ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.1550.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 1550/2020-157
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce P. D. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Sebastianem Machem, advokátem se sídlem v Praze 10, Kodaňská 558/25, proti žalovanému P. S. , podnikateli s místem podnikání XY, identifikační číslo XY, o 160.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 9 C 390/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2019, č. j. 25 Co 251/2019-137, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 7. 2019, č. j. 9 C 390/2018-108, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 160.000 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 4. 7. 2018 smlouvu o složení blokovacího depozita (dále také „smlouva“), v níž žalobce vystupoval jako zájemce o koupi nemovitostí a žalovaný jako zprostředkovatel prodeje. Z jednání účastníků, z dlouhodobého vážného zájmu žalobce o nemovitosti (trvajícího nejméně od února 2018), a zejména pak ze samotného uzavření smlouvy o složení blokovacího depozita bylo zřejmé, že žalobce chce nemovitosti koupit, a že vše směřuje k uzavření kupní smlouvy. Po dobu účinnosti smlouvy, tj. do 22. 10. 2018, nemohl žalovaný nemovitosti nabízet jiným zájemcům a prodávající je nebyla oprávněna prodat jinému zájemci. Žalobce ve prospěch žalovaného složil tzv. blokovací depozitum ve výši 160.000 Kč. Ve čl. V. odst. 3 smlouvy o složení blokovacího depozita bylo sjednáno, že bankovní odhad nemovitostí k zajištění hypotečního úvěru či úvěru ze stavebního spoření musí dosáhnout požadované kupní ceny podle čl. II. odst. 2 smlouvy (7.400.000 Kč), přičemž v opačném případě je žalobce oprávněn bez sankcí od smlouvy odstoupit. Bankovní odhad tržní ceny nemovitostí byl proveden dne 14. 8. 2018 na částku 7.400.000 Kč, a žalobci byla následně schválena jeho žádost o poskytnutí hypotečního úvěru ve výši 7.000.000 Kč a úvěr by mu byl na úhradu kupní ceny poskytnut. Dne 15. 10. 2018 proběhla prohlídka nemovitostí žalobcem, který měl zjistit, že je ucpaný odtok dešťové vody do kanalizace. Na žádost žalobce dále prodávající zajistila a uhradila dne 5. 10. 2018 servisní prohlídku plynového kotle a zprávu o prohlídce žalobci zaslala spolu s dokladem o uvedení plynového kotle do provozu ze dne 18. 11. 2016. Žalobce si i přesto sám zajistil odbornou kontrolu plynového kotle, při níž mu mělo být ze strany technika sděleno, že plynový kotel je v pořádku, ale odvod spalin neodpovídá platným normám (na žádost žalobce pak byla dne 20. 10. 2018 vyhotovena cenová nabídka na zhotovení nových spalinových cest - fasádního komínu, včetně souvisejících prací, a to na částku 49.595 Kč). Rovněž bylo žalobci sděleno, že otopná soustava pro podkrovní byt je zhotovena z nevhodného plastu, což by v budoucnu mohlo činit problémy a vést až k poškození plynového kotle. Dne 22. 10. 2018 došlo ke snížení bankovního odhadu tržní ceny nemovitostí na částku 7.200.000 Kč. Odhadce provedl aktualizaci ocenění bez opětovné prohlídky nemovitostí, přičemž vycházel pouze z podkladů a sdělení, která mu předložil žalobce, a nijak si neověřil pravdivost sdělovaných informací. Správností, resp. oprávněností postupu bankovního odhadce se soud nezabýval. Naopak pro rozhodnutí ve věci bylo podstatné, že žalobce, zcela zjevně veden snahou vyvázat se ze smlouvy o složení blokovacího depozita, a potažmo i z povinnosti uzavřít kupní smlouvu, činil v průběhu měsíce října 2018 kroky směřující k tomu, aby byl zpochybněn technický stav nemovitostí, a tím sníženo tržní ocenění pro banku. S ohledem na provedené dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že odstoupení žalobce od smlouvy o složení blokovacího depozita, kterou soud posoudil podle §1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), jako smlouvu nepojmenovanou, ze dne 22. 10. 2018 bylo učiněno neplatně, neboť podmínky pro jednostranné odstoupení žalobce od této smlouvy, stanovené v čl. V. odst. 3 smlouvy, nebyly naplněny. Nelze považovat za poctivé jednání žalobce, který jednostranně ovlivňoval výši odhadu tržní ceny, sám sděloval bankovnímu odhadci nijak nepodložené informace o technických nedostatcích nemovitostí, a poté měl mít z tohoto jednání prospěch díky snížení tržní ceny, v možnosti odstoupit od smlouvy a získat zpět složené prostředky ve výši 160.000 Kč. Žalobce se dokonce snažil situace využít natolik, že požadoval po žalovaném a prodávající zaplacení smluvní pokuty s tím, že mu byly ze strany prodávající a žalovaného sděleny nepravdivé informace ohledně stavu nemovitostí. Takové jednání žalobce nelze považovat za poctivé ve smyslu §6 odst. 1 o. z., a proto nemůže požívat právní ochrany.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 12. 2019, č. j. 25 Co 251/2019-137, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a odkázal také na jeho přiléhavé právní závěry. Zdůraznil, že smyslem čl. V. odst. 3 smlouvy o složení blokovacího depozita ze dne 4. 7. 2018 bylo jednoznačně získání úvěru žalobcem, resp. schválení tohoto úvěru bankou. Šlo o to, aby měly předmětné nemovitosti, které měly hypoteční úvěr zajišťovat, dostatečnou, smluvně dohodnutou hodnotu 7.400.000 Kč (viz čl. V. odst. 3 ve spojení s čl. II. odst. 2 smlouvy). Tu také na základě ocenění odhadce ze dne 14. 8. 2018 měly a žalobci byl úvěr bankou schválen. Důvodem, proč žalobce mohl dle smlouvy odstoupit (a nakonec také odstoupil), mělo být naplnění podmínky čl. V. odst. 3 smlouvy. Tento důvod však podle odvolacího soudu naplněn nebyl a odstoupení žalobce tak nebylo po právu. Žalobce s žalovaným jednal a projevoval o předmětné nemovitosti zájem již od února 2018, od července 2018 pak byly nemovitosti blokovány. Měl přitom po celou tuto dobu možnost si nemovitosti prohlédnout. Žalovaný jako zprostředkovatel, resp. prodávající, mu k tomu poskytovali potřebnou součinnost. V uvedeném kontextu nelze nahlížet na kroky žalobce směřující ke změně ocenění předmětných nemovitostí jinak, než jako na kroky účelové.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť toto rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly vyřešeny v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebo jsou dovolacím soudem řešeny odchylně, resp. mají být posouzeny jinak.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhl dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Podle přesvědčení dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu odporuje závěru rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1018/2013, podle něhož je pro závěr o platnosti odstoupení nutno zkoumat, zda důvod, kterého se žalobce dovolává, si strany sjednaly, případně, zda jej lze podřadit pod některý ze zákonných důvodů odstoupení od smlouvy, a zároveň, zda tento důvod v době odstoupení trval. Otázku platnosti odstoupení od smlouvy však žalobce staví na vlastní skutkové verzi, neboť měl podle čl. V. odst. 3 smlouvy o složení blokovacího depozita právo na odstoupení od smlouvy z důvodu bankovního odhadu tržní ceny nemovitostí na částku 7.200.000,- Kč. Odvolací soud však čl. V. odst. 3 smlouvy vyložil tak, že jeho smyslem bylo jednoznačně získání úvěru žalobcem, resp. schválení tohoto úvěru bankou, což se i stalo. S ohledem na to pak odvolací soud uzavřel, že žalobce právo na odstoupení od smlouvy neměl. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit; pro dovolací soud je závazný. Argumentuje-li dovolatel v tomto směru nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z jeho skutkové verze), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci. Odvolací soud se tak nemohl od dovolatelem citované judikatury odchýlit.
Další dovolatelem předestřená otázka, týkající se přičtení odpovědnosti za způsob zpracování nového tržního ocenění žalobci, přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu na jejím řešení nespočívá. Dovolatel přehlíží, že odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že nebyla naplněna podmínka pro odstoupení od smlouvy podle čl. V. odst. 3 smlouvy o složení blokovacího depozita, neboť mu byl na základě odhadu úvěr bankou schválen, a dále na závěru, že jednání žalobce nelze považovat za poctivé ve smyslu §6 odst. 1 o. z. Soud prvního stupně k tomuto mimo jiné uvedl, že správností, resp. oprávněností postupu bankovního odhadce se v tomto řízení nezabýval.
Namítá-li žalobce nesprávnou aplikaci ustanovení §6 o. z. na jeho jednání, opět tak činí procesně neregulérním způsobem, jelikož vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Svoji dovolací argumentaci v tomto ohledu opírá o závěr, že v průběhu řízení prokázal opakované neposkytnutí součinnosti žalovaného, z čehož dovozuje, že to byl právě žalovaný, kdo jednal nepoctivě. Soud prvního stupně přitom na základě provedeného dokazování zjistil, že žalovaný žalobci potřebnou součinnost poskytoval, a odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil.
Spatřuje-li dovolatel přípustnost svého dovolání pro domnělý rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 182/2001, nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. I. ÚS 670/02, a usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. II. ÚS 3292/09, neboť podle jeho přesvědčení odvolací soud nesprávně aplikoval zásadu pacta sunt servanda, pak tento svůj právní závěr rovněž buduje nepřípustně na vlastní skutkové verzi, podle níž od smlouvy o složení blokovacího depozita měl právo odstoupit, a nemohl se tak svým jednáním dopustit porušení smluvní povinnosti. Odvolací soud nicméně uzavřel, že žalobce v této situaci právo na odstoupení neměl, a z tohoto důvodu považoval jeho odstoupení od smlouvy za účelové a bez právního důvodu. Zvolenou argumentací žalobce nenapadá právní závěr odvolacího soudu, nýbrž správnost skutkových zjištění, která jsou v dovolacím řízení nezpochybnitelná.
Přípustnost dovolání není způsobilý založit tvrzený rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2552/2012, podle něhož v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější, přičemž dovolatel v daném případě spotřebitelem je. Podle §1812 o. z. platí, že lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. Z daného ustanovení vyplývá, že k jeho použití dojde pouze tehdy, kdy právní jednání připouští více výkladů. Jestliže se vůli stran podaří zjistit již na základě obecných výkladových pravidel (§555 a násl. o. z.), není důvod citované ustanovení použít (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5711/2016). Odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku uzavřel, že smyslem čl. V. odst. 3 smlouvy o složení blokovacího depozita ze dne 4. 7. 2018 bylo jednoznačně získání úvěru žalobcem, resp. schválení tohoto úvěru bankou. Za těchto okolností tak nebyla dána možnost aplikace ustanovení §1812 o. z., a odvolací soud se od výše zmíněné judikatury dovolacího soudu neodchýlil.
Argument dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak, není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř., neboť významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena (opětovně, ale) jinak“ (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, která jsou dostupná veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu). Z dovolání není zřejmé, od kterého svého řešení právních otázek, se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaný nebyl v dovolacím řízení zastoupen advokátem), který nedoložil výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300,- Kč [§1 odst. 1, 2 a §1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. 1. 2022
JUDr. Václav Duda
předseda senátu