ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.1472.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 1472/2022-704
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/23, identifikační číslo osoby 63998530, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem Praha 5, Kořenského 1107/15, proti žalované ALKOM Security, a.s. , se sídlem Praha 8, V Holešovičkách 1446/10, identifikační číslo osoby 26184672, zastoupené Mgr. Ivanou Křištovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Ostrovní 126/30, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobkyně D. C. D. , bytem XY, o zaplacení 1 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 128/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 5. 2021, č. j. 11 C 128/2017-624, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2021, č. j. 54 Co 369/2021-672, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 5. 2021, č. j. 11 C 128/2017-624, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2021, č. j. 54 Co 369/2021-672, se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) mezitímním rozsudkem ze dne 25. 5. 2021, č. j. 11 C 128/2017-624, rozhodl tak, že základ nároku uplatněného žalobou je dán a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 23. 11. 2021, č. j. 54 Co 369/2021-672, mezitímní rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že dne 15. 10. 2015 byla mezi žalobkyní jako pojistitelem a vedlejší účastnicí na straně žalobkyně jako pojistníkem (a zároveň i pojištěným) uzavřena smlouva o pojištění majetku a odpovědnosti, jejímž předmětem bylo pojištění domácnosti v rodinném domě na adrese XY v XY; pojistné nebezpečí zahrnovalo také odcizení věcí krádeží nebo loupeží. Žalovaná dne 17. 12. 2014 uzavřela se společností I., identifikační číslo osoby XY, jejíž jednatelkou je vedlejší účastnice na straně žalobkyně, smlouvu, kterou se zavázala zajistit nepřetržitou dálkovou dohledovou službu nad výše specifikovaným rodinným domem vybaveným elektronickým zabezpečovacím zařízením (EZS) napojeným na pult centrální ochrany (PCO). Na základě této smlouvy byla žalovaná povinna zajistit okamžité předání informací signalizovaných EZS o narušení zabezpečeného objektu na telefonní čísla určená ve smlouvě a současně informovat zásahovou skupinu smluvní bezpečnostní agentury k provedení fyzické kontroly chráněného rodinného domu, přičemž v případě zjištění narušení na místě měla být informována Policie ČR. Podle pultu centrální ochrany došlo dne 25. 6. 2016 k prokazatelnému narušení střeženého objektu (následně se ukázalo, že šlo o vloupání do chráněného rodinného domu), o čemž byla neprodleně informována vedlejší účastnice na straně žalobkyně. Zásahová skupina dorazila k chráněnému objektu za 23 minut od kontaktování vedlejší účastnice, která o výjezd požádala. Zásahová skupina na místě nezjistila žádné narušení chráněného objektu. Vedlejší účastnici na straně žalobkyně vzniklo v důsledku pojistné události (krádeže vloupáním) právo na pojistné plnění. Žalobkyně jí z tohoto titulu vyplatila celkem 1 996 923 Kč.
Po právní stránce odvolací soud věc posuzoval podle §2913 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), s tím, že shledal, že žalovaná nedodržením přiměřeného dojezdového času zásahové skupiny k chráněnému objektu porušila smluvní povinnost, v důsledku čehož bylo znemožněno zjištění narušení objektu a zabránění vzniku škody. Výjezdovou dobu k objektu v délce 23 minut od souhlasu oprávněné osoby s výjezdem zásahové skupiny shledal jako porušení povinnosti s ohledem na to, že adekvátní dojezdový čas v daném případě činí 9-11 minut a v případě jeho dodržení by se pachatelé v chráněném objektu ještě (s ohledem na učiněná skutková zjištění) nacházeli. Posádka výjezdového vozu po příjezdu na místo neshledala narušení rodinného domu, protože se spokojila jen s prostým zhlédnutím chráněného objektu z jedné strany; při pečlivém plnění dohledové služby by byla povinna kontaktovat Policii ČR, čímž by snížila riziko vzniku škody. Uzavřel, že žalovaná porušila smluvní povinnost, neboť výjezdem dohledové služby nepřispěla ke zvýšení bezpečnosti střeženého objektu a ani nesnížila riziko vzniku škody, a toto porušení bylo jednou z příčin, která se na nepříznivém následku (odcizení věcí) významně podílela. Shledal příčinnou souvislost mezi jednáním žalované a vznikem škody. Vzhledem k tomu, že žalobkyně vedlejší účastnici jako vlastníkovi odcizených věcí a osobě, jejímuž zájmu mělo splnění povinností plynoucích ze smlouvy (uzavřené mezi žalovanou a společností I.) zjevně sloužit, vyplatila pojistné plnění, přešlo na ni právo na náhradu škody (§2820 odst. 1 o. z.). Odvolací soud tak rozhodl, že základ žalobního nároku (regresního nároku) je dán.
Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně i proti rozsudku soudu prvního soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Žalobkyně i vedlejší účastnice na straně žalobkyně navrhly, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Dovoláním je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §236 odst. 1 o. s. ř.). Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto podle §104 odst. 1 věty první ve spojení s §243b o. s. ř. řízení o dovolání směřujícímu proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 5. 2021, č. j. 11 C 128/2017-624, zastavil (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 45/2000).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. nebo jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být odvolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Takovou otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé z nich zvlášť. Vždy přitom musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen.
Požadavek uvedený v §241a odst. 2 o. s. ř. není naplněn, vymezí-li dovolatel v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti, které si vzájemně konkurují (vzájemně se vylučují). I v takovém případě dovolání trpí vadou, neboť neobsahuje náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř. (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4283/2014, nebo ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3883/2015).
Žalovaná své povinnosti řádně vymezit přípustnost dovolání v intencích výše uvedených postulátů nedostála, uvedla-li, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci „ a dovolání závisí na vyřešení právní otázky z oblasti práva hmotného i procesního, neboť se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo je tato otázka dovolacím soudem rozhodována rozdílně“ , když „ tímto postupem “ mělo dojít k nesprávnému právnímu posouzení (i) hmotněprávních vztahů založených smlouvou o monitorování a zajištění výjezdu na multifunkčním dohledovém centru – pultu centrální ochrany ALKOM uzavřenou dne 17. 12. 2014, (ii) příčinné souvislosti, a k nesprávnému a nepatřičnému a naprosto odlišnému přiřazení judikatury „obdobných“ případů, které nejsou k předmětu řízení přiléhavé.
Domáhá-li se dovolatelka revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti. Měl-li se (např.) podle žalované odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nemůže být dovolání ve vztahu ke stejné právní otázce současně založeno na tom, že tato otázka je dovolacím soudem řešena rozdílně.
Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s §237 o. s. ř. a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti nepostačuje, aby dovolatel uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba (v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení) konkrétně vymezit též důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání (jejich vymezení) předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž takové vyjádření nesouhlasu musí splňovat zákonné požadavky (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16).
Namítá-li dovolatelka, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a odkazuje-li současně na ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2012, přehlíží, že podle současné procesní úpravy tento dovolací důvod uplatnit nelze.
Námitka, že odvolací soud nesprávně vyložil a doplnil obsah ujednání smlouvy uzavřené mezi žalovanou a pojištěnou společností (I., identifikační číslo osoby XY) s tím, že při dodržení výkladových pravidel daných ustálenou judikaturou měl dovodit, že smlouva nezakládala povinnost žalované poskytovat trvalou fyzickou ostrahu rodinného domu, v němž došlo k odcizení věcí, ale pouze vzdálený dohled objektu bez sjednání povinnosti v konkrétním čase k objektu v případě zjištění jeho narušení dojet, přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud žádný závěr (zjištění) o tom, že se žalovaná smluvně zavázala k poskytování trvalé fyzické ostrahy dotyčného rodinného domu, neučinil.
Dovolatelka svými námitkami ohledně nesprávného právního posouzení okolností zakládajících porušení ujednání smlouvy o monitorování a zajištění výjezdu na multifunkčním dohledovém centru ze dne 17. 12. 2014 neformulovala žádnou konkrétní otázku hmotného práva, jejíž revize (přezkumu) se domáhá; z obsahu předestřené argumentace vyplývá, že správnost závěru odvolacího soudu ohledně nedodržení dojezdové doby k chráněnému objektu zpochybňuje tvrzením, že čas dojezdu ve smlouvě uveden nebyl. Touto námitkou však nenapadá žádný právní závěr, na němž je napadené rozhodnutí založeno. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle smluvních stran ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák. (nyní §555 odst. 1 a §556 odst. 1 o. z.), jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; je pro dovolací soud závazný. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, který dovodil, že vůlí smluvních stran bylo zajistit ochranu chráněného objektu, a to tím způsobem, že se žalovaná ve smlouvě zavázala provést fyzickou kontrolu zabezpečeného objektu v případě signalizace jeho narušení v relevantním časovém úseku, tedy v čase přiměřeném konkrétním okolnostem (nikoliv tedy k jeho trvalému fyzickému dohledu, jak žalovaná podsouvá odvolacímu soudu), nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Rovněž otázka existence vztahu příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím žalované a vznikem škody je otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, nebo rozsudek ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení toho, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006). Zpochybňuje-li žalovaná závěr odvolacího soudu týkající se naplnění předpokladu příčinné souvislosti mezi porušením smluvní povinnosti a vzniklou škodou námitkou vůči správnosti určení časového průběhu škodní události, jde o námitku směřující především proti skutkovým zjištěním, která není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Polemika dovolatelky s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, nevystihuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Z toho, že na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje odlišnou verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje - a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy přitom v souzené věci nejde (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13).
Námitka žalované, že podle ustálené judikatury nemůže být odpovědná za škodu způsobenou třetí osobě (vedlejší účastnici na straně žalobkyně), pokud takovou smluvní povinnost nepřevzala a svou povinnost neporušila zaviněně (podpořená odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1499/2000), přípustnost dovolání nezakládá, neboť – nejenže je opětovně založena na vlastní skutkové verzi prezentované žalovanou, že žádnou smluvní povinnost neporušila - navíc již v tomto jí předkládaném rozhodnutí dovolací soud došel k závěru, že poškozený se může dovolávat porušení smluvní povinnosti i v případě, že je prokázáno, že škůdce porušil povinnost ze smlouvy, kterou uzavřel s jinou osobou než s poškozeným, když závazek, k jehož porušení došlo, měl dopad do právní sféry poškozeného. V posuzovaném případě žalovaná smlouvu uzavřela s právnickou osobou, která je vlastníkem chráněného objektu, který užívá vedlejší účastnice na straně žalobkyně, která je zároveň jednatelkou této právnické osoby a která s žalovanou smlouvu sjednávala. Dovolací soud sdílí závěr odvolacího soudu podpořený odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1817/2004, že právo domáhat se náhrady škody svědčí nejen smluvní straně smlouvy uzavřené s žalovanou, ale rovněž vedlejší účastníci na straně žalobkyně coby osobě, jejímuž zájmu mělo splnění povinnosti zjevně sloužit a do jejíž majetkové sféry mělo porušení povinnosti dopad, jak to výslovně stanoví i odvolacím soudem aplikované znění §2913 o. z. Co se týče otázky zavinění - dovolatelka přehlíží, že u smluvní náhrady újmy se zavinění nevyžaduje, ale škůdce se může odpovědnosti zprostit, tudíž odvolací soud neměl důvod se otázkou zavinění zabývat.
Žalované nelze přisvědčit, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1183/2002, z něhož vyvozuje, že „ není-li předmětem ostrahy objektu nějaké zvláštní ujednání, nelze při jeho nesplnění odpovědnost za škodu dovozovat “. Uvedené rozhodnutí však vychází ze zcela odlišného skutkového rámce, kdy předmětem závazku, jehož porušení bylo namítáno, byla vnější ostraha objektu, přičemž součástí byl pronajatý nebytový prostor, a ostraha byla způsobem, k němuž se žalovaná v dotyčné věci zavázala (obchůzky areálu vně i uvnitř areálu) řádně prováděna, zatímco v nyní projednávané věci se žalovaná zavázala v případě signalizace narušení zabezpečeného objektu provést v relevantním časovém úseku jeho fyzickou kontrolu, což neučinila.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v konečném rozhodnutí (§243g odst. 1 ve spojení s §151 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 11. 2022
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu