ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.2056.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 2056/2021-164
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce L. T. , advokáta, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Petrem Pustinou, advokátem se sídlem Říčany, Olivova 116/7, proti žalované P. M. , bytem XY, zastoupené Mgr. Pavlem Hrtúsem, advokátem se sídlem Praha 1, Klimentská 1652/36, o zaplacení 40 172 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 14 C 153/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2021, č. j. 28 Co 38/2021-141, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 679 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr. Pavla Hrtúse.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 11. 2020, č. j. 14 C 153/2020-96, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 40 172 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 18 150 Kč od 20. 8. 2019 do 13. 12. 2019 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 40 172 Kč od 21. 8. 2019 do zaplacení, a dále rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 3. 2021, č. j. 28 Co 38/2021-141, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 40 172 Kč s příslušenstvím, zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Žalobce prosazuje, že se odvolací soud odchýlil od právního závěru uvedeného v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1653/2017, dovodil-li, že mezi účastníky byla uzavřena ústně platná dohoda o narovnání, ačkoliv původní závazek (smlouva o právním zastoupení) byla uzavřena v písemné formě, neboť §1906 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), jasně stanoví, že ujednání o novaci nebo o narovnání vyžaduje písemnou formu, byl-li i původní závazek zřízen v písemné formě. Odvolacímu soudu vytýká, že nevysvětlil, jak se účastníci konkrétně měli ústně dohodnout, tedy jaké závazky a v jakém rozsahu měly být v rámci údajného narovnání nahrazeny závazky novými, přičemž závěr o uzavření údajné smlouvy o narovnání je nesprávný a vzhledem k §582 odst. 1 o. z. by i případné uzavření ústní dohody o narovnání mělo za následek její absolutní neplatnost. Právní posouzení (vyřešení otázky) požadované formy údajné dohody o narovnání, resp. otázky, kdy je smlouva o poskytování právních služeb uzavřena písemně, považuje za právní otázku v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešenou.
Namítá-li žalobce, že odvolací soud „nepovažoval dohodu o právním zastoupení uvedenou v plné moci ze dne 27. 2. 2018 za písemnou smlouvou“, z čehož učinil nesprávný právní závěr, že mezi účastníky bylo možno uzavřít dohodu o narovnání v ústní formě, pak přehlíží, že odvolací soud nedospěl k závěru, že účastníci neuzavřeli písemnou dohodu o právním zastupování, ale dospěl ke skutkovému zjištění, že účastníci dohodu o výši odměny a způsobu odměňování žalobce jako advokáta žalované za její zastupování ve věci sp. zn. 6 C 67/2018 neuzavřeli, jelikož žádná dohoda o určení konkrétní výše odměny a způsobu odměňování žalobce z obsahu plné moci neplyne a neplyne rovněž ani z následující e-mailové komunikace účastníků, z čehož následně právně dovodil, že žalobce by měl právo na odměnu za zastupování žalované ve věci sp. zn. 6 C 67/2018 dle advokátního tarifu, pokud by účastníci dne 29. 4. 2019 neuzavřeli dohodu o narovnání. Uvedená námitka žalobce nesměřuje proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti skutkových zjištění, resp. vůči způsobu hodnocení v řízení provedených důkazů. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného – než odvolacím soudem zjištěného – skutkového stavu. Odvolací soud rozhodl poté, co zjistil, že účastníci podepsali dne 27. 8. 2018 plnou moc, kterou žalovaná zmocnila žalobce, aby ji zastupoval v řízení ve věci sp. zn. 6 C 67/2018. Plná moc konkrétní výši odměny za zastupování žalované ani způsob jejího určení neobsahovala. Žalovaná hradila žalobci průběžně zálohové platby a teprve ústní dohodou o narovnání ze dne 29. 4. 2019 se účastníci dohodli, že žalovaná žalobci za zastupování doplatí částku 15 000 Kč a 21 % DPH (tj. částku 18 150 Kč), kterou v prosinci roku 2019 uhradila. Prosazuje-li žalobce oproti tomu, že z provedeného dokazování uzavření dohody o narovnání dne 29. 4. 2019 nevyplývá a že dohoda o odměně za zastupování byla uzavřena písemně, přehlíží, že v dovolacím řízení nelze úspěšně napadnout skutková zjištění, z nichž při právním posouzení věci vycházel odvolací soud. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 (§211) o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. Lze uzavřít, že předloženou argumentací se žalobce domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem.
Polemika dovolatele (byť ji podpořil odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3653/2011) s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, nevystihuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolacím důvodem uvedeným v §241a odst. 1 o. s. ř. totiž nelze úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. (§211 o. s. ř.). Z toho, že žalobce v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005. sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídá žalobcem zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že účastníci uzavřeli dne 29. 4. 2019 ústní dohodu o narovnání, kterou ujednali, že doplacením částky 15 000 Kč s 21 % DPH (tj. částky 18 150 Kč) bude zcela vyrovnána odměna žalobce za zastupování žalované ve věci sp. zn. 6 C 67/2018; není zde rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Žalobce svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s to - s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – založit způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
Námitkami, že nesprávným postupem odvolací soud porušil právo dovolatele na svobodné jednání podle čl. 2 odst. 3 Listiny a zásadu pacta sunt servanda plynoucí z článku 1 odst. 1 Ústavy, resp. že se náležitě nevypořádal se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo, žalobce nezpochybnil žádný právní závěr, na němž je napadené rozhodnutí založeno, nýbrž odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) však dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 19. 1. 2022
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu