ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.1567.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 1567/2020-490
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. Š. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Jakubem Oniskem, advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, proti žalovanému P. A. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Pavlem Vespalcem, advokátem se sídlem v Plzni, Na Jíkalce 1097/13, o 1.600.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 295/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 11. 2019, č. j. 56 Co 194/2019-430, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhá zaplacení celkové částky 1.600.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení s odůvodněním, že účastníci řízení uzavřeli dne 1. 1. 2008 smlouvu o půjčce částky 2.700.000,- Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit žalobci do 31. 12. 2012. Ústně uzavřenou smlouvu ze dne 1. 1. 2008 stvrdily smluvní strany písemně v průběhu měsíce ledna 2011. Žalovaný dlužnou částku nevrátil, a to ani přes výzvy žalobce. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a nárok v ní uplatněný neuznal. Namítal, že smlouvu o půjčce neuzavřel a částku ve výši 2.700.000,- Kč nepřevzal. Poukázal na skutečnost, že v písemné smlouvě datované dnem 1. 1. 2008 je uvedeno jeho bydliště včetně čísla popisného, přičemž v uvedené době budova ještě číslo popisné neměla, to jí bylo přiděleno až dne 30. 8. 2010.
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí druhým ve věci vydaným rozsudkem ze dne 26. 4. 2019, č. j. 15 C 295/2014-402, žalobu zcela zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu.
Krajský soud v Plzni (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 11. 2019, č. j. 56 Co 194/2019-430, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal uzavření smlouvy o půjčce dne 1. 1. 2008 a předání částky 2.700.000 Kč. Připomněl judikatorní závěry, podle nichž má smlouva o půjčce reálnou, a nikoliv konsenzuální povahu. Vznik smlouvy o půjčce předpokládá nejen dohodu stran, ale i odevzdání předmětu půjčky dlužníkovi. V řízení o vrácení půjčených peněz pak leží na žalobci důkazní břemeno o tom, že byla uzavřena smlouva o půjčce a že žalobce plnění žalovanému poskytl. Jestliže žalobce neuzavřel smlouvu o půjčce písemně, musí - chce-li být v řízení úspěšný, prokázat jiným způsobem uzavření smlouvy. Ke svým tvrzením navrhl žalobce výpovědi svědků a listinu nazvanou „smlouva o půjčce z 1. 1. 2008,“ která však byla vyhotovena až v lednu 2011. Podle odvolacího soudu tak uvedená listina nemůže být důkazem o tom, že dne 1. 1. 2008 byla smlouva o půjčce uzavřena písemně. Spornou otázkou byla okolnost, zda žalovaný listinu podepsal. Odvolací soud proto hodnotil posudky znalců PhDr. Jiřího Valešky a JUDr. Jarmily Hanykové, CSc., a znalecký posudek z oboru kriminalistika – odvětví zkoumání ručního písma, vypracovaný dne 14. 2. 2017 na žádost Policie ČR, Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, Územní odbor Karlovy Vary, oddělení hospodářské kriminality, aby hodnocením jejich odborných závěrů uzavřel, že posudky jednoznačným způsobem neprokazují pravost podpisu žalovaného, a žalobci se v tomto směru „důkaz nezdařil.“ Odvolací soud poukázal na to, že v řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 27 INS 17824/2013, na návrh společnosti XY (v níž byl žalobce jednatelem), ve věci dlužníka P. A. (žalovaného) byl insolvenční návrh zamítnut s tím, že nebylo osvědčeno, že má insolvenční navrhovatel za dlužníkem splatnou pohledávku, a že tento návrh byl podán z konkurenčních důvodů, a tedy účelově. Věrohodnost žalobce a slyšených svědků P. F. a R. H. je zpochybňována tím, že se v různých modifikacích vyjadřovali nejdříve tak, že smlouva o půjčce byla uzavřena dne 1. 1. 2008 písemně a že smlouvu viděli počátkem roku 2008 nebo byli přítomni jejímu sepisu. Následně po zjištění, že bydliště žalovaného s konkrétním číslem popisným dne 1. 1. 2008 neexistovalo, jelikož k přidělení čísla popisného došlo až po tomto datu (30. 8. 2010), žalobce i svědci svá tvrzení změnili.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť podle jeho přesvědčení rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, představované jeho usneseními ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004, ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 24 Cdo 339/2019, ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 449/2018, a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 798/2019, a rozsudkem ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013, tak i od nálezu Ústavního soudu, ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16. Zdůrazňuje, že nebrojí proti skutkovým závěrům jako takovým, ale namítá, že odvolací soud ke svým skutkovým závěrům dospěl v „rozporu s pravidly procesního práva.“ Ve zkratce uzavírá, že z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že hodnocení důkazů musí být v souladu s pravidly logického myšlení a obecnou zkušeností. Pokud tomu tak není, dovolací soud může rozhodnutí nalézacích soudů přezkoumat v řízení o dovolání. Platí totiž, že „dovolání … nelze založit na výtce, že odvolací soud dospěl k nesprávným skutkovým závěrům. … Není-li však podstatou dovolatelovy námitky proti meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu polemika se skutkovými závěry odvolacího soudu jako taková, ale výtka, že odvolací soud ke skutkovým zjištěním dospěl v rozporu s normami procesního práva upravujícími způsob a rozsah procesního dokazování … jde o výtku, která se netýká údajně nesprávné volné úvahy odvolacího soudu při hodnocení provedených důkazních prostředků, ale o námitku týkající se údajně nesprávné aplikace norem upravujících procesní dokazování.“ Má za to, že hodnocení listiny označené za „písemnou smlouvu o půjčce“ je ze strany odvolacího soudu „svévolné“ a „porušující zákony logického myšlení.“ Tento úsudek buduje na závěru, že tři písmoznalecké posudky se shodly na tom, že „na listině je pravý podpis žalovaného.“ I když závěry posudků byly učiněny s různou mírou pravděpodobnosti, při použití „logického myšlení a hodnocení důkazů ve vzájemné souvislosti,“ nelze podle přesvědčení dovolatele pominout fakt, že „závěry všech třech znalců jsou shodné.“ Hodnocení znaleckých posudků odporuje pravidlům logického myšlení v situaci, kdy skutkový závěr odvolacího soudu, že podpis na sporné listině není pravým podpisem žalovaného, je v rozporu se třemi znaleckými posudky.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zda je tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání není přípustné pro tvrzený rozpor s dovolatelem citovanou judikaturou dovolacího soudu. Bez ohledu na její obecné závěry totiž odvolací soud uzavřel, a své úvahy náležitě odůvodnil a vypořádal se rovněž s věrohodností slyšených svědků i žalobce, proč dospěl k tomu, že žalobce neprokázal, že podpis žalovaného na sporné listině byl jeho pravým podpisem.
Nutno zdůraznit, že od jiných důkazních prostředků (§125 o. s. ř.) se důkaz znaleckým posudkem podaným ústně či písemně liší potud, že jeho hodnocení podle §132 o. s. ř. nepodléhají znalecké závěry (nálezy) ve smyslu jejich odborné správnosti; soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy. Soud není povinen závěry znaleckého posudku vždy bez dalšího přebírat, nýbrž je povinen je v případě potřeby ověřovat i jinými důkazy, a to zejména tehdy, jestliže mohou být pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2648/2010, a ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013, uveřejněný pod číslem 109/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud v projednávané věci znalecké posudky hodnotil v intencích §132 o. s. ř. ve vzájemné souvislosti s dalšími důkazy (zejména svědeckými výpověďmi). Nelze tedy souhlasit s názorem žalobce, že skutková zjištění soudu jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Dovolací soud neshledal, že by hodnocení důkazů odvolacím soudem bylo v rozporu s pravidly logického myšlení a obecnou zkušeností, popř. že tento soud dospěl ke skutkovým zjištěním v důsledku porušení norem procesního práva upravujících způsob a rozsah dokazování.
Z uplatněné dovolací argumentace je zřejmé, že její podstata spočívá především v polemice se způsobem, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy (zejména důkazy znaleckými posudky) a ve zpochybnění skutkového závěru, který soudy nižších stupňů na základě výsledků provedeného dokazování učinily (podle kterého žalobce neprokázal, že žalovaný spornou listinu podepsal). Prostřednictvím těchto výhrad však dovolatel (z obsahového hlediska) neuplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) pak srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1703/2001, nebo jeho usnesení ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004, publikované na internetových stránkách www.nsoud.cz ).
Rozsudek odvolacího soudu nemůže být v rozporu (a dovolání tak z této příčiny nemůže být přípustné podle §237 o. s. ř.) s usneseními Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 449/2018, a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 798/2019, neboť jejich závěry nedopadají do poměrů nyní souzené věci. Podle těchto citovaných rozhodnutí „samotné údajně nesprávné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) není způsobilým dovolacím důvodem (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 756/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Není-li však podstatou dovolatelovy námitky proti meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu polemika se skutkovými závěry odvolacího soudu jako taková, ale výtka, že odvolací soud ke skutkovým zjištěním dospěl v rozporu s normami procesního práva upravujícími způsob a rozsah procesního dokazování, případně to, že odvolací soud učinil skutkový závěr o prokazované skutečnosti z listiny, která sama o sobě a bez dalšího není způsobilá předmětnou skutečnost prokázat, jde o výtku, která se netýká údajně nesprávné volné úvahy odvolacího soudu při hodnocení provedených důkazních prostředků, ale o námitku týkající se údajně nesprávné aplikace norem upravujících procesní dokazování. Taková námitka může být sama o sobě způsobilým dovolacím důvodem (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014). Namítá-li tedy dovolatel, že odvolací soud z určitého důkazního prostředku … zjistil skutečnosti, které z něj nemohou být bez zbytku zjištěny …, je dovolací důvod vymezen v souladu s §241a odst. 1 o. s. ř. jako relevantní otázka procesního práva …“
V projednávané věci se soudy nižších stupňů při hodnocení důkazů znaleckými posudky od závěrů plynoucích z označených rozhodnutí Nejvyššího soudu nijak neodchýlily.
Spatřuje-li dovolatel přípustnost svého dovolání v rozporu rozsudku odvolacího soudu s nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, tento tvrzený rozpor přípustnost dovolání nezakládá. Podle bodu 24. nálezu „Ústavní soud zdůrazňuje, že nesprávné právní posouzení věci se může týkat jakékoliv otázky hmotného nebo procesního práva, jejíž odlišné posouzení by se mohlo promítnout do výsledku řízení. Ostatně nedávalo by smysl, aby se přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu odvíjela od otázek, které by dovolací soud nemohl v rámci svého přezkumu v dovolacím řízení zodpovědět. Nesprávné právní posouzení tak může vyvstat i v souvislosti se skutkovými zjištěními, přesněji řečeno, se způsobem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Jde o to, zda byla v konkrétním případě respektována zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů, včetně zákazu svévole, jenž lze jako obecný princip vyvodit přímo ze zásady právního státu. Významná část těchto pravidel má povahu ústavních zásad spravedlivého procesu. Relevantní otázka procesního práva se může týkat například toho, zda odvolacím soudem učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nebo zda jejich hodnocení není nepřezkoumatelné s ohledem na absenci náležitého odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí. Dovolatel ji nicméně vždy musí konfrontovat se stávající judikaturou dovolacího soudu, potažmo Ústavního soudu, neboť jen tak může uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.“ Podle Ústavního soudu „[d]ovolání, jehož přípustnost spatřuje dovolatel - za předpokladu splnění ostatních náležitostí dovolání - toliko ve svém odlišném náhledu na správnost určitého konkrétního skutkového zjištění, bude podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítnuto jako nepřípustné“ (bod 27. věta třetí nálezu). Pakliže občanský soudní řád otevřel prostor k tomu, aby byla v řízení o dovolání předmětem přezkumu jakákoliv otázka hmotného nebo procesního práva, na které závisí rozhodnutí odvolacího soudu (právní posouzení věci), vytvořil tím podmínky k tomu, aby byly v tomto řízení uplatnitelné i jakékoliv námitky porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Ani dovolací soud, ani Ústavní soud nejsou oprávněny přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů. Jak již ale bylo naznačeno výše, součástí přezkumu ze strany každého z nich může být otázka, zda byly dodrženy zákonem (či dokonce ústavním pořádkem) stanovené zásady hodnocení důkazů. Z hlediska zákonné úpravy dovolání nejde o nic jiného než o otázku procesního práva“ (bod 32. nálezu).
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že v prvním kasačním usnesení ze dne 6. 2. 2018, č. j. 56 Co 423/2017-291, vyslovil právní názor, že z důkazů provedených znaleckými posudky lze dospět k jinému skutkovému zjištění, než k jakému dospěl soud prvního stupně v původním rozhodnutí ve věci, aniž by tyto důkazy zopakoval, namítá, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; přehlíží, že k vadám řízení dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Pro úplnost nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto nemohl dovolací soud přihlédnout k obsahu zprávy Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, Územní odbor Karlovy Vary, oddělení hospodářské kriminality ze dne 4. 9. 202, č. j. KRPK-3875-63/TČ-2020-190381, ani k rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2021, č. j. 17 Cmo 17/2021-299.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 1. 2022
JUDr. Václav Duda
předseda senátu