ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.1538.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 1538/2021-136
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Bankerat a.s. , se sídlem Praha 1, V Celnici 1028/10, identifikační číslo osoby 24186457, zastoupené Mgr. Jiřím Zbořilem, advokátem se sídlem Olomouc, Horní náměstí 365/7, proti žalovanému P. K., bytem XY, zastoupenému JUDr. Filipem Pundou, advokátem se sídlem Jindřichův Hradec, Pražská 100, o zaplacení 33 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 13 C 426/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2021, č. j. 38 Co 84/2020-113, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 291,20 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta JUDr. Filipa Pundy.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 2. 2021, č. j. 38 Co 84/2020-113, potvrdil rozsudek ze dne 11. 2. 2020, č. j. 13 C 426/2019-83, kterým Okresní soud v Hodoníně (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl návrh žalobkyně, kterým se po žalovaném domáhala zaplacení částky 33 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně za dobu od 26. 6. 2019 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalovaný jako zapůjčitel uzavřel s fyzickými osobami jako vydlužiteli čtyři smlouvy o zápůjčce, žalobkyně jako třetí strana těchto smluv vystupovala v pozici tzv. administrátora – jednak zprostředkovávala příležitost k uzavření smlouvy o zápůjčce a následně inkasovala platby určené na úhrady dluhu ze zápůjčky, které vyplácela zapůjčiteli, přičemž jí za tuto činnost náležela odměna. Úloha žalobkyně spočívala v tom, že poskytla internetovou platformu pro možnost uzavřít smlouvu o zápůjčce, stranám smlouvy o zápůjčce neposkytovala žádné záruky a rizika spojená s jejich uzavřením nesl výlučně zapůjčitel, který byl povinen žalobkyni zaplatit odměnu za administraci půjčky a dále odměnu počítanou z částky úroků z prodlení. Podle smluv měly být veškeré platby zasílány na účet žalobkyně; pro případ porušení této povinnosti byla sjednána smluvní pokuta ve výši 30 % ze sjednané částky zápůjčky. Žalovaný část plateb na účet žalobkyně nezasílal – poslal vždy pouze jí náležející podíl, proto se žalobkyně domáhala smluvní pokuty. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně po právní stránce ujednání o smluvní pokutě shledal nepřiměřeným ujednáním, a to jednak proto, že smluvní pokuta byla sjednána pouze jednostranně ve prospěch žalobkyně, a dále z důvodu nepřiměřenosti její výše (30 % z celkové zápůjčky) vůči závažnosti možného porušení zajištěné smluvní povinnosti, důsledkem čehož žalobní nárok žalobkyně neshledal důvodným (§1815 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že se odvolací soud při rozhodování ve věci samé odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od stanoviska Pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a že u některých žalobkyní nastolených otázek není rozhodovací praxe dovolacího soudu zcela jednotná či tyto otázky nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešeny.
Rekapituluje závěry, jež učinily soudy obou stupňů, jimž zároveň vytýká, že procesně postupovaly v rozporu s §157 odst. 2, §213 a §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť neučinily žádná skutková zjištění z řady důkazů předložených žalobkyní, z nichž má vyplývat, že žalovaný uzavřel alespoň 5 dalších obdobných smluv o zápůjčce (celkem tedy devět) v poměrně krátkém časovém úseku, kdy rozpůjčoval několik stovek tisíc korun. Soudy tak „nemohly řádně posoudit“, zda je žalovaný v případě těchto zápůjček skutečně v postavení spotřebitele nebo podnikatele. Přestože má žalobkyně za to, že žalovaný naplňoval znaky soustavnosti při svém jednání (v tomto směru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 679/2007 a sp. zn. 25 Cdo 5262/2008), a proto splňoval zákonnou definici podnikatele, předkládá dovolacímu soudu k posouzení otázku týkající se výkladu §419 a 420 o. z., „ zda je možné hledět na účastníka smluvního vztahu jako na spotřebitele v případě, že tento sám opakovaně vyhledává jiné subjekty za účelem půjčování svých finančních prostředků, které jim poskytne s úrokem vyšším než u bankovních institucí, to vše za situace, kdy není zapůjčitel veřejnoprávně evidován jako podnikatel “, a dále otázku, „ zda v případě, že dovolací soud přizná žalovanému postavení podnikatele, je toto jeho postavení v tomto posuzovaném případě dáno ve vztahu ke všem zbylým stranám zápůjční smlouvy (žalobkyně a vydlužitel), nebo jen k některé z nich (vydlužitel) “.
Dále má žalobkyně za to, že přestože nalézací soudy řádně postavení žalovaného jako spotřebitele neposoudily, i tento jejich postup byl nesprávný a v rozporu s relevantní judikaturou. I kdyby (soudy) po řádném dokazování a vyhodnocení všech důkazů dovodily postavení spotřebitele, i tak nesprávně posoudily v kontextu celé posuzované věci ujednání o smluvní pokutě, jakož i jednání žalovaného, který smlouvy o zápůjčce vůči žalobkyni opakovaně porušoval. Soudy podle jejího přesvědčení závěr o tom, že dotyčné sankční ujednání představuje výraznou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, učinily bez posouzení celého smluvního vztahu a dle všech kritérií, jaká vymezuje soudní judikatura a komentovaná literatura; přitom si měly položit otázku, zda lze přiznat ochranu spotřebiteli, který vědomě a opakovaně porušuje smluvní ujednání. Žalobkyně onu „významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch žalovaného spotřebitele“ nespatřuje, neboť žalovaný sám o své vůli uzavíral s pomocí žalobkyně další a další identické smlouvy obsahující ujednání o smluvní pokutě. Odkazuje přitom na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 798/15, sp. zn. III. ÚS 1804/13, nebo sp. zn. III. ÚS 3725/13, a v nich vyslovený závěr, že princip ochrany spotřebitele spočívá v možnosti spotřebitele seznámit se řádně s nabízenými obchodními podmínkami, v jejich zřetelném označení, formulaci a možnosti je po zralé úvaze akceptovat nebo odmítnout, a je tedy především otázkou informování spotřebitele v předsmluvní fázi. Dovolatelka proto k výkladu §1813 o. z. formuluje otázky dovolacím soudem dosud neřešené, „ zda lze jako ujednání zakládající významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele považovat taková ujednání ve smlouvě s podnikatelem (zde žalobkyní), kterou spotřebitel uzavírá dobrovolně, opakovaně ve stejném znění, má možnost se před uzavřením smlouvy předem dostatečně seznámit se všemi smluvními podmínkami, tedy i s těmi, které mu ukládají povinnosti pod sankcí smluvní pokuty “, a „ zda lze při posouzení smluvních ujednání z pohledu, zda nezakládají významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, přihlížet i k následnému chování spotřebitele, tedy k tomu, že spotřebitel ve vztahu k podnikateli smluvní ujednání v případě vícero obsahově totožných uzavřených smluv opakovaně porušuje “.
Z uvedených důvodů dovolatelka navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně.
Žalovaný ve svém vyjádření vyslovil s podaným dovoláním nesouhlas, zcela se ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu i soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud při zkoumání, zda je dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila. Není úkolem dovolacího soudu z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a o. s. ř. ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, uznal, že „pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“. To znamená, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě věcného přezkumu nemůže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát, bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání mu nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017 nebo ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017). Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť. Vždy musí jít o takovou právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen.
Dovolatelka ohlašuje, že se odvolací soud „ při rozhodování ve věci samé “ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu (od stanoviska Pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16) a zároveň, že „ u některých žalobkyní nastolených otázek “ není rozhodovací praxe dovolacího soudu zcela jednotná, či „ tyto otázky “ nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešeny.
Formulace, podle níž „ u některých žalobkyní nastolených otázek není rozhodovací praxe dovolacího soudu zcela jednotná “ významově neodpovídá žádnému z požadavků ve smyslu §237 o. s. ř., a absentuje uvedení otázky, u níž žalobkyně nejednotnost rozhodovací praxe spatřuje.
Přípustnost dovolání nezakládá výtka, že soudy pominuly některé důkazy nasvědčující tomu, že žalovaný poskytoval opakovaně (celkově v devíti případech) třetím osobám smluvně úročené zápůjčky, a nemohly tudíž řádně posoudit, zda je žalovaný v případě těchto zápůjček v postavení spotřebitele nebo podnikatele, čímž zatížily řízení vadou, a nerespektovaly judikaturu dovolacího a ústavního soudu ohledně řádného vedení dokazování. Taková argumentace však nevystihuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Nesprávná, popř. neúplná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Ze stejného důvodu je bezcenná výtka žalobkyně, že soudy procesně postupovaly v rozporu s §157 odst. 2, §213 a §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť neučinily žádná skutková zjištění k řadě již předložených důkazů, z nichž má vyplývat, že žalovaný uzavřel alespoň 5 dalších obdobných smluv o zápůjčce (celkem tedy devět), a to v poměrně krátkém časovém úseku, kdy rozpůjčoval několik stovek tisíc korun (a „nemohly tudíž řádně posoudit“, zda je žalovaný skutečně v případě těchto zápůjček v postavení spotřebitele nebo podnikatele).
Z obsahu dovolání a v něm soustředěných námitek vyplývá, že žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu (na němž je napadené rozhodnutí založeno), že žalovaný ve vztahu s ní měl postavení spotřebitele, přičemž opačný závěr (že žalovaný splňoval zákonnou definici podnikatele) opírá o přesvědčení, že jednání žalovaného (poskytování půjček třetím osobám) naplňovalo znaky soustavnosti a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 679/2007 a sp. zn. 25 Cdo 5262/2008. Tato námitka však přípustnost dovolání nezakládá, neboť žalobkyně ji zakládá na vlastní skutkové verzi, že činnost spočívající v uzavírání smluv o zápůjčkách prováděl žalovaný soustavně jako podnikatel. Přitom přehlíží, že odvolací soud žádný takový závěr (zjištění) z provedeného dokazování neučinil. Platí, že v dovolacím řízení nelze úspěšně napadnout skutková zjištění, z nichž při právním posouzení věci vycházel odvolací soud. Dovolací soud je totiž vázán skutkovým stavem, který byl podkladem pro právní posouzení věci. Z toho plyne, že žalobkyně se předloženou argumentací domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem; její právní námitky, byť je podpořila odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu, jsou z tohoto důvodu bezcenné.
Pokud žalobkyně předkládá dovolacímu soudu k posouzení otázku týkající se výkladu §419 a 420 o. z., „ zda je možné hledět na účastníka smluvního vztahu jako na spotřebitele v případě, že tento sám opakovaně vyhledává jiné subjekty za účelem půjčování svých finančních prostředků, které jim poskytne s úrokem vyšším než u bankovních institucí, to vše za situace, kdy není zapůjčitel veřejnoprávně evidován jako podnikatel “, lze odkázat na ustálenou judikaturu, podle níž podnikáním se dle §2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku, přičemž uvedené znaky musí být v konkrétním případě naplněny všechny. Podobně je podnikatelská aktivita vymezena i v současné úpravě občanského zákoníku – §420 o. z. Spatřuje-li dovolatelka naplnění jmenovaných znaků u žalovaného, pomíjí zcela význam pojmu podnikání, respektive podnikatelská činnost. Ta může být sotva dovozována jen z toho, že fyzická osoba opakovaně (podle žalobkyně v devíti případech) uzavře smlouvy o zápůjčce peněz, tedy bez toho, že by šlo o činnost soustavnou (k pojmu podnikání obdobně srov. kupříkladu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1849/2015, k pojmu soustavnosti podnikání např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 679/2007). Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1519/2012, poukázal na to, že směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, v níž má příslušná národní úprava na ochranu spotřebitele původ a k níž je proto třeba při výkladu vnitrostátního práva přihlížet, definuje spotřebitele v článku 2 jako fyzickou osobu, která ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná pro účely, které nespadají do rámce její obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání, a že Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) v rozsudku ze dne 5. 12. 2013 ve věci C-508/12, Walter Vapenik proti Josefu Thurnerovi, výslovně zdůraznil, že jednotlivé právní nástroje týkající se spotřebitelských vztahů uznávají potřebu chránit slabší smluvní stranu, pokud smlouva byla uzavřena mezi osobou, která nejedná v rámci profesionální nebo podnikatelské činnosti, a osobou, která v rámci takové činnosti jedná. Nejvyšší soud má za to, že odvolací soud v projednávané věci uvedenou otázku posoudil správně.
Na otázce, „ zda v případě, že dovolací soud přizná žalovanému postavení podnikatele, je toto jeho postavení v tomto posuzovaném případě dáno ve vztahu ke všem zbylým stranám zápůjční smlouvy (žalobkyně a vydlužitel), nebo jen k některé z nich (vydlužitel) “, kterou dovolatelka předložila k dovolacímu přezkumu, není napadené rozhodnutí založeno.
Dovolatelka dále zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle něhož sankční ujednání (ujednání o smluvní pokutě) představuje výraznou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Oponuje mu tvrzením, že žalovaný sám o své vůli uzavíral s její pomocí další a další identické smlouvy obsahující ujednání o smluvní pokutě, přičemž odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 798/15, sp. zn. III. ÚS 1804/13 nebo sp. zn. III. ÚS 3725/13, a v nich vyslovený závěr, že „princip ochrany spotřebitele spočívá v možnosti spotřebitele seznámit se řádně s nabízenými obchodními podmínkami, v jejich zřetelném označení, formulaci a možnosti je po zralé úvaze akceptovat nebo odmítnout, a je tedy především otázkou informování spotřebitele v předsmluvní fázi…“. Dovolatelka proto „ k výkladu §1813 o. z. “ formuluje otázky, „ zda lze jako ujednání zakládající významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele považovat taková ujednání ve smlouvě s podnikatelem (zde žalobkyní), kterou spotřebitel uzavírá dobrovolně, opakovaně ve stejném znění má možnost se před uzavřením smlouvy předem dostatečně seznámit se všemi smluvními podmínkami, tedy i s těmi, které mu ukládají povinnosti pod sankcí smluvní pokuty “, a „ zda lze při posouzení smluvních ujednání z pohledu, zda nezakládají významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, přihlížet i k následnému chování spotřebitele, tedy k tomu, že spotřebitel ve vztahu k podnikateli smluvní ujednání v případě vícero obsahově totožných uzavřených smluv opakovaně porušuje “.
První formulovaná otázka je založena úvaze, že uzavírá-li spotřebitel smlouvu „dobrovolně a opakovaně, aniž mu některé ujednání připadá nevýhodné či nepřiměřené“, a má-li možnost se před jejím uzavřením seznámit se všemi smluvními podmínkami, je možnost vyhodnotit v ní obsažená ujednání (zde ujednání o smluvní pokutě) jako ujednání zakládající významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele vyloučena. Takové řešení je v rozporu s ustálenou judikaturou, podle níž se pokládá za neplatné (s výjimkou uvedenou v §1813 větě druhé o. z.) každé smluvní ujednání spotřebitelské smlouvy, které v rozporu s požadavkem dobré víry znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, zejména pak ujednání vypočtené příkladmo v §1814 o. z., a to bez zřetele k tomu, zda jde o ujednání sjednané individuálně (srov. bod III. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. Cpjn 200/2013). Protože dovolací soud neshledal důvod pro to, aby se od své dosavadní rozhodovací praxe, která je ustálena, odchýlil, nenastala potřeba aktivovat velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů /zákon o soudech a soudcích/, ve znění pozdějších předpisů.
Přípustnost dovolání nemůže založit tvrzený rozpor rozsudku odvolacího soudu s nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13, pro který bylo určující posouzení otázek spojených s uzavíráním adhezních smluv a otázek určitosti a srozumitelnosti smluvních ujednání, ani rozpor s nálezem ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 798/15, v němž Ústavní soud řešil otázku neplatnosti smlouvy o věcném břemeni z důvodu obcházení §239 odst. 4 písm. c), §244 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, nikoliv přiměřenost ujednání o smluvní pokutě ve spotřebitelské smlouvě. Pokud jde o nález ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1804/13, v něm se Ústavní soud vyjadřoval k otázce způsobu hodnocení smlouvy o propagaci reklamní plochy podle úpravy §55 a 56 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013, přičemž (mimo jiné) připomněl závěr uvedený ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. Cpjn 200/2013, že: „Neplatná jsou ujednání dané smlouvy směřující k její automatické prolongaci, ujednání o povinnosti spotřebitele platit smluvní pokutu a náklady na písemnou upomínku, ujednání o nevratnosti plnění poskytnutého spotřebitelem bez ohledu na důvod, pro který dojde k předčasnému ukončení smlouvy tam, kde zákon vrácení vzájemně poskytnutého plnění předpokládá, a sjednání odlišného režimu účinnosti výpovědi smlouvy pro každou ze smluvních stran.“, a vytkl nalézacímu soudu, že v souvislosti s posouzením dané smlouvy (zda neobsahuje nepřiměřená ujednání v neprospěch spotřebitele) nereflektoval princip ochrany spotřebitele. Není přitom zřejmé, a ani to nevyplývá z argumentace dovolatelky, v čem konkrétně se měl odvolací soud v souzené věci od uvedených závěrů odchýlit. Nutno též poznamenat, že dovolatelkou zmiňovaný „přiléhavý“ závěr (že „princip ochrany spotřebitele spočívá v možnosti spotřebitele seznámit se řádně s nabízenými obchodními podmínkami, v jejich zřetelném označení, formulaci a možnosti je po zralé úvaze akceptovat nebo odmítnout, a je tedy především otázkou informování spotřebitele v předsmluvní fázi…“) je obsažen toliko v jednom z oněch citovaných rozhodnutí Ústavního soudu (III. ÚS 3725/13), přičemž jde o dílčí závěr týkající se informování spotřebitele v předsmluvní fázi; naproti tomu rozsudek odvolacího soudu je založen na řešení otázky tzv. nepřiměřených ujednání.
K (druhé) otázce „ zda lze při posouzení smluvních ujednání z pohledu, zda nezakládají významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, přihlížet i k následnému chování spotřebitele, tedy k tomu, že spotřebitel ve vztahu k podnikateli smluvní ujednání v případě vícero obsahově totožných uzavřených smluv opakovaně porušuje “ dovolatelka neuvedla nic k otázce důvodu dovolání; nevyložila, jak by se její řešení mělo promítnout do právního posouzení věci a v čem v souvislosti s touto otázkou spočívá jeho nesprávnost. Vymezit důvod dovolání v souladu s §241a odst. 3 o. s. ř. pro dovolatele znamená povinnost označit výslovně tu část právního posouzení věci v rozhodnutí odvolacího soudu, kterou považuje za nesprávnou, a zároveň argumentačně vyložit, v čem jeho nesprávnost spočívá, a zpravidla také uvést, jak mělo být (správně) vyloženo a aplikováno použité ustanovení právního předpisu, případně které ustanovení namísto nesprávně použitého měl odvolací soud podle názoru dovolatele užít. Ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. zdůrazňuje zaměření dovolání jako mimořádného opravného prostředku na právní podstatu dovolacích námitek tím, že výslovně stanoví, jak má být dovolací důvod nesprávného právního posouzení uplatněn. Ve vztahu k formulované otázce dovolání požadavku na řádné vymezení důvodu dovolání nevyhovuje; o tuto náležitost již dovolání nemůže být doplněno (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 5. 2022
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu