnických služeb pro veřejnost Turnova II a okolí.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dne 27. 10. 1992 strany uzavřely kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej pozemku p. č. XY v katastrálním území XY, žalobce (prodávající) si ve smlouvě vymínil, aby kupující využila parcelu k výstavbě objektu s prostory pro poskytování zdravotní péče a bytem. Dále si prodávající vymínil, že po dobu 5 let od zahájení poskytování zdravotní péče budou v tomto objektu poskytovány zdravotnické služby pro veřejnost Turnova II a okolí; v případě porušení tohoto závazku se kupující zavázala zaplatit „společně a nerozdílně“ prodávajícímu smluvní pokutu ve výši 500 000 Kč do 30 dnů ode dne porušení závazku, za jehož porušení se nepovažuje přerušení poskytování zdravotní péče, ale změna využití objektu pro jinou činnost, přičemž doba přerušení poskytování zdravotnické péče se do lhůty pěti let nezapočítává. V čl. V smlouvy strany sjednaly věcné břemeno spočívající v povinnosti kupující a případných nabyvatelů předmětné nemovitosti „poskytovat na této nemovitosti zdravotnické služby veřejnosti Turnova II a okolí po dobu 5 let ode dne zahájení poskytování zdravotnické péče s tím, že toto věcné břemeno přechází i na další nabyvatele“. Žalovaná již několik let dotyčný pozemek nevlastní. Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 6. 8. 2019, č. j. 2 C 3/2018-70, bylo ve sporu mezi současnou vlastnicí předmětného pozemku I. Š. a žalobcem určeno, že v dotyčné smlouvě uvedené věcné břemeno neexistuje.
Podle odvolacího soudu dotyčná smlouva neobsahuje závazek žalované (povinnost) konkrétní objekt na předmětném pozemku vystavět. Dále odvolací soud poznamenal, že i pokud by takový závazek „byl jasně dán“, nemohl by žalobce se žalobou uspět, neboť (i) ujednání ohledně toho, co by měla žalovaná na pozemku vystavět, je mezi účastníky neurčité, (ii) ze smlouvy nevyplývá, že doba plnění závazku byla ponechána na vůli žalované, neboť jde o případ, kdy doba splnění nebyla dohodnuta; v takovém případě právo věřitele (žalobce) domáhat se splnění závazku podléhá promlčení, tudíž „námitku promlčení by bylo nutno shledat důvodnou“, (iii) žalovaná není vlastníkem dotyčného pozemku, a dále (iv) dovodil, že by bylo v projednávané věci namístě použít korektiv dobrých mravů, jelikož žalobce se po celou dobu profesního života žalované, která poskytovala zdravotní péči občanům města Turnov, naplnění tvrzeného závazku ze smlouvy od roku 1992 nedomáhal a činí tak ve chvíli, kdy žalovaná již svou profesi nevykonává a je ve starobním důchodu.
Na základě výše uvedeného odvolací soud shledal žalobu neopodstatněnou, neboť žalobce neprokázal, že žalovaná (dotyčnou uzavřenou smlouvou) převzala závazek vystavět konkrétní objekt na předmětném pozemku, a že doba plnění závazku byla ponechána na její vůli.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Žalovaná pokládá rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné a navrhla odmítnutí, popř. zamítnutí dovolání.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Jde-li o posouzení závazku žalované k výstavbě objektu s prostory pro poskytování zdravotní péče a bytem dle ujednání čl. IV kupní smlouvy, jež žalobce považuje za otázku, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou, žalobce svou právní argumentaci zakládá na námitce, že odvolací soud dotyčné ustanovení nesprávně vyložil, neboť úmyslem a vůlí stran bylo sjednání závazku žalované vystavět na pozemku dotyčný objekt; tím ovšem primárně zpochybňuje správnost skutkových zjištění, respektive zjištění obsahu kupní smlouvy. Judikatura dovolacího soudu je dlouhodobě ustálena v závěru, že zjištění obsahu smlouvy, tedy toho, co účastníci sjednali (k čemu směřovala jejich vůle), a to i za pomoci výkladových pravidel ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., je skutkovým zjištěním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, a rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, a na něž Nejvyšší soud navázal v mnoha dalších rozhodnutích). Odlišnou prezentací skutkových zjištění (odlišnou interpretací obsahu smlouvy) žalobce formuluje vlastní verzi skutku (že smlouva závazek žalované vystavět objekt obsahovala), jejímž prostřednictvím teprve uplatňuje námitku nesprávného právního posouzení věci. Pomíjí, že uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového zjištění, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost, jakož i samotný způsob a výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nichž soud při rozhodování vycházel, nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řízení ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně zpochybnit žádným dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008).
S přihlédnutím k výše uvedenému proto není přiléhavá argumentace dovolatele, že odvolací soud nerespektoval závěry dovozené Nejvyšším soudem v rozhodnutích sp. zn. 22 Cdo 2529/2019, sp. zn. 20 Cdo 2608/98 a sp. zn. 30 Cdo 710/2013, resp. v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 16/01.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že neměl zjišťovat, zda závazek platně vznikl a zda a v jakém rozsahu dosud existuje, neboť to musí být prokázáno až v případném následném soudním řízení o splnění takového závazku, pak přehlíží, že jak z komentářové literatury, na níž v dovolání poukazuje, tak zejména z ustálené judikatury dovolacího soudu vyplývá, že ustanovení §564 obč. zák. se vztahuje pouze na případy, kdy splatnost byla výslovně dohodnuta tak, že závisí na vůli dlužníka, a že předpokladem úspěšnosti žaloby na určení konkrétní doby k plnění je zjištění, zda byl závazek sjednán tak, že je doba plnění ponechána na vůli dlužníka, což se neobejde bez prokázání, že mezi účastníky byl založen vztah zakládající dluh vůči žalobci (věřiteli), jakož i to, že jeho splnění bylo ponecháno na dlužníkovi (srov. ŠKÁROVÁ, Marta. §564 [Určení doby plnění soudem]. In: ŠVESTKA, Jiří, SPÁČIL, Jiří, ŠKÁROVÁ, Marta, HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1658, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 4. 1992, sp. zn. 11 Co 28/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/1993). Závěr odvolacího soudu, že žalobce nemůže být v projednávané věci úspěšný, neboť v řízení neprokázal, že žalovaná na sebe převzala dotyčný závazek a že doba jeho splnění byla ponechána na její vůli (viz. bod 24 odůvodnění napadeného rozsudku), je s výše uvedeným v souladu.
Přípustnost dovolání nezakládá (druhá) námitka vůči posouzení doby splnění závazku k výstavbě objektu ponechané na vůli žalované, která je založena na výtce, že odvolací soud nepřihlédl k provedenému obsáhlému dokazování, z něhož vyplynul úmysl a vůle stran ponechat plnění tohoto závazku na vůli žalované, a že při tomto svém právním posouzení postupoval v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1869/2013 a sp. zn. 33 Cdo 1343/2014. Kromě toho, že ani sám dovolatel konkrétně neuvádí, která opomenutá skutková zjištění „vyplývající z obsáhlého dokazování“ má konkrétně na mysli, nelze přehlédnout, že jak odvolací soud, tak i soud prvního stupně z provedených důkazů zjištění ohledně existence úmyslu či vůle obou stran vedoucích ke sjednání doby plnění ponechané na vůli žalované neučinil. Odvolací soud vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, který z obsahu smlouvy žádné ujednání o době splnění nezjistil, a z výpovědí slyšených svědků vyplynulo, že o termínu výstavby mezi stranami dané smlouvy jednáno nebylo. Jeho závěr, že strany dobu splnění ve smlouvě nesjednaly, není v rozporu s provedenými důkazy. K závěru o existenci ujednání stran o tom, že doba splnění bude ponechána na dlužníkovi (zde na žalované), nepostačuje úvaha, že žalobce sám dobu splnění ze strany dlužníka „předpokládal“, jak dovodil soud prvního stupně, ani zjištění, že v jiných případech uzavírání obdobných smluv jiné strany takovou vůli či úmysl měly. Odlišnou prezentací skutkových zjištění tak žalobce opět formuluje vlastní verzi skutku, jejímž prostřednictvím teprve uplatňuje námitku nesprávného právního posouzení věci. Pomíjí, že uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového zjištění, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 (§211) o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Lze uzavřít, že předloženou argumentací se žalobce domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem.
Nepřípadný je poukaz dovolatele na judikaturu vztahující se k případům, kdy je doba splnění závazku ponechána na dlužníkovi též v případech, kdy splnění závazku závisí na okolnosti, kterou může ovlivnit jen dlužník. Dovolatel zjevně přehlíží, že onou okolností, kterou může ovlivnit jen dlužník, zpravidla nebývá samotné plnění závazku, nýbrž jde o (jinou) okolnost odlišnou od samotného plnění závazku; kdyby touto okolností (jak patrně míní dovolatel) mělo být samo splnění závazku, tak platí, že ustanovení §564 obč. zák. se vztahuje pouze na případy, kdy splatnost byla výslovně dohodnuta tak, že závisí na vůli dlužníka, což vzhledem k výše uvedenému není případ projednávané věci.
V souvislosti s námitkou vůči „právně nesprávnému závěru odvolacího soudu“ ohledně nemožnosti žalované vystavět dotyčný objekt z důvodu, že žalovaná již není vlastnicí pozemku, dovolatel neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení je napadené rozhodnutí založeno a v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti. Dovolání tak v této části trpí vadou (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Jelikož se podaným dovoláním žalobci nepodařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu ohledně neexistence závazku žalované k výstavbě konkrétního objektu na dotyčném pozemku, je nadbytečné zabývat se správností závěrů týkajících se (i) určitosti ujednání stran ohledně výstavby „objektu s prostory pro poskytování zdravotních služeb“, (ii) promlčení práva domáhat se plnění závazku ze strany žalované a (iii) zda odvolací soud použil (ne)správně korektiv dobrých mravů.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání směřující proti výrokům o náhradě nákladů řízení není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 5. 2022
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu